Den první: pátek 23.4.2004, Teplice CZ
Teplota 16°C, tachometr: 14 801 km, Ujeto: 777 km
Letos jsme se rozhodli, že se konečně vydáme do Itálie na formule, kam
se chystáme už nějaký ten rok, ale nikdy to nevyšlo. Z práce jsme šli o něco
dřív, abychom do večera dojeli někam do Alp. Jedeme spolu s kamarádem Petrem.
Přišel nafasovaný přesně ve 13h, jak jsme se domluvili. A chvilku před půl třetí
vyjíždíme od baráku. Jedeme na Prahu a pak na Č. Budějovice. Je celkem slušné
počasí a tak to jde. Míříme si to na Č. Krumlov a přes Dolní Hradiště přejíždíme
po 15h. Hned na první pumpě za hranicemi kupujeme dálniční známku za 10 euro a
pokračujeme dál, je docela dost hodin. Pokračujeme po silnicič.125 směrem na
Linz, tady najíždíme na dálnici E55 a jedeme až na Villach. Cestou několikrát
stavíme, Petr na kouřovou a zase pokračujeme dál. Villach projíždíme po 18h,
Tady už je jasno, I když v Alpách bylo také krásně. Je něco přes 20°C. Tak a už
jsme v Itálii, projíždíme Tarvisio po dálnici E55, projíždíme několika tunely a
na sjezdu v Udinese odbočujeme na silnici č.13, která vede do Gemony d´Friulli.
Tady je můj oblíbený kemp Ai Pioppi, a tak míříme rovnou tam. Začíná se šeřit a
máme tedy dost málo času na to postavit stan. Je 19:30h, jdeme se zapsat do
recepce a za chvilku už stavíme stan. Už je tma, a my zápasíme se stanem,
protože jsme si půjčili od našich větší a nevíme pořádně jak na něj. Asi po půl
hodině ovšem stojí, nejsme žádný béčka. Vaříme polévku, jíme a okolo 22h, jdeme
spát.
Den druhý: sobota 24.4.2004, kemp Ai Pioppi, I
Teplota : 17°C, tachometr: 15 578 km, Ujeto: 284 km
Vstáváme okolo 7h, je jasno, fouká docela studený vítr a tak se
oblékáme do teplejších věcí. Snídáme horký čaj a nějaké ty zasobičky sušenek co
máme. Balíme stan, docela do něj táhlo, skrz předsíň, zlatý můj malinký. Před
10h, jdeme platit a vyrážíme dál na cestu. Dnes se chceme podívat do Venezie,
Petr tam ještě nebyl. Už začíná být tepleji a stačí nám pouhé tričko. Jedeme po
silnici č.13 směrem na Údine a pokračujeme na Pordenone. Dávno jsme za Alpami a
slunce dává najevo svou sílu. Je teplo 27°C. Voní rozkvetlé jabloňě a v korytech
řek zurčí voda, která tam v létě už není.Projíždíme Conegliano, Treviso a míříme
si to do Mestre. Opouštíme průmyslovou zónu Mestre a vjíždíme na most, spojující
tyto dvě města. Venezie jako kdykoliv jindy plná aut, turistů a autobusů.
Zajíždíme do přístavu, chceme se zeptat na nějaké informace o trajektech, ale
strážný nám říká, že tato společnost už má dneska zavřeno. Tak až jindy,
odjíždíme. Jedeme hledat místo na zaparkování. Na parkovišti vedle autobusového
nádraží je plno, tak to jdeme zkusit do podzemních, patřící k hotelům. Všechny
stojí od 17 -20 euro na 24h, je jedno jestli tu chcete být do rána nebo dvě
hodiny, zaplatíte plnou taxu. V jednom průjezdu je cena nižší a tak tam
zajíždíme, ale když vidíme, že je totálně plno, jsme jaksi zmatení. Přichází k
nám majitelka, možná jen provozovatelka a říká nám ať jí dáme klíče od auta a
jdeme si za zábavou, že až někdo odjede, tak zaparkuje na jeho místo naším
autem. Chápete to? Zkrátka mám nechat svoje auto, naložený svýma věcma na
příjezdové cestě, předat jí klíčky a odejít, ona si s ním pak popojede kam bude
potřebovat. Tak to jsem tedy ještě nezažil, odjíždíme a jedem to zkusit ještě
jinam, ale s cenami je to všude stejné. Vracíme se tedy zpět na most, že
zajedeme někam do Mestre, ale všimli jsme si, že u sjezdu k přístavu je malé
parkoviště, kde jsou tak dvě auta, tak zajíždíme. Chtějí 14 euro, také na 24h.
Zůstáváme tady, lepší to nikde nebude a než něco hledat v Mestre… Bereme foto,
kameru a vyrážíme známými uličkami na slavné náměstí. Přecházíme první kanál,
lidí je tu žalostně málo, což je neuvěřitelná paráda. S nikým se nestrkáte v
úzkých uličkách a do výloh obchodů můžete koukat jak dlouho chcete. Gondoliéři
lákají na své plavidla, ale ještě šetří své hlasivky na hlavní sezonu, a tak
lapených také není příliš. Procházíme náměstíčka, mostíky mezi kanály,
prohlížíme kostely, Petr fotí jak zběsilej. U kostela sv.Giacomo, nás odchytává
nějaký místní elegán, ať přispějeme podpisem a jakoukoliv částkou na boj proti
drogám. Tak se zvěčňujeme do italské petice a chvilku klábosíme. Na drogy
nepřispíváme u nás natož jinde, tak odcházíme bez příspěvku. U kanálu Grande
jsme jako vždy jako ohromení, spousta gondol, lodě přepravující obyvatele
Venezie do různých částí města, jedna restaurace vedle druhé, úžasně vonící
kuchyně, nádhera. Kolem 15h, jsme na náměstí sv.Petra, kocháme se, jdeme do
basiliky, nesmíte tam s batohem. Až tam budete, jděte se podívat dovnitř,
neprohloupíte. Samozřejmě jdeme ještě k “ Mostu vzdechů”. Je to malý most,
vysoko nad ostatními, který spojuje budovu basy se starým soudem. Přes něj kdysi
chodili odsuzenci na smrt v poutech do svých cel. Vzdechů proto, že spousta jich
jistě nebyla zase až tak smířená se svým osudem. Most na kterém se stojí dnes, a
díváte se na most vzdechů, se jmenuje “Most nářků”, to proto, že na něm stály
ženy a milenky odsouzených a v nářcích hořekovali nad osudem svých milých.
Vyhládlo nám a tak si kupujeme pizzu a zmrzlinu a pomalu se šineme zpět k autu.
V 17h, odjíždíme z Venezie zase o kousek níž na jih. Přespíme někde u Raveny,
zítra dojedeme přímo do Imoly, jenom ten kousek. Volá Giancarlo, že se zítra
uvidíme v Imole. Skvělé, tak se těšíme. Po č.309 jedem na Chiogga, Mesola a
Pomposa. Odbočujeme do Lido di Pomposa, víme že je tu velký a celkem slušný
kemp. Je teplo a slunečno, 18:30h. Zapisujeme se v recepci a jedeme si
vyhlédnout nějaké místečko. Stavíme stan, dneska už to jde líp než včera, ale
dneska nestavíme předsíň, chceme teplíčko. Okolo nás jsou samý Italové, tento
víkend totiž začíná sezona a oni přijíždějí připravit po zimě své kampery na
léto. Povídáme si s jedněmi blízko nás, protože jsme nějak špatně zaparkovali
auto, ne nějak, ale úplně, na příjezdovou cestu mezi parcelami. Jak si tak
povídáme začíná nějak foukat a nebe se zatáhlo. Silně se ochladilo a jako když
cvaknete vypínačem začalo funět, tak, že se ohýbali stromy skoro do 45° úhlu.
Petr stále opakuje, z toho něco bude, něco přijde. Já mu na to říkám: “buď
ticho, jsme v Itálii”. A ono stále přidávalo. Začalo pršet. Petr vědecky, “já
to říkal!”. Najednou z ničeho nic přímo před naším stanem, se vyvrátil strom.
Spadl přes asfaltku, směrem k našemu stanu. Okamžitě přeparkovávám auto, protože
strom pod kterým momentálně stojím se podivně kymácí. Téměř okamžitě se začalo s
odklízením, správce kempu, přijel na ještěrce s motorovkou a začali řezat
spadlou olivu. Mezitím se zlomil další strom o kousek dál a téměř vzápětí se
vyvrátil další strom a skácel se opět směrem k nám. Nikomu se nic nestalo, nic
se nerozbilo. Neustále se střídali přívaly deště s téměř ohlušujícím větrem.
Předpověď říká na zítřek slunečno a tak nás sousedé uklidňují, že Schumacher
jistě vyhraje a my nebudeme moknout. Vše začalo po 19h, teď je 22h a nic se nemá
ke konci. Náš stan stále odolává náporu větru, dokonce jsme ho přivázali ze dvou
stran lanem, který nám půjčili sousedé. Jsou i tak milý, že nám nabídli ať se u
nich schováme pod střechou před deštěm, který vůbec neustává. Začínají se ozývat
naše žaludky a tak se vydáváme na cestu do nedaleké restaurace na mořském
pobřeží, běžíme do auta a jedeme. Za několik minut jsme na místě, ale déšť snad
nemíní nikdy přestat. Po silnici se valí spousta vody, ani se nám nechce z auta,
protože to jsou vážně přívaly. Běžíme s Petrem z auta tak 20m k restauraci. I
tak jsme totálně promočení. Číšník z restaurace zrovna vyhání vodu s předsálí a
jak nás viděl, jde nám vstříc. Ptáme se ho jestli je otevřeno a jestli mají
nějaké volné místo. Uvedl nás dovnitř a posadil k jednomu ze stolů. Zeje to tu
prázdnotou. Objednáváme si vínečko a ládujeme se horkou, výbornou pizzou. Asi po
2 hodinách se odebíráme k odchodu, to už je tu veselo. Nějaká rodinka tu má
shromáždění. Déšť pomalu ustává a tak snad stan vydržel, i když ten vítr je dost
silnej. Jsme zpátky v kempu a stan stojí, je suchý, spacáky uvnitř také. Všude
na silnicích je spousta vody, nedá se dojít ani do koupelny, aniž by jste si
nabrali do bot. Trávníky jsou také pod vodou, takže každý krok čvachtá. Lezeme
do stanu, všude okolo je ticho a tak jdeme také spát. Kolem 1h ráno, déšť I vítr
ustává a tak se spí celkem klidně.
Den třetí : neděle 25.4.2004, kemp Tre moschetieri, Lido
di Pomposa, I
Teplota : 20°C, tachometr: 15 862 km, Ujeto: 148 km
Ráno vstáváme do slunečného a teplého dne. Je něco po 8h. Všude je
spoušť. Spadlé stromy, některé již rozřezané, ale několik jich i přibylo. Jdeme
se podívat k moři a cestou vidíme dost polámaných větví, rozházených a
vysypaných popelnic. Moře je docela klidné a je náramně čisté. Ovšem pláž je
plná vyplavených mušlí, krabů, chaluh, ale i toho co moře nepatří. Třeba pet
láhve, květináče a spousta igelitů. Chvíli tady tak bloumáme a pak se vracíme ke
stanu. Už tu začíná být živo, lidé vstávají. Leze slunce už i k našemu stanu a
tak sušíme stan a celtu co jsme měli ještě pro jistou přes stan. Vracíme půjčené
lano, pomalu balíme, něco málo snídáme a po 10h vyrážíme z kempu. Vracíme se na
silnici č. 16, a pokračujeme na dálnici A14, pak sjíždíme na dálnici E45, přímo
do Imoly. Asi 3km před sjezdem na Imolu se začíná provoz silně zhušťovat až se
naprosto zastavil. Krokem postupujeme kupředu. Trvá to zhruba 45 minut než jsme
dojeli ke sjezdu. Tady je spousta policistů, kteří hlídají provoz. Ze všech
možných směrů přijíždějí kolony aut a motorek a tak si umíte představit ten
chaos. Jsem tak 4-5 aut od budky s mýtným, když nějaký magor drc, velice
nedočkavý a skočil mi na nárazník, naštěstí se nic nestalo, ani škrábnutí. Ital
se tvářil jako já nic já muzikant, idiot. Platíme mýtné a pokračujeme v cestě.
Jsme uprostřed města, nevíme kam jet, ale kolony aut nás navádějí samy. Po
chvilce vidíme nápisy okruh a tak jedeme. Přijíždíme k parkovišti. Teda je to
louka u nějaké školy. Platíme 9 euro a vyrážíme k okruhu. Jdeme asi tak 2-3 km,
v davu lidí, spousta fanoušků v červeném, těch několik v šedivém jsou středem
posměšků. Docházíme k bráně. Ptáme na lístky do Tortosy, což je označení pro
travnatou tribunu v docela pěkné zatáčce. Jenže tam už lístky nejsou a tak nám
říká kam máme jít a zkusit štěstí, někam do areálu. Dobrá, tak jdeme. Všude je
spousta lidí, hledáme nějaké místečko, ale je to dost špatné. Tahle dráha je
městská, vede skrze park, všude je dvojité pletivo nebo zeď. Je hodinu před
startem a tak i tam kam by se dalo vylézt a bylo by pěkně vidět, je obsazeno,
tak obcházíme skoro polovinu trati až jsme došli k cílové rovince. Tady za
hlavní tribunou jsou makety formulí pro turisty, za těžké prachy se můžou projet
na trenažéru. Všude kolem se válejí na zemi spousty plakátů s Mc Clarenem, žádný
Ferrari. Jdeme ještě kousek podél pletiva u cílové rovinky a nacházíme celkem
pěkné místo s viditelností na dráhu i velkou televizi. Závod začíná. Kotel
fanoušků vře. Červená září do dáli. Závod je plný emocí i napětí. Je to naprosto
odlišné, když sedíte doma v klídku u televize. Po závodě se všichni ženou na
závodní dráhu a běží směrem ke stupínkům vítězům. Bude na něm stát opět náš
Michael. Při znění italské hymny zpívají všichni. Je to paráda. Pomalu se
přesouváme k východu, lidí je tu opravdu spousta jdeme krok sun krok, skoro 3
hodiny. Až na hlavní silnici, už nedaleko auta se nápor uvolnil a my můžeme
přidat do kroku. Několikrát volal Giancarlo, ale v tom mumraji telefon nebyl ani
slyšet. Čeká na nás s Patrizií u mýta. Tak to je teda dobrý, v téhle zácpě tam
budeme tak za hodinu. Zařadili jsme se do provozu a jedeme. Policajti nechali
průjezdné pouze dvě silnice, ostatní uzavřeli a tak je provoz ještě pomalejší.
Giancarlo neustále volá, kde jsme a jak dlouho to bude trvat. Sami jsme
nervosní, že to tak dlouho trvá. Už je skoro 18h, a my nejsme zdaleka na konci
města. Opět telefon, je to hrozné. Kolem 18:30h, jsme na mýtu. Giancalo s Patrizií
tu chudáci čekají od 14h, my jsme se sem dostali až teď před 19h. Našli jsme se
za mýtem a konečně se setkáváme. Ze setkání toho tedy moc nebylo, protože, jdou
do práce a před sebou mají 150 km cesty domů. Tak asi půl hodiny si povídáme na
pumpě a loučíme se. Protože je dost hodin I pro nás, tak měníme plány. Původně
jsme chtěli jet do Alp, do kempu Ai Pioppi, abychom toho měli zítra míň, ale teď
už tam do 22h nedojedeme. Jedem tedy zase k pobřeží, a balíme to v kempu poblíž
Raveny, v městečku Marina Romea, kemp Romea. Jdeme se zapsat do recepce, nikdo
tu není, sezona teprve začíná. Dovídáme se od recepční, že včera se nad pobřežím
přehnala bouře o síle tornáda. Tak to není divu, že náš stan trpěl a padaly
stromy. Stavíme stan, děláme večeři a brzy je tma. Probíráme zážitky dnešního
dne a ty jsou fakt silné. Spát jdeme kolem půlnoci.
Den čtrvrtý: pondělí 26.4.2004, kemp Pomposa, Marina
Romea, I
Teplota : 20°C, tachometr: 16 010 km, Ujeto 1014 km
Vstáváme brzy, snídáme, balíme, platíme kemp a jdeme se podívat k moři.
Fouká docela studený vítr, ale moře je krásně čisté. Petr našel na pláži bambus
v průměru tak 8-10cm a dlouhý něco přes metr, pěknej kousek, asi jej vyplavilo
moře. Sbíráme mušle, pláž je celá bílá, jak je jimi posetá po té včerejší bouři.
Chvíli se tu potulujeme a nastavujeme tváře slunci, které začíná nabírat na
síle, po chvíli jdeme zpět. Kolem 9h, odjíždíme a vydáváme se na cestu domů.
Jedeme po silnici č. 16, směrem na Chioggu, odbočujeme směrem na Padovu, pak na
dálnici E70 na Veronu. Jedeme po dálnici E 45 přes Rovereto. Nyní jedeme po
dálnici A 22 na Trento a Bolzano. Projíždíme hranice, je slunečno, ale chladno.
Vrcholky hor mají bílé čepice. Projíždíme Sterzing-Vipiteno a najíždíme na
silnici mimo dálnici, máme čas a je zbytečné platit Brener. Za chvilku jsme v
Insbrucku a přes Mittenvald, č.2 na GAPA. Za GAPA najíždíme na dálnici E 533 na
Mnichov a pak už klasicky na Regensburg, Mitterteich a Cheb. Za hranicemi
dostáváme šok, je vidět samá šlapka, trpaslíci a díry v silnici nás dokonale
přesvědčili, že jsme v Česku. Po karlovarský silnici dojíždíme do Teplic a okolo
22h jsme doma. Cesta byla dobrá, ale máme toho dost.
Cestopis - deník