Cestopis - deník

Den 1
Neděle 7.11.2010,  6°C, Třebívlice CZ

 

Přes den ještě dodělávám nezbytné věci tak, jako by jsem se dnes nikam nechystal.  Musíme ještě připravit nějaké věci, které budu potřebovat ihned po svém návratu. Také zjišťuji, že mám mokrou stěnu v koupelně a tak to hodinu před odjezdem ještě řeším se sousedem. Domlouváme se že to zjistí a dá vědět co s tím udělal. Vracím se domů dobaluji poslední věci a na poslední chvíli odcházím na autobusovou zastávku.  Je už něco po devatenácté hodině a sotva sejdu na hlavní ulici už vidím v dálce přijíždět autobus. Samozřejmě musím si popoběhnout abych ho stihl. Říkám si no to to pěkně začíná. První spoj na mé cestě a já už to nestíhám. Nicméně ho stihnu, nastoupím a za 24,--Kč kupuji lístek do Lovosic na vlakové nádraží. Čekám jen chvíli než přijede vlak, kterým jedu do Prahy na hlavní nádraží. Vlak z Lovosic odjíždí přesně na čas ve 20 hodin a v Praze je za hodinu a půl. Na hlavním nádraží čekám až do 23:30h. Trávím čas tady, protože je tady relativně teplo a klid, venku je dost zima a nechce se mi stát někde na autobusovém nádraží. Tak si tu dám ještě něco k jídlu a také se jdu podívat jestli neseženu něco zajímavého na čtení v nedalekém stánku. Půl hodiny před půlnocí odcházím a jdu na Florenc. Autobus společnosti Student Agency přijíždí také na čas. Začíná organizace a nakládání báglů do zavazadlového prostoru. Uložím si bágl a ještě si odskočím na WC. Vše je hotovo 30 minut po půlnoci a my se vydáváme na další naší cestu směrem na Brno.

 

Den 2
Pondělí 8.11.2010,  8°C, Praha CZ

 

Jedeme po dálnici, v Brně jsme po třech hodinách. V centru města zastavujeme na malou pauzu, kde vystoupí někteří původní a také nastoupí noví cestující. Potom se jede dál na Vídeň.  Jedeme rovnou k hranicím a po dálnici do hlavního města Rakouska. Usínám a cestu prospím, probouzím až 15 kilometrů před Vídní. Jedeme do centra, kde má autobus také jednu ze svých zastávek. Tady jsme v 5 hodin ráno, po třiceti minutách pokračujeme dál a jedeme na letiště. Autobus zastavuje před terminálem odkud odlétají letadla. Skvělé, protože při zpáteční cestě bude jednoduché najít autobusovou zastávku odkud mi pojede autobus zpátky do Prahy. Hala je docela malá, je tu několik obchodů a restaurací, ale strašně málo míst kam by si člověk mohl sednout. Je to dost velký problém najít nějaké místo a tak musím chvíli hledat. Nakonec jedno najdu, kde se usadím a trávím zbylé hodiny do odletu mého letadla. Odlet mám až v 11:10 h a samotné odbavení začne až 10 hodin. Trávím čas na letišti a připravuji si věci, které nechám dát dolů a do báglu které si vezmou s sebou do letadla. Musím to zvolit tak, aby mi v Moskvě něco nechybělo. Mám tam taky dost hodin, kde budu čekat. V 10 hodin projdu odbavením a jdu do bezcelní zóny. Hledám svou Gate, projdou kontrolou a čekám v hale u letadla.Vzal jsem si pásek, který jsem si koupil v Nepálu. Jde strašně špatně vyndat i nasadit, tak je to docela peklo na každé kontrole. Sotva pásek nasadíme zpátky do kalhot oznamují nám, že nám byla Gate změněna. Tudíž musíme jít k další kontrole a celou proceduru si zopakovat. Chvíli tu ještě čekáme a na palubu letadla nás začnou pouštět po malé chvíli.  Letadlo je malý Airbus společnosti Aeroflot, odlet je v 11:30 hodin. Během letu dostaneme jídlo, které už něco pamatuje nebo je tak na pokraji smrti. Zatím nejhorší, které jsem kdy na svých cestách dostal. Jinak se během cesty nic zvláštního neděje a po dvou hodinách se blížíme k přistání na letišti v Moskvě Šeremetěvo. Místní čas jen 15:30 hodin a venku je hustá mlha takže není vůbec nic vidět. Když se dostaneme pod mlhu je vidět jak venku sněží a všude okolo je zasněžená krajina. Letadlo už je dost daleko a tak se na dráhu už asi nevejdeme. U letištních budov se opět zvedáme motory běží naplno a rychle stoupáme na druhý pokus. Je to docela drsný letadlo se klepe, úhel stoupání pěkně velký, motory jedou na plno. Po chvíli zasouváme podvozek a opisem kolečko k druhému pokusu. Druhý pokus už se podaří a my konečně dosáhneme na zem. Celé letiště a okolí je zasypáno sněhem. Letadlo odstaví na runway a přijedou k němu autobusy do kterých si musíme přestoupit. Autobusy nás odvezou ke staré letištní hale, ve které jsem už byl při své cestě před dvěma lety do Číny. Je docela výhoda, že už člověk ví, kde co je a kam má jít. Jdu tedy rovnou k tranzitu a čekám u kontroly. Chvíli tu čekám než jsem vpuštěn do bezcelního prostoru. Stará hala je stále stejná nic se tu nezměnilo. Odlet dalšího letadla je z terminálu G, který je úplně na opačné straně v nové hale. Tu před dvěma lety teprve stavěli a průchod byl provizorně zadělaný. Nová hala je pěkná a hodně veliká, je to pěkný labyrint chodeb. Je vidět že moc dlouho v provozu ještě není, protože je tu jen pár obchodů a restaurací jinak je tak z devadesáti procent ještě prázdná. Prochází celým letištěm až k terminálu G, který je úplně  na samém konci. V nové hale je dobré značení odkud a kam  který let odlétá. Bez problémů najdu svůj let do Hanoie v 19:50 hodin. Musím  opět projít rentgenovou kontrolou a u terminálu čekám na odlet letadla.  Zbylé hodiny trávím v hale tak nějak jak se dá. Samotné odbavení a kontrola proběhne rychle a po chvíli vstupuji na palubu velkého Airbusu. Odtlačí nás na runway, kde nás ještě další auto rozmrazuje nějakým postřikem. Při startu letadla na všech displejích běží záběry z kamery, která je na předku letadla abyste viděli jak letadlo startuje. Všechny sedačky mají v opěradlech zabudované LCD televize na kterých si můžete vybírat hudbu, filmy nebo i počítačové hry. Každý si tak může vybrat z X programů nebo to co ho zajímá. Můžete také na displeji sledovat GPS informace našeho letu, jak a kde se nacházíme, jak vysoko a jak rychle letíme, teplotu jaká je venku a podobně.  Chvíli po startu dostáváme večeři i něco k pití, čaj nebo kafe. Noc v letadle trávím, nějak na střídačku sezením a koukáním na TV a nebo  spaním, jak se jen na sedačkách s malým prostorem pro nohy dá.

 

Den 3
Úterý 9.11.2010,  31°C, Hanoi, Vietnam

 

Probouzím se za svítání a do cíle naší cesty je to ještě pár hodin. Na letišti v Hanoji přistáváme 9 hodin místního času. Dobré ráno Vietname, jak výstižné…Venku svítí slunce a vypadá to docela příjemně. Tak doufám, že se konečně ohřeji. Sotva letadlo  dosedne na zem místní začnou vyndávat věci ze zavazadlových prostorů a začnu si na sebe oblékat teplé péřové bundy. V duchu si říkám co dělají, protože venku to vypadá tak na 25 stupňů. Jeden z místních mě, ale ujišťuje, že venku je zima. V duchu mě jímá hrůza nad představou jestli tam je opravdu taková zima jako u nás co tady budu dělat protože mám s sebou jen mikinu. Říkám si vždyť jsem se sem  jel ohřát. Letadlo zastaví u terminálu, vystupujeme přímo do haly letiště. Jdu rovnou k výdeji zavazadel, kde čekám na svůj bágl. Docela dlouho to trvá to tak tu jen sedím a koukám přes okno jak to vypadá venku. Vezmu si bágl a jdu k celníkovi projít odbavením. Kontrola proběhne bez problémů a já dostanu vstupní razítko do Vietnamu. Opouštím celníka dostávám se do příletové haly letiště. Moc velký ruch tady není, hledám nějakou směnárnu kde bych si vyměnil americké dolary za místní měnu. Omrknu několik směnáren, kursy jsou všude stejné, nakonec jedné z nich jměním 200 USD za 3,9 milionu vietnamských dongů (VND). Vracím se zpátky do středu haly, kde je stánek s turistickými informacemi. U paní ve stánku si zjistím jakým autobusem se dá dostat do centra Hanoje. Paní mi vysvětlí odkud autobus odjíždí a kolik stojí. Zastávka autobusu je přímo před letištní halou mírně vpravo. Cena autobusu je 30 VND. Naštěstí u paní zjišťuji informace o ubytování v Ha Long Bay. Paní říká, že je tam všechno obsazeno až bude dost velký problém najít něco k ubytování. Také tvrdí, že jim tam začala hlavní sezóna, což se mi zdá divné a jelikož místní v letadle říkali, že tu je zima. No informace jsou nějaké rozporuplné, tak mi nezbývá nic jiného než to nechat na osudu a uvidím až se tam dostanu. Opouštím letištní halu a jdu ke stanovišti autobusů. Po cestě mi nabízí několik taxikářů odvoz do centra za nehorázné peníze, tak je odmítám a pokračuji k autobusu. U jednoho autobusu se zastavím a se stevardkou se domlouvám na ceně a času odjezdu. Položím si bágl na sedačku za řidiče, pak se potloukám po okolí protože mám ještě dost času. Venku je pěkné teplo asi tak jako u nás v létě, kolem 25 stupňů a není ani velké vlhko, docela jsem si oddechl, že tu není zima na kterou jsme zvyklí od nás. Vietnamská zima mi bude asi vyhovovat. Čekám asi tři čtvrtě hodiny potom nasedám do autobusu a odjíždím do centra. Autobus je přímý, který jezdí přímo jen na letiště. Celou cestu až do centra Hanoje se jede po dálnici, cesta uteče dost rychle. Podle mapy, kterou jsem dostal v turistických informacích se domlouvám s řidičem a stevardkou, kde končí jejich autobus a kde mě vyloží. Jedou prý přímo do centra vedle staré čtvrti. Zastavujeme v centru na hlavní ulici, kde panuje obrovský ruch a zmatek. Všude přítomné houkání mě ujišťuje v tom, že jsem opět Asii. Smog je tu taky pěkný, ale ne tak jako v Indii, dá se to docela v pohodě zvládnout. Autobus zastavuje na kraji u silnice, kde vystupuji. Beru si svůj bágl a podle mapy a rady místních pokračuji dál po ulici. Musím dojít až za vojenské muzeum, kde by měla být zastávka odkud odjížděly autobusy do Ha Long Bay. Po cestě pozorují místní architekturu, domy jsou vysoké, úzké a většinou tak třípatrové. Místní lidé na kolech a malých mopedech na nich připravují snad úplně všechno. Občas je neuvěřitelné co všechno na nich dokáží přepravit. Binec je tu jako všude v Asii, ale musím přiznat, že mě mile překvapilo, že není takový jaký jsem čekal. Projdu okolo muzea a jdu ulicí vpravo. Vedou tu  souběžně dvě vedle sebe. Prochází nějakým parkem, kde se povalují místní v houpacích sítích.  Nikde nic nevidím a tak si jedné paní na autobusové zastávce ptám jestli neví odkud jezdí autobusy do Ha Long Bay. Posílá mě nazpět na křižovatku u muzea a že prý musím jít tou horní ulicí. Vracím se tedy zpátky až na křižovatku u muzea na druhou silnici. Podle mě to úplně stejné, protože jdu úplně stejnou cestou jen asi o 10 metrů vedle. Pravda je, že na kraji silnice je jedna autobusová zastávka vedle druhé, ale stejně z žádné autobus do Ha Long Bay nejede. Lidi na zastávce mě posílají ještě o kus dál, kde se obě silnice sbíhají a za křižovatkou je malý autobusák (Ben xe Luong Yen na ulici Nguyen Khoai). Mířím tedy rovnou na něj a už před vchodem mě odchytává naháněč. Ptá se mě kam chci jet. Odpovídám mu, že hledám autobus do Ha Long Bay. Tvrdí, že jsem tu dobře a strčí mě do prvního autobusu, který stojí uvnitř. To se ukazuje jako chyba, protože je to autobus který na autobusák právě přijel. Autobusy který odjíždí stojí na opačném konci. Tento autobus musí vyčkat frontu, která je před ním a odjíždí až za 2 hodiny. Nedá se s tím už nic dělat, protože jsem zaplatil za jízdenku dohodnutých 100 tisíc VND. Musím tedy počkat na čas svého odjezdu, který je ve 14 hodin. Není to moc kilometrů a tak jsem zvědavý kdy tam dorazím, ale vzhledem ke zkušenosti s dopravou v Asii to moc růžově nevidím. Teplota v centru Hanoje je 31 stupňům a tak jsem se s batohem na zádech docela zapotil. V autobusu běží klimatizace a tak raději čekám venku. Nechápu proč tedy všude musí mít tu klimatizaci puštěnou na plný pecky tak že venku je vedro a uvnitř zima, ale to už je klasika této části země. Autobus odjíždí ve 14 hodin a cesta městem se docela vlče. Cestovní rychlost se pohybuje tak kolem 30 - 40 km/h. Vlečeme se dlouho městem a nakonec se dostáváme na hlavní silnici vedoucí směrem k moři na Hai Phong. Před městem odbočujeme na sever, míříme do zátoky Ha Long Bay. Během chvíle se stmívá a na samotném ostrově Ha Long  jsem už za tmy. Cesta trvala místo 3,5 h  4,5 h. Autobus zastavuje u hlavní ulice nedaleko nějaké odbočky. Nikde tu nic moc není jenom několik taxikářů, rykšáků a motorkářů nabízející předražený odvoz za 50 tis. Všimnu si autobusové zastávky asi 100 metrů za odbočkou. Jdu tam a hledám v průvodci, kde se nacházím. Chvíli tu čekám a najednou přijíždí malý mini bus. Mávnutím si ho zastavím a ptám se jestli jede do Ha Long city. Odpovídá že ano, nasedáme a platím 5 tis. Autobus mě odveze na hlavní třídu Bai Chay, kde vystoupím. Stojí tu nějaký kluk s motorce, ptám se ho jestli neví o nějakém ubytování za rozumný peníz. Říká že  jo, tak nasedneme na jeho motorku a popojedeme kousek do ulice Vuon Dao za kruhovým objezdem. Přímo na křižovatce za objezdem je několik restaurací po levé straně. Napravo je velký hotel. Za restauracemi je potom spousta malých levných hotelů. Můžete si vybrat ten, který se vám líbí a na víc ceny jsou podobné. Vzal mě asi do třetího nebo čtvrtého v řadě, a domlouváme se na ceně 6 USD za moc. Jdu se tedy ihned ubytovat, vybalím nejnutnější věci. Dám si nezbytnou sprchu po několika dnech cestování, mi udělá dobře. Venku je přes 30 stupňů, takže po  chvíli vyrážím courat večerním městem. Vracím se zpět na kruhový objezd a po promenádě jdu vlevo až k velkému mostu který spojuje ostrov a Ha Long s pevninou. Pozorují místní prodavače jak sedí na zemi louskají slunečnici a popíjí čaj. Potkávám několik turistů, ale moc jich tu není je vidět, že je zima a není hlavní sezóna. Ani nebyl problém sehnat ubytování jak říkala paní na letišti v turistických informacích. Ptal jsem se ještě v několika vedlejších hotelech a místa je všude dost. Dojdu do parku, který je před mostem a na lavičce chvíli posedím a koukám na lidi a moře. Potom se pomalu vracím zpět do centra k hotelu. Dnešní den ještě vydržím u zásob co mám s sebou a zítra se snad už vrhnu na místní stravu. Do hotelu se vracím ve 22 hodin.

 

Den 4
Středa 10.11.2010,  31°C, Ha Long, Vietnam

 

Vstávám po 9 hodině, provedu ranní činnosti. Po 10 hodině opouštím hotel a vydávám se ven. Jdu do centra od kruhového objezdu doprava, hledám turistické informace. Po cestě mě otravuje jeden motorkář s tím, že mě po městě odveze za 1 USD. Jak se s ním vybavuji, turistické informace přejdu. Zastavím se v jednom nóbl hotelu a lidíi na recepci se ptám jestli neví, kde jsou turistické informace. Jdou se mnou ven před hotel a ukazují mi, že musím jít asi tak 400 metrů zpátky. Vracím se tedy stejnou cestou a v malému ohybu přímo na pláži u moře je barák s velkým nápisem turistické informace. Nabízejí výlet na lodi za 30 USD a víš. Beru si tu  mapu města a ptám se, kde je přístaviště. Přístaviště je ve směru, kterým mířím, pokračuji okolo hotelu kde jsem se ptal ještě asi tak kilometr. Dojdou k velkému parkovišti. Už před parkovištěm je vidět spoustu kotvících lodí. Je tu taky spousta naháněčů nabízejících plavbu ke skalám v zátoce. Dorazil jsem sem v 11 hodin. Tady na začátku mi nabízejí plavbu za 25 USD, ale pokud jste už došli až sem, vyplatí se dojít přes parkoviště přímo do kanceláře, kde si můžete koupit lístek za 300 tis. VND což je asi 16 USD.  Ceny se odvíjejí podle délky plavby. Tu si můžete vybrat od 4 hodin a až po 3 dny. Já jsme vybíral plavbu šestihodinovou, za kterou jsou uváděné ceny. Tato platba by měla obsáhnout celou západní část zátoky s návštěvou několika jeskyní. Myslím si že čtyřhodinová plavba je hodně krátká a nic moc se za tu dobu nestihne. Delší plavba mi přijde zase zbytečná protože je to všechno stejné. Myslím že šest hodin by mohlo být tak optimum a také, aby se to dalo stihnout do tmy. K ceně se pak ještě připočítávají vstupné za jeskyně na první ostrově. Vstupné dělá 40 tis.  Dostanu lístek a v přístavišti čekám na odjezd lodi. Lidí je tu spousta a lodě odjíždějí podle časových plánů tak po deseti minutách. Poslední odjezd je stanoven tak aby se loď stačila vrátit do tmy zpátky do přístaviště. Nasedám na loď a po deseti minutách vyrážíme směr zátoka. Vepředu před lodí není vůbec nic vidět je takový mlžný opar stejně jako v Číně okolo řeky Yang Shuo. Slunce svítí a teplota je 31 stupňů. Asi po hodinové plavbě připlouváme k prvním skálám. O kolo lodí projíždějí místní prodavači, nabízejí ze svých loděk zboží a suvenýry pro turisty. Celá zátoka je plná různých lodí starých, nových, kopií starých džunek s klasickou plachtou. Míjíme několik vápencových kuželů trčící přímo z vody a vplouváme do jedné malé zátoky. Vápencové kuželny jsou vysoké tak 150, 200 metrů a všude jsou porostlé o bujnou vegetací. Ta jakmile má kousek prostoru ihned ho obsadí a roste naprosto všude. Kombinace moře, zeleně, zátoky a skal je naprosto úžasná. Je úžasné něco takového vidět na vlastní oči. Přijíždíme k molu, kde zakotvíme a vystupujeme. Projdu vrátnicí, kde kontrolují lístky a pokračuji po schodech dál do jeskyně. V jeskyni jsou pěkné krápníky a jsou zajímavě nasvíceny různými světly a různými barvami. Vypadá to dost pěkně. Udělám tu několik fotek a vycházím východem na opačné straně a malou džunglí po lávkách přicházím k druhé jeskyni. Ta je také pěkná, ale už není tak zajímavá jako ta první. Na jejím začátku je dokonce nějaké pódium, které slouží jako divadlo nebo se tu pořádají koncerty. Mezi stromy scházím zpět dolů k vodě. Musí projít okolo stánků se suvenýry a pomalu se vracím zpátky k lodi. Jdu si sednout na palubu lodi a čekám až se vrátí zbytek našeho osazenstva, což je asi 10 lidí. Opouštíme lagunu, obeplouváme skály a pokračujeme dál mezi další skály malou průrvou. Za nimi se naskytne pohled na další laguny se spoustou skal kolem, jsou jich snad tisíce. Koukám na domky které jsou postaveny přímo na laguně a na spoustu lodí všude kolem. Pokračujeme ke skále, která je samotná ve vodě a tvoří tak velkou turistickou atrakci. Po další plavbě se dostáváme k velké skále s jeskyní. Před jeskyní na jedné straně je písčitá pláž, kde se v sezóně koupou turisté. Momentálně jsou na pláži jen asi 2 lidi. Naše loď míří do velké laguny, která je asi největší atrakcí této části. Jsou tu vysoké skály a nádherně zelená laguna. Zakotvíme, vystoupíme a jdeme se podívat do velké jeskyně. Ta má vchod asi v polovině skály. Jde se po schodech a musím zaplatit vstupné 20 tis. do této jeskyně. Vstupné do této jeskyně už není v ceně lístku, jeskyně je pěkná, velká a  barevně osvícená je to skoro stejná jako ta první. Jeskyní se prochází kolem dokola a nakonec se dostanete na vyhlídku. Je tu dřevěný mostík, ze kterého je pěkný výhled na celou zátoku pod námi. Všude je spousta lodí od malých až po ty velké. Všechno si to projdu a pomalu se vracím po schodech zpátky dolů k vodě. Jdu do přístaviště a u lodě čekám na zbytek posádky. Nějaké děti si tu hrají a tak je pozoruji a fotím. Když jsme všichni, nasedneme na loď a odplouváme. Toto byla poslední zastávka a mi se vracíme přímou cestu zpátky do přístavu. V přístavu jsme v 17 hodin a já se vracím stejnou cestou podél pobřeží do centra města. Cestou se stavím v restauraci na jídlo, kde se perfektně najím za 45 tis i s místním Ha Noi pivem. Po večeři se ještě courám městem, zajdu se podívat na nedaleký trh vedle kruhového objezdu. Mají tu spoustu suvenýrů, vybrat by se dalo, ale kdo by to tahal takový kus cesty obzvlášť, když jsem teprve na začátku. Později projdu několik turistických kanceláří a v jedné z nich si koupím lístek na lůžkový a autobus do Hue. Cena je trochu vyšší 500 tis, a nemusím nikde nic hledat nebo se vracet do Hanoje, kde bych musel hledat jiný spoj na jih. Jdu se ještě projít ulicí vedoucí od hotelu dál do kopce a další ulicí kde mi nabízí samé masáže. Nakonec se přes autobusové parkoviště vracím zpátky na hlavní ulici. Vycházím u restaurace, kde jsem byl na jídle. Pomalu dojdu do centra a vracím se zpátky do hotelu, kde si dám koupel a sepíši poznámky. Dneska jdu spát dřív něco málo po jedenadvacáté hodině, večer se venku ochladilo na 24 stupňů.

 

Den 5
Čtvrtek 11.11.2010,  26°C, Ha Long, Vietnam

 

Dnes vstávám po půl deváté a jdu pomalu balit. Potom odnesu věci na recepci a  zaplatím za hotel. Odnesu si všechny věci do turistické kanceláře, která se nachází hned pod tím velkým hotelem co je u kruhového objezdu. Mám dost času, venku je hezky, vydávám ještě jednou k mostu spojující Ha Long s pevninou. Procházím si promenádu, pozoruji místní život a místní lidi a spoustu lodí vedle na moři. Dojdou až do parku pod mostem, kde se posadím na jednu z laviček. Pozoruji rušný provoz pod mostem, jezdí tu lodě všech možných druhů a tvarů. Nejzajímavější jsou takové malé nákladní, u kterých čára ponoru sahá snad 10 cm pod okraj.  Kdyby přišla sebemenší vlna tak budou mít vodu až uvnitř. Pozoruji také celé rodiny, které na lodích žijí a tráví celý svůj život. Koukám jak perou a věší prádlo, vaří a myjí nádobí v moři. Po dvanácté hodině se vydávám zpět k turistické kanceláři. Do čtrnácti hod čekám až přijde paní se kterou už jsem vyřizoval papíry. Společně pak čekáme až přijede odvoz. Odvoz je malý minibus, který mě hned naloží a veze přes celé město zpátky na křižovatku, na které jsem vystoupil,když jsem sem poprvé přijel z Ha Noie. Ha Long Bay byl jeden z mých největších cílů na letošní cestě, no a ani jsem se nenadál a už toto úžasné  místo zase opouštím. Nicméně mé představy to splnilo a jeho krásy mě nadchly. Teprve teď si všimnu, že na křižovatce je spousta malých kanceláří, které prodávají lístky na autobusy do všech možných končin země. Chvíli popojíždíme tam a zpátky, protože řidič neví v které kanceláři mě má vyložit. Nakonec jí úspěšně najde a u silnice mě vyloží. Uvnitř kanceláře mi nabídli židli a posadí mě na ulici u silnice od které mě oddělují jen svodidla. Čekáme až pojede okolo autobus do Hue. Takže pokud tu budete nekupujete předražený lístek u cestovních kanceláří přímo v centru Ha Longu. Vydejte se místním autobusem zpátky jsem, a tady se vás určitě rád někdo ujme. Cenu jsem se nedozvěděl, ale myslím , že zde bude určitě o dost nižší. Dělají tu nějaké výměny lístků a na jednom z nich si všimnu ceny 360 tis., domnívám se, že na mě vydělali 140 tis. Čekám to asi třičtvrtě hodiny a za tu dobu projede okolo spousta autobusů do Hue. Můj autobus přijíždí po patnácté hodině a je lůžkový. Nastupuji, u řidiče si musím sundat boty a dát si je do igelitové tašky, a pak míří na své místo, které je úplně vzadu. Klimatizace v autobusu jede zase naplno, takže se snese mikina i deka. Vracíme se stejnou cestou na Ha Noi,  na kraji města zastavujeme na večeři. Je to jedna z těch restaurací, které jsou všude okolo silnice. Nic moc o čistotě to není, ale jídlo vypadá docela dobře. V ceně stejně není nic jiného než jakási nudlová polévka se spoustou zeleniny a kousky masa. Nemá to pražádnou chuť, ale sníst se to dá. Toto je běžný způsob jídla místních lidí, ale musím říct že to není žádný zázrak. Ke všemu do všeho dávají nějaký druh trávy něco jako naše petržel ale má to strašně divnou chuť a dokonce to i trochu smrdí. Sním co se dá, po večeři si zajdu ještě na WC. Po chvíli se vracíme zpátky do autobusu a pokračujeme dál v cestě. Kousek před městem odbočujeme směrem na jih a vydáváme se směrem podél pobřeží na Hue. Je to pořádný kus cesty, přibližně přes polovinu Vietnamu, podle milníků něco okolo 700 km. Je už tma, ještě chvíli koukám na okolí, kterým projíždíme. Později usínám. V noci se probudím na jedné zastávce v jednom větším městě, ale kde to bylo to nevím.

 

Den 6
Pátek 12.11.2010,  30°C, Hue, Vietnam

 

Probouzím se ve 3 hodiny ráno trochu se po mě valí soused, který si sem přišel lehnout v noci. Musím ho trošku upravit a spím dál. Po druhé se probouzím když svítá po šesté hodině. V autobusu se nedá nic dělat a tak se jen válím, koukám z okna nebo debatuji s ostatními cestujícími. O něco později zastavujeme zase u restaurace, která je ve stejném stylu o jako kde byla večeře. Okolí je už takové ošuntělejší a je tu i větší binec. Je poznat že jsme někde na venkově. Zajdu si na záchod který je taky moc pěkný a potom si jdu dát něco k jídlu. K jídlu je zase nudlová polévka s voňavou petrželí a kousky zeleniny. Najíme se a ještě chvíli stojíme venku u autobusu a čekáme než bude čas odjezdu. Cestuje se pomalu, průměrná rychlost je tady tak 50 kilometrů v hodině. Podle milníků vedle silnice zjišťuji, že do cíle naší cesty zbývá ještě 170 kilometrů. Při současné cestovní rychlosti nám to zabere asi 3,5 hodiny. Jede se stále podél pobřeží a do města Hue přijíždíme na autobusové nádraží po jedenácté hodině. Autobus na nádraží jenom na chvíli zastaví a potom pokračuje dál do Saigonu. Vystupuji jako jediný turista a několik dalších místních lidí. Samozřejmě nahaněči ve mě vidí snadnou kořit a tak se na mě vrhnou a začnou mi nabízet kde co. Není to, ale tak hrozné, jsem zvyklý na mnohem větší a otravnější típky. Jdu do haly autobusového nádraží, kde si zjišťuji informace pro další spoj do Hoi Anu. Žádný přímý spoj o Hoi Anu nejede, všechno jezdí jen Da Nangu, kde se musí přesednout na místní autobus. Je to velmi frekventovaný spoj a autobusy jezdí každou chvíli, takže se není potřeba zabývat tím kdy se na cestu vydám. S tímto poznatkem opouští autobusové nádraží a po hlavní ulici An Duong Voung se vydávám zpět do centra. Toto autobusové nádraží leží skoro na konci města a jmenuje se Ben xe Phla Nam. Dojdu na křižovatku a pokračuji na ulici Hung Voung. Hned za křižovatkou se dám do řeči s motorkářem. Je zároveň majitelem hotelu a nabízí mi ubytování ve svém hotelu za 6 USD na noc. Domlouváme se, že se zajedeme podívat jak pokoj vypadá. Nasedám sním na jeho motocykl a jdeme spolu kousek dál po ulici po které jsem právě přišel. Hotel je v jedné slepé uličce vedoucí na Ha Noi street. K mostu přes řeku je to jen kousek a do samotného historického centra také. Prostě paráda, že nemusím chodit extra daleko. Bereme si na recepci klíče a jdeme se podívat v hotelu na pokoj. Je skoro až nahoře, ale pěkný a čistý. Domlouváme se že zůstanu. Vracím se dolů na recepci, kde si vezmu své věci a jdu se ubytovat. Potom si jdu dát ještě rychlou sprchu. Moc se v hotelu nezdržím po chvíli se vydávám zpět na hlavní ulici Hung Vuong. Na velké křižovatce s ulicí Ha Noi st. je nějaký komunistický palác ověšený spoustou rudých vlajek s hvězdami, srpy a kladivy.  Na každém rohu visí takové prapory a nebo tu jsou billboardy s klasickými, komunistickými a budovatelskými motivy. Dominuje na nich pracující lid, vojáci a podobně. Prostě dělnická třída. Jdu ulicí, která je plná místních dopravních prostředků jako jsou motorky, kola, auta, autobusy a jiné povozy až k Parfémové řece. Tady se zastavím v parku který je vedle mostu Tran Tien. Procházím se trošku parkem a dělám si foto mostu, který je postavený na betonových pilířích. Jeho konstrukce je postavená z pěti nebo šesti železných oblouků uprostřed kterých vede silnice. Chvíli tu pobudou pak se vydávám zpět k mostu po kterém přejdu na druhou stranu do staré části města. Za mostem se dávám vlevo po ulici Tran Hung Dao, na které je mnoho prodavačů vojenských suvenýrů, dá-li se to tak nazvat. Nedaleko byla demilitarizovaná zóna a všude tu probíhala vietnamská válka. Teď se tu prodávají staré mince, známky mrtvých vojáků i a jiné části vykopaných věcí. Jdu druhou ulicí doprava, po starém mostě vedoucí přes vodní příkop se dostanou k hradbám Starého Města. Projdu branou za neustálého otravování jednoho cyklorykšáka, který mi nabízí že mě bude celý den vozit po památkách. Odmítám a vysvětluji mu že chci chodit sám podle průvodce. Na to odpovídá že všechno strašně daleko a že to nestihnu. Je neodbytný a stále se mě drží. Celá stará část města je obehnaná vodním příkopem a ve středu jí dominuje pevnost které říkají Citadela. Mířím nejprve do pravé části vedle Citadely, kde se zajdu podívat na hinduistický templ. Templ je běžný a okolo něj je pěkná zahrada u vstupu mu dominuje šedobílá brána až čtyřmi sloupy. Sloupy jsou zdobeny draky a mezi nimi je červená brána. Templ je jednoduchý, zvenku je světle žlutý a střechu mám bohatě zdobenou. Vnitřek chrámu je v podstatě tvořen obyčejnou místností s pěknou mozaikou a s jednoduchým oltářem uprostřed. Není tu žádná bohatá výzdoba jako v jiných tempech.  Jdu dále do zadní části Starého Města u směrem k jezeru Tihm Tham, Po cestě narazíme na malý hřbitov. Je to obyčejný domek s malou zahrádkou. Dvorek je vybetonovaný a jsou na něm kamenné lotosové květy. Dojdou k jezeru, které je celé pokryto nějakými rostlinami. Koukám na jednu místní ženu jak je z rákosové loďky trhá. Uprostřed jezera je malý ostrov, ten má čtvercový tvar a je obehnán betonovým zábradlím. V jeho čele je vstupní brána ke které vede most. Jdu se tam podívat, ale není tam vůbec nic, je to jen zelená plocha kde si hrají děti . Odtud se vracím zpět uličkami plných obchodů a trhů ke vstupní bráně citadely. Z bočních brán se do Citadely nedá vejít, musím se dostat dopředu kde je hlavní vchod z ulice. Jdu až na hlavní ulici k hlavní bráně do Citadely. Naproti je obrovský betonový monument na kterém vlaje obrovská rudá vlajka Vietnamu. Celá Citadela je obehnaná vodním příkopem a za ním je hradba. Vstupní brána je hodně podobná těm co jsem viděl v Číně. Má tři vstupy a na jejím vrchu je postavená pergola. Pergola je postavena ve tvaru písmene U je červeno žlutá. Má dvě patra a bohatou výzdobu. Jdu dovnitř v jednom ze vstupů si kupuji lístek za 55 tis. Procházím bránou a dostávám se na nádvoří. Z obou stran jsou podstavce na kterých stojí draci. U jednoho z nich pózuje místní kráska v pěkných barevných šatech. Je vidět jak má naučený postoj, pohled a úsměv. Tak se ptám jestli si jí můžu také vyfotit. Celé nádvoří je vydlážděno červenými kostkami a po stranách jsou další budovy které tvoří součást Citadely. Ve kterých se prodávají obrazy a jiné suvenýry pro turisty a v jiných je zachována buddhistická výzdoba. Vše si procházím a pokračuji dál do nitra Citadely. Všude jsou krásně zdobené pergoly a okolo stojí nádherné bonsaje. V jedné z budov je zachovalý císařský trůn za kterým jsou malované stěny a bohatě zdobené sloupy. Některé části se právě rekonstruují a je tu cítit barva. Jiné části už jsou hotovy a jsou nádherně opravené. Na jejich vršcích jsou malované fresky s draky. Dříve to sloužilo jako palác vládce a zakázané město. Zadní část Citadely je vytvořená kamennými terasami s kamenným zábradlím a schody. Před nimi jsou vystavená děla, která dříve sloužila k obraně. Na menších terasách jsou postaveny i pergoly. V pravé části jsou jezírka a za nimi další budovy se zahradami. Mířím přes nádvoří na opačnou stranu k další bráně. Procházím se v uličkách okolo brány. Jsou obehnány zdí a vydlážděny červenými dlaždicemi. Staré domy jsou porostlé mechem a plísní, je tu velké vlhko. Některé dlaždice pěkně kloužou člověk musí dávat pozor. Dá se projít dovnitř oněch budov se zahradami a vše si projít. Člověk si tak vytvoří představu o tom jak tu musel kdysi vypadat život. Je to moc pěkné a pomalu se jednou z kuliček vracím zpátky k hlavní bráně. Zajdu se podívat ještě na jeden veliký palác u brány Citadely a pak jí opouštím. Jdu okolo velké vlajky k jednomu z průchodů ze Starého Města. U něho si vyfotím řadu děl. Venku se na mě opět přilepí cyklorykšák a nabízí mi odvoz. Je mu  jedno, že ani neví kam. Říkám že chci k pagodě Thien Mu. Nabízí odvoz za 100 tis., říkám mu jestli se nezbláznil a že raději půjdu pěšky. Tvrdí, že je to strašně daleko a že už to nestihnu. Má pravdu v tom že se začíná stmívat a jak daleko to je to taky nevím.  Celou dobu jde vedle mě a nakonec ho ukecám na 20 tis. Jedeme po ulici D Kim Long okolo řeky na levé straně a hradeb starého města na straně pravé. Dojedeme na velkou křižovatku u železničního mostu. Přejdeme přes trať a pokračujeme dál podél řeky. Pomalu opouštíme město. Po cestě sleduji okolí a zaujme mě kostel. Jedeme skoro půl hodiny než se dostaneme k místu, kde se silnice zužuje. Tady zastavuje a vykládá mě. Je už pomalu tma, tak nevím jestli to stihnu ještě omrknout za nějakého rozumného světla a něco vyfotit. Jdu ještě asi 100 metrů do místa, kde se silnice ještě více zužuje a stáčí mírně doprava. Na pravé straně je mírný kopeček a na něm stojí asi tak desetimetrová pagoda ke které vedou schody. Udělám si tu foto a vydávám se na  nádvoří okolo pagody. Má sedm pater a okolo je pěkný park. Vzadu se rozkládá klášter. Mniši zde hrají fotbal a dá se všechno projít. Nikomu to nevadí a tak si procházím klášterní budovy a okolní park. Mezitím už je úplná a tma, tak zkouším něco fotit s bleskem. To jsem zvědav jak to bude vypadat a co z toho vyleze. Pomalu si  všechno projdu a vracím se stejnou cestou zpět k silnici. Je tu ještě několik turistů se zajištěním odvozem. Nestačím, ale nikoho chytit, abych se domluvil na nějakém odvozu a tak to nakonec zůstávám sám. Nezbývá mi nic jiného než se vydat po silnici zpátky do města. Scházím mírný kopeček k místu kde mě předtím vyhodil rykšák. Jeden pán tu tlačí kolo do toho kopečka a nějak mu to nejde, tak na mě mává bych mu s tím pomohl. Kolo společnými silami tlačíme nahoru na kopeček a já se pak už konečně vydávám na cestu do města. Po cestě zkouším stopovat, ale nikdo mi nestaví. Jezdí jen samé motorky auto žádné. Cesta ubíhá rychle a po chvíli jsem zpátky u železničního mostu. Koukám do průvodce, chtěl bych se zajít podívat na vlakové nádraží a zjistit jestli něco nejede dál na jih. Musím se dostat, ale na druhou stranu řeky přes železniční most. Po lávce pro pěší jezdí jedna motorka za druhou v obou směrech takže přejít pěšky se tu vůbec nedá. Zastavím si na začátku mostu u někoho na motorce a zeptám se ho jestli by mě na druhou stranu na převezl. Vychází to hned na první pokus jedu s paní, ale na motorce se dost mele občas mám strach, že chytne řídítky o konstrukci mostu a pěkně se tu vyválíme. Nicméně se úspěšně dostanu na druhou stranu, kde mě paní vyloží a já jdu dál. Chci jít podél kolejí a tak podcházím viadukt za mnou. Ten vede do nějakých slepých uliček s trhy. Ptám se lidí a ti mě posílají zase na druhou stranu viaduktu. Mám jít po ulici směrem dolů a pak doprava. Jdu tedy podle návodu, uličky jsou dost temné, špinavé a plné krys. Projdu pár takových kuliček a jsem u nádraží. Zajdu dovnitř zjistit informace, které potřebuji, ale dovídám se, že doprava vlakem do Hoi Anu je ještě složitější než autobusem. Pojedu tedy autobusem. Vracím se ulicí D Le Loi okolo řeky až k železnému mostu. Po cestě vidím dvě bouračky na motorce a na velkých křižovatkách komunistické billboardy. Most je osvícený různými barvami, tak si u něj dělám ještě nějaké foto a pak se vydávám ulicí zpátky k hotelu. Stavím se na jídlo. Perfektně se najím v restauraci za 37 tis. O kousek dál se zastavím ještě na internet, kde napíšu nějaké zprávy domů a podívat se kdo mi píše. Odtud se vracím do svého hotelu, kde si domluvím s majitelem odvoz na zítra. Chtěl jsem se zajet podívat do demilitarizační zóny, ale je to na takovýto výlet hodně daleko. Musel bych si nejspíš půjčit motorku, ale zase jsem si sebou nevzal řidičák. Když jsem sem přijížděl koukal jsem na spoustu těchto míst přes okno autobusu. Viděl jsme spousty pomníků a hřbitovů. 

 

Den 7
Sobota 13.11.2010,  25°C, Hue, Vietnam

 

Vstávám po osmé hodině a venku lije jako z konve. Pomalu balím a v 9 hodin jdu dolů na recepci hotelu. Mám domluveno s majitelem hotelu odvoz. Domluvili jsme se na tom, že se mnou dnes objede zbývající památky tady v okolí.  Vyřídím nezbytnosti jako zaplacení hotelu, a také si tu uložím bágl, aby jsem se sním nemusel nikde tahat. Navléknu si pláštěnku a v mírném dešti nasedáme na motorku a jedeme stejnou cestou jak už jsem včera šel. Projedeme okolo nádraží a jedeme směrem dál k Truc Lam pagodě. Popravdě je to spíš park uprostřed kterého se nachází jakési kruhové kamenné pódium. Okolo  něj je postaveno kamenné zábradlí a ze všech čtyřech světových stran k němu nahoru vedou schody. Všude okolo je park a dokonce i kousek lesa. Dlaždice jsou zase ty červené klouzavé, a jelikož neustále prší musí člověk dávat pozor, aby neuklouzl a neskončil na zemi. V pravé části za lesíkem je jakási budova obehnaná zdí. Kousek se to musí obejít po rozmáčené bahnité cestě a najít vchod který je ve zdi. Tudy se dostanou na nádvoří uprostřed kterého stojí žlutá budova s tmavou střechou, okolo je jen trávník a několik velkých stromů. Jdu do budovy kde je  menší muzeum. Nikdo tu není jen 2 hlídači a tak si vnitřek země v klidu prohlédnu. Uvnitř jsou fotografie, zvony a jiné věci které se zachovaly z doby kdy tu žil císař. Vracím se stejnou cestou ven k vstupní bráně, kde na mě čeká můj odvoz. Nasedneme a jedeme dál k hrobce Khai Dinh. Jsou to královské hrobky kus za městem. Chvilinku jedeme než se dostaneme za město, pak se dostáváme do džungle. Jedeme po rozbitých cestách občas i po hlíně s pěknými dírami a kalužemi. Zážitek je to pěkný. Jedeme asi 10 kilometrů džunglí než se dostaneme k hrobce. Zde zastavujeme na malinkém parkovišti, můj řidič mi říká, že počká pod nedalekým stromem. Musím jít do budky na parkovišti, kde zaplatím vstupné do hrobky 55 tis. Přímo z parkoviště vedou obrovské schody, které jsou rozdělené na tři části. Rozdělují je draci jejichž těla tvoří zábradlí mezi nimi. Na vrcholu schodiště je brána se čtyřmi sloupy. Schody taky pěkně kloužou a tak člověk musí být opatrný. Dostávám se na nádvoří, kterému dominuje menší budova uprostřed. Z obou stran jsou věže a sochy vojáků a slonů. Dostanu se na další terasu na které je postavený samotný palác. Všechno je postaveno z jakého si vápence nebo bílého pískovce, který vlivem vlhka je celý černý a porostlý mechem. Jen tam kam se nedostane voda vše svítí bílou barvou. Budova je dost velká a vchod je z pravé části. Projdu místností, kde sedí hlídač do další, která tvoří takovou chodbičku a spojuje zadní část budovy s vchodem. Každý kousek budovy je vyzdobený nádhernými mozaikami s motivy květin. Na zdech visí fotografie a obrazy bývalých panovníků. Také je tu mnoho náboženských předmětů, zvonky, svícny, vázy na vonné tyčinky a květiny. Strop je vyzdobený nádhernými freskami připomínající nebe s draky. Na pravé straně chodby se nachází sarkofág s fotkou panovníka, který v něm odpočívá. Vedle sarkofágu jsou průchody do další místnosti ve které se nachází obrovský trůn. Výzdoba místnosti je naprosto fascinující, není tu jediný kousek, který by nebyl pokryt nějakou kachličkou z mozaiky a nebo freskou. Všechno je v bílošedé barvě a samotný trůn je zlatý. Opravdu nádhera. V zadních místnostech se pak nachází socha panovníka, zachovalé předměty z té doby jako nábytek, zrcadla a podobně. Všude na zdech visí fotografie zobrazující události, které tu před několika desítkami let probíhaly. Venku je stále mlha a prší, jsme v tropické džungli a tak to podle toho vypadá. Pomalu se vracím na terasu před palácem. Koukám na okolní zarostlé kopce. Na jednom z nich je vidět velká socha Buddhy, ale vyfotit to nejde. Jdu terasami dolů k  parkovišti. Odcházím druhou stranou, abych se ještě podíval na místa kde jsem nebyl. Hrobka je ale symetrická a tak je to v podstatě zrcadlový obraz pravé strany. Dojdu dolů na parkoviště a najdu si svého motorkáře. Nasedneme a jedeme kus stejnou cestou zpět. Pak odbočujeme a jedem ještě menšími silničkami. Přejedeme přes řeku a zastavíme na kraji jedné vesnice, kde místní vyrábějí vonné tyčinky a klasické vietnamské klobouky. V jiných stáncích zase prodávají malované obrázky. Jsou pěkné, ale i dost předražené. Nakonec si jeden vyberu, ale je problém jak s ním cestovat, abych ho nezničil. Nakonec to vyřešíme kusem PVC trubky do kterého ho smotáme a konce zalepíme izolepou. Jedeme dál kousíček za vesnicí odbočíme doleva přímo do džungle. Po je to klasická bahnitá cesta se spoustou louží a všude okolo jsou obrovské zelené stromy a jiná vegetace. Po dešti se tu zvedá opar, vše vypadá velice krásně. Po chvilce dojedeme k malé zdi u které je vstupní brána do buddhistického templu Hon Chen. Hned za vstupní branou je malý rybník, který musím dokola obejít. Po schodech vystoupím k tempu, který je přímo nad rybníkem. Všude je spousta mnichů a za templem mají své místnosti kde bydlí. Nalevo i napravo jsou nějaké staré zdi a malé altány. Je tu  spousta hrobek. Všechno slouží asi jako hřbitov. Všechno toto ukrývá všude přítomná džungle. Jsou tu nádherné stromy, palmy a spousta všemožných rostlin. Běžně tu rostou rostliny, které lidé u nás pěstují doma v bytech.  Tolik nádherných odstínů zelené se hned tak nevidí. Projdu si celý areál Templu a pomalu se vracím zpět dolů k rybníku. Je tu mnoho prodavačů suvenýrů,  nabízejí mi všelijaké cetky, vonné tyčinky, korálky, náramky a podobně. Říkám, že nic nechci a tak na mě spouští naučenou větu "maybee later". Vracím se zpět ke svému řidiči, nasedáme na motorku a odjíždíme zpět k silnici. Jedeme zpátky do města a vyjíždíme u Truc Lam pagody. Vracím se zpátky do hotelu, o kde si vezmu bágl. Naskočím zpátky na motorku a jedeme dolů na autobusové nádraží. Venku před autobusákem na silnici stojí autobus a tak zastavujeme přímo za ním. Můj šofér se mě snaží do něj nacpat, vymysleli si nehoráznou sumu 100 tis, aby na mě ještě něco vydělali. S cenou nesouhlasím tak se s ním rozloučíme a já jdu zpátky, ale na autobusové nádraží. Tady jdu k okénku u něj si koupím lístek na do Da Nangu za 42 tis. Autobus z nádraží odjíždí asi za 10 minut a tak už mě nepustí ani si koupit něco k jídlu. Nicméně autobus vyjede na stejné místo na kterém se mě snažil do autobus napsat motorkář a čeká tu dalších 20 minut. Když je autobus naplněn vydává se na cestu. Je to místní spoj který staví na každém rohu a kde si kdo řekne. Silnice je jako tankodrom, tak je to docela dobrý zážitek. Cesta ubíhá pomalu, po třech hodinách přijíždíme do cíle naší cesty Da Nangu. Projíždíme okrajovou částí města a v jednom místě si všimnu velkého buddhistického templu s obrovskou bílou sochou Buddhy. Jedeme na autobusové nádraží, kde zaparkujeme a vystupujeme. Vrhne se na mě hned několik nahaněčů a snaží se mě někam odvézt. Do města se ale nechystám, tak je odmítám a jdu rovnou do kanceláře uprostřed autobusového nádraží. A zjišťují si zde cenu jízdenky do Hoi Anu a odkud odjíždějí autobusy. Prodavačka mi říká, že jízdenka by měla stát 20 tis a ukazuje na místo, kde parkují žluté autobusy. Mířím tedy rovnou k autobusům a po cestě se mě ujme jeden nahaněč, prodá mi lístek za cenu jakou mi řekla paní kanceláři. Po chvíli opouštíme autobusové nádraží a jedeme městem směrem k řece. Neustále leje jako z konve. Autobus se cestou naplní k prasknutí, jedeme podél moře dál směrem na jih. Do Hoi Anu přijíždíme za hodinu. Autobus zajíždí na malé autobusové nádraží, kde je jen WC a několik stanů. Stále prší. Beru si bágl a jdu se schovat pod jeden ze stanů. Koukám do průvodce, jak se dostat do centra města. Několik místních mi nabízí odvoz za 15 tis. Je mi to docela divné, protože všichni místní se sebrali a rovnou odešli pěšky pryč. Jsem trošku dezorientován, ale poradí mi jeden místní, že se musím vrátit zpátky na silnici po které jsem přijel a pokračovat kus dál. Po ulici Le Hong Phong urazím asi 500 metrů a dostávám se k prvním hotelům. Zastavuji se u nich a zjišťuji cenu. Cena se pohybuje tak okolo 8 až 12 USD. Dá se to usmlouvat na 7 USD. Pokračuji tedy dále do města podívat se na nějaké další hotely. Nakonec skončím v jednom na ulici Ba Trieu, kde se ubytuji ve slušném sice trochu vlhkém pokoji za 7 USD. Dám si sprchu, převléknu se do suchého a vyrážím ven na večeři. Dobře se tu najím a i s pitím platím 60 tis. Přestává pršet, tak se jdu podívat do centra města a po okolních krámcích. Všude jsou staré koloniální domy s dřevěnými balkony na nichž vlají rudé vlajky. Město vypadá úplně jinak než ta, která jsem zatím navštívil. Je to tu také samý turista a tudíž jsou všude obchody se suvenýry, restaurace a hotely. Nejdražší je však samozřejmě v centru u řeky. Je to sice dražší, ale pořád i na naše poměry docela dostupné. Procházím se po promenádě kolem řeky, která je momentálně v rovině se silnicí a s chodníkem. Místní lidé říkají že ráno byla o metr níž. Okolí kolem řeky je moc pěkné, domky jsou upravené, většinou žluté s dřevěnými balkóny. Sice se na nich podepisuje neustálý monzun. Všechno je mokré a všude bují mech a plísně. Na řece kotví spousta lodí. Jdu podél řeky až k Marketu, od kterého se vracím zpět do města. Procházím se uličkami, které jsou si hodně podobné. Nakouknu i do nějakých krámků, které vypadají naprosto přesně jako vietnamské tržnice u nás v Čechách. Pomalu se vracím zpátky do hotelu. Jdu na pokoj, ale neteče voda. Musíme to vyřešit s obsluhou a nakonec voda teče. Je 21h dám si konečně teplou sprchu a zbytek večera trávím v pokoji u denníku.

 

Den 8
Neděle 14.11.2010,  23°C, Hoi An, Vietnam

 

Vstávám v 9 hodin a venku stále leje. Že by pršelo se nedá říct. V pokoji to taky přitvrdilo a voda už kape i ze stropu na zem a na postel. O tom, že jsou mokré stěny ani nemluvím. Voda teče po zdech do klimatizace i do zásuvek. V rozích místnosti se objevuje plíseň, no ale koho by to trápilo. Naštěstí se na posteli dá najít pozice tak že ležíte mezi tím vším. Doufám, že déšť nepřitvrdí natolik, aby spadl ze stropu celý ten štuk co vypadá jako houba. Chtěl bych se dneska zajet podívat na My Son, který je asi 45 km daleko za městem v horách. Opouštím hotelový pokoj a vydávám se po ulici nakonec města, kde má být malé autobusové nádraží na ulici Hung Vuong. Jdu ulicí Trang Hung Dao, kde jsou naproti sobě dva temply. Napravo je Khong Mieu a od silnice ho odděluje vodní příkop a hnědá čínská brána se čtyřmi sloupy. Vody už je vněm docela požehnaně i když mu ještě k okraji trošku chybí. Vede přes něj malý prohnutý, vydlážděný most s červenými dlaždicemi. templ je červený s černou střechou uprostřed malého trávníku. Vpředu před nímž stojí 4 sloupy černobílé a na jejich vršcích jsou černé sochy. Na druhé straně ulice přímo naproti templu je nějaký pomník Dai Ky Nien. Je postaven na podstavci s asi z deseti schody, který je obehnán také malým vodním příkopem. Pomník je sloup s klasickou čínskou střechou pod kterou je letopočet 1961. Na fotkách by to muselo vypadat pěkně, jen kdyby bylo trošku lepší počasí. V tomhle se nedá skoro vůbec nic fotit. Když vytáhnu foťák během chvíle mám na objektivu spoustu vody a všechno rozmazané. Říkám si, že se tu zastavím později. Dojdu tedy až na autobusové nádraží, ale místní říkají že odtud do My Sonu nic nejezdí. Přitom turistických autobusů a aut s turisty tu jezdí mraky. Bavím se s nějakými motorkáři, kteří tu mají stanoviště a nabízejí odvoz na onu památku. Chtějí ale dost velkou částku a tak zkouším smlouvat. Nakonec se mi daří domluvit si cenu na 5 USD. V tom se spustí brutální slejvák a tak nezbývalo než se jít schovat do nedalekého krámku. I tak jsem úplně mokrej.  Mám sice pláštěnku jako všichni místní, ale ta už v tomhle moc nepomáhá. Tak se s motorkářem domluvám, že jestli bude zítra lepší počasí tak na My Son zajedeme. Představa hodinové cestě v tomto počasí na motorce a druhé hodiny zpátky je asi nereálnou. Tak to vzdávám odkládám výlet na zítra. Říká mi, že ho tady najdu. Neustále prší a vůbec nepřestává. Vzpomínám si na film Forest Gump, na scénu z Vietnamu. Kde říká, že jednou začalo pršet a pršelo celý den, týden, měsíc a tak dál. Tak je tam popisuje kolik druhů deště tady existuje. Nechtěl jsem tomu věřit, ale opravdu je to tak, prší ze shora, z boku, ze strany, zepředu, zezadu a dokonce i zespoda. Hlavně to poslední, teprve tady jsem pochopil že i to jde. Rozhoduji se vrátit zpátky do města a podívat se na památky po městě. Vrací se zpět do centra, ale jdu po ulici Nguyen Thi Minh Khai. Na začátku ulice je malé náměstí jmenuje se Sai Gonské, zaujme mě jeden obchod s obrazy. Mají jich tu spoustu a jsou opravdu pěkné, člověk by si tu bez problémů vybral. Okouknu co to mají a trošku pokecám s majitelem. Na druhé straně ulice je nějaký buddhistický temp a tak se jdu podívat dovnitř. Není ničím výjimečným, ale za podívání to stojí. Dále pokračuji ulicí u směrem k Japonskému mostu. Po cestě se zastavuji u starého domu Phung Hung. Těsně před mostem po pravé straně je restaurace s hotelem, kde nabízejí výlet a do My Sonu za 3 USD. Zajdu si do něj zjistit a další informace. Cena platí a tak si domlouvám výlet na zítra. Projdu skrz restauraci rovnou k řece, jdu vlevo ke kanálu který přitéká od Japonského mostu. Přejdu na druhou stranu a po druhé straně kanálu se vracím zpátky k Japonskému mostu, který je o ulici výš. Hladina vody v kanálu je ještě asi tak metru pod okraj. Udělám si tu nějaké foto a pak se jdu podívat na most ze vnitř. Je tu průchod pro pěší a na pravé straně je několik místností, které slouží jako buddhistická svatyně. Vracím se zpátky dolů k řece a přes most se jdu podívat na druhý břeh a druhou část města. Hladina v řece je zatím asi metr pod mostem. Po obou stranách mostu je kovové zábradlí. Na něm jsou stožáry s lampióny. Uprostřed mostu je na obou stranách postavený oblouk, ve kterém visí obrovský červený lampión. Vypadá to velice pěkně a zajímavě.  Procházím se trochu po nábřeží, které je zatím ještě na suchu. Vracím se zpátky do centra a po cestě se zastavím restauraci na čaj. Jsem celý mokrý a je mi docela zima, tak se u čaje aspoň trošku zhřeji. Odtud se vracím do svého hotelového pokoje, kde se převléknu do suchého a dám si teplou sprchu. Trošku si tu odpočinu a po 12 hodině se vydávám na autobusové nádraží. Po cestě zase začíná pršet a tak si u stánku koupím deštník. Mám ještě půl dne čas a tak se chci zajet podívat do Da Nangu. Je 13 hodin a autobus odjíždí každou chvíli, nasedám do prvního a za 10 tis. odjíždím. Ve 14:30 hodin jsem v centru Da Nangu. Projíždíme uličkami města, tak se nechám na hlavní třídě vyhodit, nemusím aspoň hledat žádnou dopravu z autobusového nádraží do centra města a ušetřím tím spoustu času. Vystoupil jsem na ulici Quang Trung a kousek se po ní vracím zpátky k řece Han. Tady jdu ulicí Tran Phu. Je to velké moderní město s vysokými budovami a velkými obchody nic moc turisticky zajímavého. Procházím celou ulici až na její konec, kde se dostanu na velký kruhový objezd. Ten přejdu a na jeho druhé straně se nachází Cham muzeum vykopávek a soch, které byly nalezeny v My Sonu. Jdu se podívat dovnitř, u vchodu musím zaplatit vstupné, které je 30 tis. Procházím malým parkem k budově muzea na jeho konci. Procházím si celé muzeum, které tvoří nejprve menší budova navazující na druhou dvoupatrovou. Všude jsou nejrůznější sochy bohů, oltáře, podstavce, sloupy a podobně. Je toho tady opravdu velká spousta. Ve velké budově jsou pak u nějaké kočáry a nosítka, vyžrány s keramikou a dochovanými látkami. Nejčastějším symbolem je Naga. Je to had se sedmi hlavami. Je vyobrazen s některými sochami bohů, kde tvoří jakýsi vějíř. U východu z hlavní budovy je stánek, kde prodávají sádrové kopie některých soch. Mají tu také čínské mince, náramky, známky amerických vojáků, pohledy a sousty dalších věcí. Opouštím muzeum po asi hodinové prohlídce. Jsem na silnici u řeky. Hned vedle muzea je zdemolovaný hinduistický templ. Jdu po ulici Duong 2 Thang 9 ke kruhovému objezdu, kudy jel autobus. Silnice vede okolo přístavů. Je to tu takové průmyslové, nic moc zajímavého a krásného. Během cesty opět začíná pěkně pršet, tak vytahuji deštník, který jsem si koupil u autobusového nádraží v Hoi Anu. Přecházím na druhou stranu kruhového objezdu a jdu do místa kde se dvouproudovka zužuje do jedné silnice. Čekám až pojede okolo autobus s nápisem Hoi An. Během chvíle se setmí a já potmě pozoruji autobusy, abych stačil v pravý okamžik na něj mávnout a on mě viděl a zastavil mi. Strávím tu asi půl hodiny a pak jede jeden brutálně nacpaný. No nevím kdy pojede další a tak se do něj nacpu hlava nehlava. Přijedeme po mostě na druhou stranu a odbočujeme doprava. Přichází ke mně výběrčí a chce za jízdenku 50 tis. místo 10 tis. Když mu je nechci dát začíná vymýšlet, že potřebuji nějaké pojištění a podobné kraviny. Neví už co by zkusil, aby ze mě ty prachy nějakým způsobem dostal. Hned vedle mě sedí nějaká místní holka,  naznačuje mi abych mu nic nedával. Říká, že běžná cena je 10 tis. což vím. Naštěstí mám peníze přesně připravené, ale desetitisícovku kterou mu nabízím si ode mě nechce vzít. Je dobré mít peníze přesně připravené, protože se může stát že vám taky nevrátí. Nakonec to vzdá vezme si těch 10 tis., ale je pěkně naštvaný. Nadává té holce vedle mě, že se do toho vložila a on na mě tak nemohl vydělat. Ještě jednou jí  děkuji za pomoc, aby jí to nemrzelo. Myslím, že je v pohodě a výběrčího ignoruje. Po hodině a něco jsem zpátky v Hoi Anu. Už známou cestou se vracím rovnou do centra a někde okolo hotelu si jdu najít nějakou restauraci, kde si dám něco k večeři. Dobré jídlo i s čajem mně vychází na 50 tis. Potom si jdu k centru obejít nějaké turistické kanceláře a zjišťuji ceny autobusů do Mui Ne. Nejlepší cena je za 14 USD. Shodou okolností je to kancelář hned vedle restaurace a kousek od hotelu. Najednou se spouští zase pěkný slejvák, jsem už zase celý mokrý,  čvachtám se ve vodě, která je naprosto všude. Během chvíle se ulice změní v potoky. Pozoruji místní jak v nich jezdí na motorkách v igelitových pláštěnkách a s deštníkem v ruce. Vracím se na recepci hotelu, kde ještě chvíli pobudu. Podívám se na internet a udělat nějaké foto místních lidí před hotelem. O něco později se vracím zpět na pokoj. Koukám o kolik se zvětšily mokré fleky na zdech a kolik jich přibylo nad postelí. Strop je plný  kapek a každou chvíli se nějaká z nich rozprskne o postel nebo o zem. Nějaké suché místo na posteli ještě stále je tak je to dobrý. Dám si ještě horkou sprchu, a jdu si lehnout.

 

Den 9
Pondělí 15.11.2010,  28°C, Hoi An, Vietnam

 

Vstávám v 7 hodin, za půl hodiny mi volají z recepce, že volali z turistické kanceláře, kde jsem si včera koupil lístek do My Sonu. Prý výlet zrušili kvůli počasí, protože všude jsou zatopené silnice a jsou povodně. V 8 hodin jdu dolů na recepci, kde si uložím bágl. Ještě voláme zpět do turistické kanceláře a řešíme to telefonicky. Domlouváme se, že mám přijít zpátky do kanceláře a oni mi vrátí peníze. Vydávám se tedy rovnou k Japonskému mostu, kde je ona cestovní kancelář. Zajdu dovnitř, vrátí mi peníze a já přemýšlím co teď. Jdu se ještě podívat na Japonský most jak stoupla voda oproti včerejšku. Nábřeží po kterém se včera šel už je celé pod vodou  a most o ulici níž pod Japonským mostem taky. Řeka je už rozlitá i v dalších ulicích města celé nábřeží je také zatopené vodou. Na druhou stranu řeky se už suchou nohou nedá dostat. Místním to ale moc nevadí běhají ve vodě, jezdí v ní na kolech i motorkách. Hladina stoupla tak o metr. Vydávám se tedy nakonec města stejně jako včera, kde jsem se domlouval s motorkářem na cestě. Ulicí k Sai Gonskému, náměstí se už dá sotva projít. Onoho motorkáře neseženou, o tak koukám na nějaké autobusy, které jezdí tím směrem. Zkouším některý zastavit, ale žádným nereaguje. Je 9:30 hodin a najednou se nebe roztrhává a přestává pršet. Jdu tedy až nakonec ulice za město. Zastavuje u mě nějaký motorkář, tak mu říkám kam chci. Nabízí mi odvoz a 50 tis. což se mi zdá hodně levný.  Zas na druhou stranu je to starší pán, napadá mě že třeba není zvyklý na standardní móresy těch co vozí turisty pravidelně. Tak nasedám, otáčí se do protisměru a vrací se zpátky do města. klepu mu na rameno, že tím směrem teda nechci. Konečně mi to dochází, jeho nabídka 50 tis. je za odvoz zpátky do centra města. Vyvádí mně teda z omylu, a uvědomují si, že standardní móresy tu mají asi už všichni. Jsou prostě naučení ždímat turisty až na kost. Vůbec mi nerozuměl co jsem od něj vlastně chtěl. Tak sesedám a vracím se zpátky na místo,  kde mě naložil. A po chvíli tu seženu jiného motorkáře, který mě bez velkého smlouvání za 100 tis odveze na již tolikrát zmíněnou památku. Domlouváme se s motorkářem je ochotný zdolat cestou i při povodních. Nasedáme a vydáváme se na cestu, po pár kilometrech projedeme velkou louži. Motorka začne škytat a škubat sebou a po chvilce chcípne. Samozřejmě utopili jsme svíčku. Můj motorkář je na tuto situaci vybavený a tak si z pod sedačky vytáhne kus hadru a klíč. Vyšroubuje svíčku, osuší jí hadrem a zase vrátí zpátky. Motor naskočí a my můžeme pokračovat v cestě dál. Projedeme jednou menší vesnici, neustále projíždíme nějakými loužemi voda mi cáká na boty. Je mi jasné, že motorku zase někde utopíme a tak si boty za jízdy sundávám a dávám si je přes rameno. Nechci mít mokré ještě ty, moc suchých věcí už mi nezbylo pomalu už nemám ani do čeho se převléci. Za vesnicí je obrovská louže, takže není poznat ani kudy vede silnice. Tu lze rozeznat jen podle lidí a aut brodících se vodou. Rozjedeme se vlítneme do louže, voda a lítá na všechny strany. Drží motorku stále pod plynem a dojedeme tak do poloviny než začne zase škytat a škubat. Po chvilce je motorka utopená a musíme sesednout. Vody je tu tak po kolena a společnými silami tlačíme motorku na její konec. Na chvíli se zastavím, musím si udělat jedno foto projíždějících aut a lidí. Pomalu se dostaneme na konec louže, která má tak 500 metrů. Opakujeme tu proceduru se sušením s víčky. Potom jedeme už chvíli normálně. Po nájezdu se dostaneme na hlavní silnici číslo A1. Přejeme přes řeku na druhou stranu a kousek za mostem odbočujeme do leva. Kousek je silnice dobrá projedeme několik vesnic než se dostaneme opět k jiné řece. Ta je také rozvodněná a zatopila část vesnic na obou jejích březích. Voda na silnici je už příliš hluboká a projet se nedá. Místní nás posílají nějakými uličkami mezi domky, kde tolik vody není. Tento úsek cesty zdoláme jsem se škubáním bez sušení. Vracíme se zpět na hlavní silnici a pokračujeme dál s původním směru. Přejedeme řeku po mostě,  na jednom poli kudy přes silnici teše voda a všude okolo je jezero se opět utopíme. Opakujeme vytahování z louže nebo spíš z jezera a sušící proceduru. Po malé chvíli pokračujeme opět v cestě dál. Počasí je konečně dobré, neprší a dokonce začíná vykukovat sluníčko. Říkám si, že by konečně se to počasí umoudřilo. Najednou je silnice suchá, svítí slunce a zhruba po hodině máme za sebou už 45 kilometrů. Přes malé vesničky se spoustou zvířat a chatrných domků se dostáváme do cíle naší cesty. Najednou jsme na pokraji džungle v místě, kde se začínají zvedat hory. Je tu pěkné teplo a vlhko. Z džungle okolo stoupá pára. Zastavujeme u velké budovy s velkým parkovištěm. Řidič mě posílá si koupit lístek za 60 tis. Potom se vrátím zpět nasedneme na motorku a pokračujeme v cestě dál. Přejdeme přes dřevěný most a po dlážděné cestě vedoucí do kopce stoupáme dál do džungle. Popojedeme ještě asi tak kilometr nebo dva než zastavíme na malém parkovišti u několika domků. Tady sesedáme a domlouváme se že se tu zase sejdeme. Jdu tedy cestou dál, kam už se jet nesmím. Je tu jen pár lidí, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Je vidět, že opravdu díky povodním se sem žádné zájezdy dnes nekonají. Vystoupám na menší konec a po pravé straně vedle mě se objevují první zbytky chrámů. Po několika stech metrech se dostanu na malý plac, kde je několik budov. Je tu mapa celého areálu a nějaké informace, samozřejmě také nezbytná prodejna suvenýrů. Prohodím pár slov s turisty co jdou proti mně a pak pokračuji k nalezišti a v pravé části. Chrámy a hrobky mají červeno hnědou barvu. Dnes jsou z velké části porostlé vegetací. Na každém volném místě roste nějaká tráva nebo keř. Svítí slunce a z celé džungle okolo stoupá pára. Je tu neuvěřitelné teplo 32°C a vlhko, dokonce se mi zamlžil foťák i objektiv. Zjišťuji, že některé fotky jsou jenom bílé. Foťák se mi podaří vysušit, ale objektiv ne, tak nasazuje druhý a s tím už fotit docela jde. Není se ani čemu divit, protože je všechno totálně mokrý včetně celého fotobatohu. Jdu k dalším templům a na jednom z kamenů zahlédnu hada a dokonce nějaké ještěry. Je vidět, že sluníčko chybělo i jim. Nicméně se ani nenaději a jsou pryč. Většina z chrámů je již postavena z malých cihel a jejich vnitřek je vydlážděný červenou dlažbou. Uprostřed místnosti stojí obětní oltář. V druhé jsou vystaveny nalezené předměty v okolí. Jsou tu oltáře s vytesanými bohy a spousta dalších soch a ornamentů. Na chrámech z venku jsou ještě stále patrné sochy a vytesané ornamenty na sloupech. Velice zajímavý je kontrast zelené barvy stromů s cihlovou barvou chrámů. Stromy a keře rostou naprosto všude, na templech. Jejich kořeny prorůstají okny mezi cihlami a tvoří tak velice zajímavá místa. Okolo vládne zelená džungle zahalená v mlze těsně nade mnou. Procházím se celým areálem nafotím si nejrůznější tempy a paláce. Po neustálých deštích je cesta rozbahněná a tak je potřeba dávat pozor na to kam se šlape. Dost to klouže a boří se. Někde se cesta mění i v malý potok. Jdu celým areálem v kruhu a pak se nevracím zpět ke stanovišti s motorkářem stejnou cestou, ale oklikou, džunglí. Po cestě si udělám nějaké foto džungle i motýlů. Je tady taky dost komárů. Jedinou cestou vedoucí džunglí se vracím zpátky. K mému údivu vycházím přímo naproti místu, kde jsem se domlouvali s motorkářem. Chvíli tu ještě pobudeme, než se vydáme na zpáteční cestu. Dostane nějaké jídlo, které má odvézt domů, do budovy, kde se prodávají lístky. Jídlo naložíme a pak pokračujeme dál stejnou cestou zpět. V jedné vesnici zastavíme u benzinové pumpy u které natankujeme (1l za 17 Kč). V dáli je vidět jak se zase zatahuje a že nás nečeká nic milého. Po předchozích zkušenostech rovnu sundávám boty a přidělávám je na batoh. Jedeme ještě kousek a pomalu začíná kapat. Když déšť trošku zesílí zastavujeme a natahujeme na sebe pláštěnky. Během chvíle leje úplně brutálně, tak jak už jsem z místních poměrů zvyklý. Nicméně nezastavujeme a jedeme dál, zbývá nám ještě 2/3 cesty. Déšť nás bodá do obličeje a po 10km jsem úplně turch. Snažím se už jen udržet v suchu fotobatoh a doklady. Nejdůležitější věci jsem si předem zabalil do igelitu. Ve vesnici, kde je rozvodněná řeka motorku opět utopíme. Sušení v tomhle lijáku je docela sranda, tak to děláme pod nedalekou plechovou střechou. Po chvíli jsme zase pojízdní, nasedneme a pokračujme v cestě. Během doby co nepršelo je vidět, že na některých místech už hladina vody klesla. Některé přejedeme nebo spíše přeskáčeme. Bez problémů a zastavování se dostaneme až na hlavní silnici, na most přes řeku a dojedeme až k velkému rybníku. V tom je naopak vody ještě víc, Vlítneme do něj v plné rychlosti, aby jsme se dostali co nejdál. I vsedě za jízdy mám vodu až po kolena. Voda cáká a lítá ne všechny strany. Ujedeme 2/3 než se utopíme. Vytlačíme ven motorku a v jednom stánku jí zase sušíme. Zbytek cesty do města je už v pohodě. Koukám na zatopené chrámy, ke kterým se už nedá ani dostat. Nechal jsem se odvézt až na ulici pod hotelem kde jsem byl včera na večeři. Zaplatím mu domluvených 100 tis., potom se rozloučíme a jdeme si každý po svém. Spěchám zpátky do hotelu, abych si dal teplou sprchu a shodil ze sebe všechny mokré věci. Recepční mě pustí do společné sprchy dole v přízemí, kde se převléknu do suchého. Na recepci si dám teplý čaj a posedím u internetu. O něco později se vydávám ještě do centra města a dolů k řece. Chci se podívat kam už vystoupala voda a jak to tu vypadá. Jdu se podívat malými uličkami k mostu přes řeku. Celé nábřeží i kraje mostu jsou pod vodou. Nikomu z místních to ovšem nevadí a přes most jezdí vesele dál. Stojím u restaurace a fotím je. Jsou to docela pěkné záběry, jak na rozjeté motorce či kole vjedou do hluboké vody na konci mostu. Voda od nich lítá na všechny strany a oni z toho mají srandu. Samotné centrum města se změnilo na Benátky a místní přeorientovali své podnikání na vození turistů v malých loďkách po ulicích města. Jsou opravdu vynalézaví a podnikaví to se musí nechat. Udělám si několik fotek a pomalu se vracím zpátky k hotelu. Po cestě si najdu nějakou, restauraci kde se zastavím na jídlo a něco k pití. Najím se za 55 tis. a dám si ještě horký Lipton. Jdu zpátky na recepci, kde mám uložený bágl. Musím tu počkat do 18 hodin, pak mě tu má vyzvednout autobus. Autobus přijíždí načas, uvnitř je zase zima od klimatizace. Popojíždíme městem a sbíráme další turisty ještě asi 20 minut. Jedeme tentokrát přímo na hlavní silnici po které míříme do Da Nangu. Objíždíme okolo autobusáku na kterých jsem přijel z Hue. Autobus, který nás má odvést do  Mui Ne tu vůbec není. A chvíli stojíme před autobusákem, pak za autobusákem a nakonec zaparkujeme u jedné špinavé restaurace z boku nádraží. V autobusu s námi cestují nějací dva cestovatelé. Kluk s holkou a mají sebou tak roční dítě. Chudák malý je pěkně nastydlý z těch klimatizací. U té špinavé restaurace nás všechny vyhodí z autobusu do zimy na déšť. Nechápu proč i když autobus nikam neodjíždí, nejhorší na tom je, že vyhodí i ty s tím malým dítětem. Kluk se jich ptá, jestli by nemohli s tím dítětem zůstat aspoň na schodech v teple autobusu. Vyhodí je, vůbec s nimi nebaví a ještě se jim směje. Tak kluk jim rukou flákne do předního okna, no začíná nám tu atmosféra nějak houstnout. Autobus nikde, organizace na prd, zaplacené lístky do předu a k tomu ještě tohle. S námi cestující také Poláci. Ty řidiči v nestřeženém okamžiku seberou klíče od autobusu, aby nám nemohl odjet a nechat nás tu. Když to řidič toho autobusu zjistí tak už mu moc do smíchu není. Zato se smějí všichni ostatní. Všude lítá a všech se stále ptá kdo má klíče od autobusu. Všichni dělají blbý, že o ničem nic nevědí. Je pěkně naštvaný. Po asi hodině přijíždí konečně náš lůžkový autobus. Řidič prvního autobusu nás nechce nechat nastoupit a odjet, protože stále nemá klíče. Nakonec mu někdo prozradí, že  ty klíče jsou v restauraci na stole. Tak odchází a je klid. V autobuse jsme rozděleni, tak že turisté dozadu místní dopředu. Konečně jsme všichni na svých místech a můžeme se tak vydat na další cestu. Cestou se bavím s Poláky. Jsem s nimi zase úplně v zadní části. Probíráme takové ty cestovatelské věci, jako kdo kde byl, kam pojede, kam se ještě chystá a podobně. Také říkají že včera se nedalo z Hoi Anu odjet kvůli povodním. Prý byly zatopené silnice cestou na jih. Venku stále leje a během cesty usínám.

 

Den 10
Úterý 16.11.2010,  32°C, Mui Ne, Vietnam

 

V noci stále prší a oknem na mě teče voda. Nejspíše nějaké rozbité těsnění. Mám na to štěstí. Silnice je jako tankodrom a tak tu lítáme ze strany na stranu. Během cesty se nic zvláštního neděje a tak se probouzím až ráno za svítání. Jedeme stále stejnou silnicí na jih a až v 10 hodin zajíždíme do Nha Trangu. Zastavujeme na hlavní ulici v centru a většina nás cizinců vystupuje. Někteří tady končí a tak se rozprchnou do ulic města. Ostatní tu čekají na kraji silnice na další autobus. Podle mě to jsou jen linkové autobusy, které jezdí do Mui Ne z nádraží. Autobus co jede kolem zastaví, zjistí kolik je v něm volného místa a určitý počet turistů do něj nacpou. To se opakuje až tu není nikdo. Myslím že mají zorganizovánu pouze hlavní části cest a zbytek prostě improvizují za pomoci místních dopravců. Jedeme stále po pobřeží směrem na jih. Město je docela dost velké a jeho projetí něco zabere. Nakonec se vracíme na hlavní silnici po které pokračujeme dál. Cestou se zastavujeme u restaurace, kde děláme pauzu a dáváme si něco k jídlu. Kousek za restaurací je moře. Tak se jdu k němu podívat, času mám dost. Koupím si tu ještě nějaké místní ovoce, které připomíná něco mezi hruškou a jablkem. Je to zastávka, kde zastavují asi všechny autobusy po cestě tam i zpět. Jsou tu cestovatelé nebo postupně přijíždějí ti co jsem zahlédl v autobusu z Da Nangu. Okolí už se docela razantně změnilo, je to tu samé pole s rýží. Okolo silnice v příkopech rostou kaktusy. Po silnici se potloukají krávy a jiná domácí zvířata. Nakonec z hlavní silnice odbočíme doleva a vydáváme se směrem k moři. Cestou jsou po levé straně vidět a žluté duny písku. Také zjišťuji, že jsem v předchozím autobuse přišel o deštník, který vypadl z batohu. Není to zase taková tragédie a v duchu doufám, že už ho nebudu potřebovat. Do města je to ještě 16 kilometrů. Na místě jsme po patnácté hodině. Vystupuji z autobusu přímo na hlavní ulici. Čekají tu místní naháněči z hotelů a nabízí ubytování. Není tu kupodivu vůbec problém najít něco za 6 USD. Domluvíme se, tak beru batoh, nasednu na motorku a jedu s ním rovnou do hotelu. Do hotelu je to asi 500 metrů zpět poté ulici po které jsme sem přijeli. Vchod je přímo z hlavní silnice, kde je i recepce. Po projití hotelem se dostanou na pláž s palmami, kde jsou domky s rákosovou střechou. Ubytování se mi moc líbí je to taková klasika. Jsem spokojený i s cenou, tudíž nic nebrání tomu abych se tu ubytoval. K moři to mám tak 20 metrů přímo z pokoje. Na plážích jsou obrovské kokosové palmy, které se naklánějí přímo nad moře. Je to paráda je to jak v těch kýčovitých  katalozích. V pokoji je dost komárů a tak je vystříkám. Ještě jeden problém s okýnkem v koupelně které je rozbité. Zajdu se tedy zeptat na recepci jestli nemají izolepu, kterou bych okénko zalepil. Nejsem první kdo to tak řeší, zbytků izolepy je tam dost. Okénko úspěšně opravím. Jdu vrátit lepící pásku a přitom se domlouvám s paní recepční jestli by se daly někde vyprat a usušit věci. Říká že to není problém, že je vypere a pověsí. Když mám vše vyřízené jdu se podívat na pláž, kde trávím zbytek dne do večera. Střídavě se tu povaluji pod palmami, koukám se na kýčovité okolí a koupu se v moři. Pravda je, že v moři jsou nějaké medúzy, které vás čas od času trochu žahnou. Trošku to pálí, ale nic co by se nedalo přežít. Po chvíli to zase přejde. Jsem tu až do večera. Pak se jdu projít po pláži směrem do Phu Hai a fotím si západ slunce nad mořem. Vlastně jsem ubytovaný v Ham Tien. Mui Ne je kousek zpět na výběžku do moře. Je tu velký přístav rybářských loděk. V jednom místě opouštím pláž a vydávám se na hlavní třídu. Ulice je plná restaurací hotelů a obchodů. V jednom s koupím vodu a pomalu se vracím zpátky. Všude je spousta turistických kanceláří nabízejících různé výlety po dudách a lístky na vlaky a autobusy do dalších destinací. Stavím se v jedné restauraci na večeři a něco k pití. Po večeři se vracím zpátky do hotelu, kde si dám sprchu a večer trávím na terase. Jsou tu snad všichni, dopisují deníky a nebo si čtou. Prostě odpočinek jak má být. Je neustále přes 30 stupňů a tak jsem rád, že se konečně ohřeji. Na křeslech před domkem suším i mokré prostěradlo z předchozího hotelu. Tady to všechno uschne raz dva.

 

Den 11
Středa 17.11.2010,  32°C, Mui Ne, Vietnam

 

Včera jsem se domluvil s motorkářem, co mě odvezl sem do hotelu, na obhlídku místních zajímavostí. Domluvili jsme se spolu, že vyrazíme v 8 hodin a tak si musím trošku přivstat. Vstávám tedy v 7:30 hodin a dělám klasické ranní činnosti. Potom mířím na recepci, kde čekám až přijede můj motorkář. Má trošku zpoždění. Musím na něj tady chvíli na recepci počkat, což mi nevadí. Dělá se pěkně a teplota začíná stoupat. Jsem za to nesmírně rád, protože se konečně ohřeji o oproti těm slejvákům v Hoi Anu. Když dorazí hned nasednu na motorku a jedeme směrem za město. Jedeme do centra Mui Ne, celé město je postaveno na výběžku do moře. V zátoce vedle něj kotví spousta malých rybářských lodí. Zastavujeme hned na okraji města, kde je pěkný výhled na zátoku a město, aby jsem mohl vše vyfotit. Koukám na zakotvené lodě na kterých převládá oranžová, modrá a bílá barva. Je jich tu tolik, že se opravdu spočítat nedají. Kousek pod silnicí na břehu moře rybáři vykládají své úlovky a přendávají je ze sítí do košů. Chvíli tu pozoruji ruch, než jedeme zase kousek dál. Projdeme zbytek města a jedeme kousíček za něj. Zastavujeme u žlutých pískových dun. Po pravé straně silnice jsou restaurace a obchody. Pískové duny se rozléhají nalevo od silnice a jsou opravdu velké a nádherně žluté. Parkujeme u restaurace, a domlouváme se, že tady na mě bude čekat. Přecházím silnici, a hned jakmile mě zmerčí místní děti běží ke mně. Mají v ruce nějaký kus umělé desky nebo lina a volají na mě "Dune Skating". Přijdou až ke mně a jdou se mnou zpátky nahoru, po cestě mi stále nabízí u svoji podložku. Jiné zase předvádí co se na tom dá dělat. Nicméně na to nereaguji a mířím stále nahoru. Zachrání mě až jiný turista, ke kterému se zase seběhnou a celý kolotoč se opakuje. Opouštím přední část dun a vydávám se kousíček dál mezi ně. Duny jsou nádherné ze žlutého jemného písku a docela pěkně vysoké. Je moc zajímavé jak se takové duny vytvořily zrovna tady mezi tím vším. Zabírají vždy jen určitou oblast a dál už zase roste normálně vegetace a stromy. Procházím si tu menší kolečko a kousek dál od všeho toho turistického ruchu a dětí s deskami. Hledám místa bez lidských stop. Koukám a fotím zajímavé věci v písku jako jsou stopy zvířat. Po asi hodinové procházce se pomalu vracím zpět k silnici. Je tu konečně teplo tak jak je pro mě optimální a po tom chladnu do teď si ho vychutnávám dvojnásob. Další mou velkou  zálibou je ježdění na motorkách, takže jezdit tu s místními motorkáři si opravdu užívám. Je to pro mě naprosto úžasné cestovat, jezdit na motorkách a ještě teplo. Jsem ve svém živlu. Zajdu do restaurace, kde si vyzvednu svého motorkáře, nasedneme a jedeme zase o kousek dál. Po cestě mi předvádí, jak umí jezdit na motorce bez držení. No je to šikula směji se a chválím ho. Očividně mu pochvala udělal dobře, protože jeho oblíbený kousek opakuje častěji. Vím jak je to na motorce těžké a tak mě to nechává v ledovém klidu. Jedeme k jezeru Bau Trang, které se nachází asi 25km od Mui Ne. Skoro u cíle cesty se odbočí na uježděnou cestu. Po hlíně a písku jedeme dalších několik kilometrů. Objíždíme jezero a dostáváme k místu, kde se zvedají další duny. Ty jsou mnohem větší než ty první jak svou rozlohou tak i výškou. Tyto duny se nazývají White sand dune. Nejsou sice bílé jak by jejich název napovídal, spíš jsou světle žluté, ale impozantní to opravu je. Zastavujeme u malého domku a jdeme okolo směrem k jezeru. Po pár metrech se dostávám do malého lesíka, který roste na okraji jezera. Jím dojdu až k budově, kde je restaurace. Můj řidič tu zůstává spolu s ostatními a turisté pokračují dál. Domlouváme se, že až budu s prohlídkou hotov mám si ho tu vyzvednout. Pocházím zbytkem lesa po okraji jezera a pozoruji na vodě lotosy. Udělám několik fotek a pak se vydávám přímo mezi duny. Nejprve musím projít místem, kdy jsou z obou stran jezírka. Dá se tu půjčit elektrická čtyřkolka nebo deska na Skating. dále už se rozprostírají jen duny. Velké jezero se nachází na levé straně a písečné duny padají rovnou do vody a vytváří tak nádherný kontrast. Mířím mezi duny vpravo. Projdu si celkem pěkný kus,  nakonec vylezu na nejvyšší dunu u jezera. Z té je nádherný výhled na zeleň a jezero vlevo a pískové duny vpravo. Je vidět,že sem nikdo nechodí protože nahoře není jediná stopa. Úžasný hřeben duny, který padá dolů do jezera. Udělám si tu několik fotek detailů a jsem zvědavý jak to bude potom vypadat. Dole pod dunou je malá zelená zátoka, v které roste spousta lososů. Pomalu se vracím zpátky ke vstupu a v jednom místě pozoruji nějakého turistu, který se od jezera snaží dostat nahoru na dunu. Je to pěkný sráz a v tom písku mu to dává pěkně zabrat. Chvíli si tu sednu a pozoruji okolí a nasávám atmosféru toho místa, kde se právě nacházím. To miluji, i když se tomu na letošní cestě moc nevěnuji asi na to je málo času. Hodně času zaberou dlouhé přesuny. Cestovní rychlost je dost nízká a tak potom už tolik času zase není. No co se dá dělat, ale zpět.  Pokračuji zase zpátky do lesíka a k restauraci, kde na mě čeká můj průvodce. Chvíli se tu posadím a ještě pokecáme s německým párem, který sem přijel US Jeepem a dalšími průvodci. Potom se společně vracíme na parkoviště, kde oni nastoupí do Jeepu a my nasedneme na motorku. Vracíme se zpátky prašnou cestou k hlavní silnici. Cestou spolu tak trošku zavodí a na střídačku se předjíždějí. Jedeme po hlavní silnici zpátky směrem k vesnici Ap Thien Ai, kde je v ostré zatáčce u jednoho domku nabouraný spací autobus. O 2 km dále zastavujeme u místa, kde je červený kaňon. Je to spíš taková vymletá díra v zemi, když tu teče voda. Ale je to docela zajímavé, průvodce tvrdí že dál už není nic zajímavého a že na jeho konci je malý vodopád. Jenže momentálně tu neteče ani kapka vody a tak se nekoná ani vodopád. Zajdu se tedy podívat jen na malý kousek a pak se zase vracím zpět. Vracíme se stejnou cestou přes Mui Ne až do vesnice Nuoc nam Kim Ngan. Je to už součást letovisek s hotely a restauracemi, kde jsem také ubytovaný. Zde zastavujeme a jdu se podívat do kaňonu, který je tvořen říčkou vlévající se tu do moře. Jdu kousek mezi baráky, po pár metrech se dostávám k říčce. Tady se zouvám a musím si tu nechat boty. Je to pěkný humus a moc se mi do něj nechce, brodím se špinavou říčkou se spoustou odpadků za asistence nějakého prcka. Je to samozvaný průvodce, ale po chvíli mu říkám, že půjdu sám. Opravdu to není žádná sláva, i když dorazím do jednoho místa, kde je malý kaňon docela pěkně zabarvený.  Spodní část je tvořena bílým pískem a nad ním nahoře je písek červený. Ptám se jiných turistů, kteří se vrací ze zadní části, jestli to opravdu stojí za to nebo co tam vzadu vlastně vůbec je. Všichni svorně říkají, že to za nic nestojí, a že je to daleko asi 2km u hlavní silnice. Doma jsem pak koukal na Google a zjistil jsem, že je to asi ještě 600m z toho místa a foto vypadalo docela zajímavě. To ale záleží na období, kdy to bylo foceno. Rozhoduji se dál nepokračovat a raději vylezu na kopec vedle mě, abych kaňon vyfotil ze shora. Ze shora je pohled velice zajímavý červenobílý kaňon z levé strany, říčka uprostřed a zelené palmy a stromy na straně druhé. Potom se vracím zpátky společně s jedním Američanem z LA k místu, kde jsem nechal boty. On pokračuje říčkou až k moři, tak se rozloučíme. Lezu ven, obouvám se, místní chtějí zaplatit, nevím za co, asi za hlídání bod. Trochu je ignoruji což moc rád nemám, ale bohužel tady to někdy jinak nejde a odcházím. Vracím se zpátky k motorkáři a jedeme už jen kousek zpátky k hotelu. Tady sesedám platím dohodnutou cenu a jdu do svého pokoje. Převléknu se, protože jsem docela zpocený a vyrážím k moři. Moře je o něco špinavější než včera, ale zase na druhou stranu deska tu nejsou medúzy. Takže se koupu a válím až do večera.  O něco později přichází z kempu Dicter, cestovatel z Německa a tak spolu trošku pokecáme, kdo kde byl, kam jede a podobně. A potom už se vracím zpátky do pokoje, kdy si dát sprchu. O něco později se vydávám opět do města. Jdu po pláži a je to moc pěkný zážitek, jeden který ve mě zůstane na vždy. Pozoruji nádherné okolí, kokosové palmy, moře, rybáře plavící se v kruhových koších se zvláštním veslem. Pozoruji několik výlovů ryb se sítěmi, na kterých se podílí tak odhadem 20 lidí a úlovek skoro žádný. Po zhruba po třech kilometrech se vydávám do města najít místo, kde si dám něco k jídlu. Poklidnou atmosférou večerního města se vracím zpátky ke svému hotelu a v jedné z turistických kanceláří si koupím  lístek do Saigonu na zítra. Cítím, že se mi z tohoto místa odjet nebude chtít. Zhruba asi tak 300 metrů před hotelem probíhá nějaký večírek, kde děti zpívají a tancují. Je tu spousta lidí, tak se tu taky na chvíli zastavím a pozoruji co se tu děje. Všude tu je spousta restaurací s nápisy karaoke. Večer to tu žije a všichni zpívají. Je to teda strašně falešné, i když občas někdo zpívá pěkně. Nejspíš je to nějaká místní národní kultura. Není místo, kde by na to člověk nenarazil. Zpátky na hotelu jsem a 20 hodin. Musím si zabalit věci na zítra, abych mohl vyrazit na další cestu. Když jsem hotov, sednu si na terasu před pokojem, kde jsou i ostatní cestovatelé z hotelu. Houpou se v sítích, čtou, hrají karty a nebo dopisují denníky. Taky si dopíšu své poznámky z dnešního dne a jdu se ještě podívat k moři. Potkám tu ještě Dictera tak spolu prohodíme pár slov. Říká, že taky zítra odjíždí do Saigonu, tak se třeba ještě někde uvidíme.

 

Den 12
Čtvrtek 18.11.2010,  32°C, Mui Ne, Vietnam

 

Ráno vstávám v 7:30 hodin a balím zbytek posledních věcí. Zvláštní je, že i když je tady teplo tak přes noc nikdy neuschnou. Přes den to je něco jiného. Nemám už, ale čas je tady sušit a tak je musím dát mokré do batohu. Přijíždí autobus, je tu o 15 minut dřív, takže budu mít co dělat. Tyhle situace vůbec nesnáším, protože nejvíc z toho zapomenu. Všeobecně vůbec nesnáším stres a shon. Musím ještě vyřídit dokonce i zaplacení hotelu a vyzvednu vyprané věci. Sice ničím nevoní ale jsou čisté a to je hlavní. Letím pro batoh, říkám pani domácí ať mi připraví účet. Odnesu batoh do busu, ti ho zatím naloží a já se vrátím pro zbylé věci a okouknou pokoj jestli jsem tam něco nezapomněl. Pak letím na recepci, zaplatit a už spěchám do busu. Paní na mě mává pasem. No tak to by byl průser. Všechno proběhlo takovou rychlostí, že jsem se nestačil s tímto krásným místem v duchu ani rozloučit. Najednou jsem pryč a ještě mi to ani nedošlo. Sedím v busu a jedu zase o kousek dál. Tedy ještě popojíždíme po městě a sbíráme další turisty z dalších kanceláří. Než projedeme celým městem tak to docela trvá. Říkám si, že jsem tu měl zůstat aspoň o jeden den déle. Z města jedeme na hlavní silnici, po které míříme do Sai Gonu. Silnice je celkem dobrá a tak se jede dobře. Do Sai Gonu je to podle milníků 200km. Cesta i se zastávkou na jídlo zabere 4h. Na zastávce si odskočím na WC a koupím si tu nějaký sandwitch. Vedle u stánku prodávají smažené kobylky a pavouky o velikosti menší tarantule. Kupují si je tu nějací přírodní cestovatelé a tvrdí, že jsou dobrý. No věřím, ale jsou v životě věci, bez kterých se klidně obejdu a v nouzi taky nejsem, abych se musel uchýlit k pojídání takovýchto  dobrůtek. Samozřejmě potkám se tu s Dicterem a tak hodíme řeč a smějeme se jak je ten svět malý. Po zastávce se jede dál a po 13 hodině jsme v Sai Gonu na hlavní ulici Pham Ngu Lao, kde je spousta obchodů, restaurací, hotelů a cestovních kanceláří. Vystupuji ven z autobusu a venku se už připravují hotelový naháněči.  Jakmile vystoupím, vrhnou se na mě a začnou mi nabízet, to své jisto jistě nejlepší a nejlevnější ubytování. Ceny jsou dost vysoké a tak odcházím s tím, že si najdu nějaké levnější sám. Spousta dalších guesthousů a ubytování v soukromých domech je hned v bloku za ulicí. Stačí, když se vydáte do některé z menších uliček. Jisto jistě se vás někdo ujme a nebo už tu narazíte na přímo na cedule s názvy hotýlků. Mě se ujme jedna paní a odvede mě do guesthousu s názvem NHU. Je to u jednoho pána doma. On s rodinou bydlí dole v přízemí a pronajímá zbylá tři patra návštěvníkům. Domluvíme se na ceně 140 tis. Jdu se sním ubytovat do nejvyššího patra. Pokoj je to pěkný a čistý. Domky jsou namačkány jeden na druhém a jsou hodně úzké. Stejné je to i uvnitř. Schodiště je uzounké a hodně prudké, takže s batohem na zádech to prostě nejde. Musím ho nést před sebou a po prudkém schodišti je to docela sranda. Vybalím to nejnutnější, převléknu se a vydávám se ven do města. Jdu ven z hotelu a zamířím na opačnou stranu, než odkuj jsem sem přišel z ulice Pham Ngu Lao. Dostanu se tak na ulici Bui Vien, která je s tou hlavní u parku souběžná. Vydávám se doleva k nějakému baru Crazzy Buffalo na rohu s ulicí De Tham. Bar zdobí neónová hlava býka. Je to strašný kýč, ale dobrý orientační bod, nedá se to přehlédnout. Po ulici De Tham se vracím k parku za ulicí Pham Ngu Lao. Na ulicích je spousta krámků se suvenýry. Tak se do některých zajdu podívat na nějaké drobnosti, co by se mi líbili. Nejprve se jdu podívat do parku a trošku si ho projdu. Jsou tu i nějaké rybníčky, ale jinak tu není nic zvláštního. Tak jím projdu na druhou stanu a jdu uličkami na velký kruhový objezd Phu Dong Thien Voung. Odtud jdu ulicí CMT8 rovnou do parku Tao Dan. Po cestě si fotím pracovníka Vietnamského telecomu, který na sloupu přimotává do již tak obrovského a všude přítomného svazku kabelů další. Kdo to neviděl nepochopí. Prostě ulice jsou lemované a všelijak propletené obrovskými svazky drátů, které všude visí. Jdu se podívat nejprve na hinduistický chrám Den Hung. Ten je malý a docela pěkný, ale nijak zvláštní. Chvíli to pobudu a pak jdu k paláci sjednocení. Což je moderní několikapatrová budova. Prostě pomník socialismu, stejný jaký jsme mohli vídat i u nás před nějakým časem. Přicházím, ale k zadní bráně a tak ho musím celý obejít. Jdu okolo parku, který se rozprostírá okolo paláce za vysokým plotem. Uvnitř parku jsou vidět letadla a tanky. Přicházím k hlavnímu vchodu. Musím projít branou, kde je rentgen. Taky si tu kupuji lístek za 15 tis. Před palácem je vodotrysk a okolo něj jsou všude velké rudé prapory. Vcházím dovnitř paláce hlavním vchodem. Je tu mnoho obrovských zasedacích místností, které se od sebe liší vybavením, ale je to všechno na jedno brdo. Projdu si celé parto s prosklenými ochozy a jdu se podívat do dalšího. Tady jsou ložnice, pracovny a jiné místnosti. Dokonce tu měli i soukromé kino. Tak se vracím zpět dolů do sklepa. Tady byl obrovský opancéřovaný bunkr a rádio. Je tu mnoho místností s vysílačkami, mapami odkud se plánovaly boje během Vietnamské války. V jedné z chodeb, kterých je tu spousta a tvoří docela slušný labyrint se nachází i mercedes a vojenský jeep. Pomalu opouštím palác, moc mě tyhle věci co se vztahují ke komunistické propagandě neberou. Zastavím se v několika místnostech s docela brutálními výstavami fotografií z války. Jdu se ještě projít parkem a podívám se na sestřelené US letadlo, které je tu vystaveno a na severovietnamské tanky, které podle fotek uvnitř prorazili bránu paláce po dobití Sai Gonu. Když opouštím palác, tak si všimnu, že na střeše paláce jsou vystavené ještě vrtulníky a tak mě mrzí, že jsem nedošel až nahoru. Opouštím palác a pokračuji dál ulicí vedoucí před hlavní branou dál do města. Výzdoba města je taky pěkně zbarvená do ruda a na každém rohu jsou bilbordy s pracující dělnickou třídou a vojáky bránící mír, před útoky odporných imperialistů. Jdu ke katedrále Notre Dame  Na Tho Duc Ba. V parku se na chvíli zastavím a posedím. Pouliční prodavač mi tu nabízí zmrzlou vodu, kterou nechci, protože ve 34°C je to tak dobré na škrábání v krku. Na křižovatce pozoruji studenty, kteří tu malují nějakou moderní budovu vedle katedrály. Musím, říct, že některé obrázky jsou opravdu pěkné. Obcházím katedrálu dokola k hlavnímu vchodu. Udělím si tu foto a jdu se podívat dovnitř. Koupím si tu svíčku a zapálím jí uvnitř se vzpomínkou na některé přátelé. Výzdoba je opravdu prostá, v podstatě uvnitř kostela skoro nic není. Pak jdu ven a jdu se podívat na poštu. Je to pěkná budova hned vedle katedrály. Vnitřku budovy dominuje velký obraz Ho Chi Mina a dole pod ním jsou přepážky ve taru písmen U. Koupil jsem si venku několik pohledů, tak je tu napíšu. Nejprve jdu k jedné přepážce odtud  mě pošlou k přepážce s číslem 1. Lidí je tu spousta, tak chvíli počkám než se dostanu na řadu. Předám je úřednici a ta mi řekne, že je vše v pořádku. Vycházím ven a ulicí Dong Khoi se vracím zpět do centra. Po cestě se zajdu podívat na městské divadlo a na mešitu India Jamie. Mešita je zastrčená mezi vysokými moderními domy, a tak jí najít dá docela práci. Udělám si z venku nějaké foto a jdu se podívat před vchod. Mám ale kraťasy a tričko, tak dovnitř nejdu. Vím, že by se tu nic nestalo, ale nechci urazit. Venku před mešitou je malé nádvoří, které slouží jako parkoviště pro motorky. Je jich tu strašná spousta, takže je skoro problém i projít. Mešita je bílomodrá a okolo průchodu je všechno vyzdobeno zelenou barvou. Po stranách jsou čtyři minarety. Pomalu se začíná šeřit a tak se vracím zpět na ulici a jdu až na Truon Tran Hung Dao. Jdu okolo místa, kde parkují rykšáci. Okolí už klasicky voní jako každé takové místo.  Dojdu až na náměstí na břehu Mekongu. Má tvar půlkruhu s malým parkem a moderní kašnou, v které je na podstavci socha Tran Hung Daa. Na chvíli se tu posadím a přemýšlím kudy se vrátím zpět.  Vracím se na kruhový objezd a po cestě se zastavím v Hinduistickém templu Sri Thendayyuth Kapani. Templ má z ulice hodně nenápadný vchod, takže ho skoro minu. Vstoupím dovnitř. Výzdoba je světlá. Bíle dlaždičky na stěnách. Na zemi jsou světlé dlaždice s mozaikou. Horní třetina a strop je zelený. Na sloupech visí obrazy s bohy a uprostřed toho všeho je oltář. Okolo jsou pak různé předměty a sochy. Po prohlídce odcházím a vracím se na Tran Nguyen Han. Zajdu se podívat na autobusové nádraží Ho Chi Mina, které je hned vedle kruhového náměstí. Už je tma a všude tu svítí neóny. Projdu autobusákem a po ulici Pham Ngu Lao se vracím k ulici De Tham. Na křižovatce ulic je restaurace se stolky venku. Je tu dost cestovatelů a tak si tu zajdu na večeři. Posadím se venku a pozoruji šrumec okolo. Už chvíli jsme po cestě koukal jak se v dálce nad městem blýská. Během chvíle se spouští pěkný slejvák. Srovnáme stolky, tak že sedíme všichni vedle sebe tak, aby na nikoho nepršelo. Kecám se sousedy z Thajska a Američanem žijícím v Jižní Koei, čekám až mi přinesou objednané jídlo. Okolo chodí prodavačky s nějakými blbinami pro turisty a nabízejí vám je klidně i během jídla. Nakonec se pouští do rozhovoru a posadí se ke stolu k nám. Dělám si nějaké foto. Venku stále leje a voda se valí proudem ze střech. Ulice je během chvíle plná vody. Po večeři si ještě koupím v jedné kanceláři výlet do delty Mekongu na zítra za 160 tis. Moc se mi do toho nechtělo, ale jinak to nestíhám. Takhle mi to zabere jen jeden den a já pak budu moc pokračovat dál do Kambodže. Venku už neprší a tak se vydávám dál ulicí směrem k baru a dál do hotelu. Ulice je pod vodou a místní v ní jezdí na motorkách a kolech. V pokoji si dám sprchu a potom se ještě vydávám trošku courat po nočních ulicích. Podívám se do nějakých krámků a vracím se zpět po 22h.

 

Den 13
Pátek 19.11.2010,  32°C, Sai Gon, Vietnam

 

Ráno vstávám v 7 hodin a balím si věci, které si vezmu sebou do delty Mekongu. Po chvíli odcházím z hotelu a jdu zase na hlavní ulici. Mířím ke kanceláři, ve které jsem si koupil lístek. Mám tam být v 7:45 hod. Zajdu si ještě vedle do krámku koupit vodu. Posadí mě v kanceláři a čekám. Před osmou, mě paní z kanceláře odvádí zpátky na ulici De Tham kousek od hotelu. Čeká tu malý autobus již s dalšími turisty. Předá mě a já nastoupím do autobusu. Po chvilce se vydáváme na cestu. Jedem ulicemi okolo centra a nakonec se zase vracíme zpět na místo, ze kterého jsme před malou chvílí vyrazili. Zapomněli jsme někoho naložit. Po naložení zbývajících cestující, pořádáme pokus číslo dvě o odjezd z města. Jedeme okolo Mekongu směrem ven z města. Proplétáme se okrajovými čtvrtěmi, se spoustou firem a zahradnictví. Prodávají tu mnoho kytek a hlavně bonsají. Máme sebou nějakého mladého průvodce, který své jméno přirovnává k něčemu, ale stejně jsem si ho nezapamatoval. Celou cestu mele a mele snad o všem o čem se mlet dá. Zaujme mě snad jen otázka jestli je Vietnam komunistickou zemí. Pak vysvětluje, že není, že je to socialistická země. Chce se mi smát. My jsme taky byli socialistická země a všichni víme jak to tu vypadalo. Silnice je občas jak tankodrom a po včerejším slejváku je všude plno vody a bahna. Zastavujeme na malou pauzu, kde si můžeme odskočit a dát si něco k jídlu. Po  2,5 hod. jsme v My Tho. Zastavujeme přímo na ulici u Mekongu v přístavu. Vystupujeme a jdeme k zakotveným lodím. Čeká tu mnoho lodí a jedna už je připravená  pro naší skupinu. Po chvilce odplouváme a míříme na jeden z ostrovů. Vystupujeme a jdeme se projít džunglí. Je tu několik domků, ale všechno je to jen pro turisty. V jednom takovém domku dostaneme ochutnávku čaje s místním medem. Je to dobré, ale strašně sladké. Mají tu v kleci pěknou krajtu. Sedíme spolu u stolu s několika dalšími cestovateli. Jsou tu se mnou i dva chlapíci ze Švýcarska. Tak spolu trošku kecáme o trekingu. Byl jsem před pár měsíci ve Scuolu na treku. Tak si o tom trošku pokecáme. Když sedíme u stolu po sousedce leze šváb. Je tak drzý, že ji vleze klidně až na obličej, tak ho úspěšně shodím. Pak jdeme dál a pomalu začínám litovat toho, že jsem do této akce šel. Jsem jak ovce v řadě, což naprosto nesnáším. Jdeme všichni v řadě za sebou. Projdeme si kousek džunglí, která je nacpaná prodavači suvenýrů. Docela katastrofa. Dojdeme do jiné budovy, kde dostaneme svačinu ve formě tropického ovoce. K tomu nám přijdou zazpívat a zahrát místní umělci. Není to špatné, ale je to takové umělé. Prostě pro turisty a je to trošku falešné. Koukám na bahno vedle domku ve kterém hledím na Lezce. Jsou to modré ryby co umí lézt po suchu. Házím jím nějaké kousky ovoce a koukám jak k nim spěchají. Udělám nějaké foto. Odtud jdeme až ke kanálu. Je to kanál pod palmami, které rostou přímo z vody. Kanál je široký tak 5m a po jeho obou stranách rostou palmy. Mají takové zajímavé listy několik metrů vysoké. V přístavišti je mnoho dřevěných loděk s dvěma místními veslaři. Každý z nich sedí na jednom konci loďky a turisté si po čtyřech nasednou doprostřed. Voda je pěkně špinavá je to jen samé bahno. Nastoupíme na loďku a proplouváme kanálem pod palmami. Potkáváme lodě, které už turisty odvezly a vrací se zase zpět pro další. Kanál je úzký a tak se lodě třou o sebe. Není dobré držet se okraje loďky. Palmy se nad kanálem uzavírají a tvoří tak velmi zajímavé místo s krásnou scenérií. Celá plavba trvá tak půl hodiny než se dostaneme ven z džungle ostrova. Na konci zase vyplujeme přímo na Mekong. Všechny loďky míří do nedalekého přístaviště, kde na turisty už čeká jejich loď, která je předtím vyložila na ostrově. Potom se s lodí zase vydáváme dál. Jedem na další ostrov. Tím je Kokosový ostrov. Kokosový proto, že se zde vyrábí z kokosového mléka bonbóny. Jdeme do nějaké rákosové budovy, kde nám ukazují celý proces výroby, vaření, karamelizování mléka až po tuhnutí, krájení a balení bonbónů. Na tomto místě jsme jen chvíli a pak se zase vracíme na loď. Popojedeme jen kousek na jiné přístaviště stejného ostrova. Jdeme zase do jiné budovy, kde je restaurace. Tady máme v ceně zaplacený oběd. Dostaneme klasickou nudlovou polévku a snaženou rýži. Po obědě máme čas pro sebe 2 hod.. Můžete je strávit jak chcete. Většina lidí si půjčuje kola a jede se podívat po ostrově. Ostroj je velký a je tu i několik vesnic. Já jdu pěšky do nitra ostrova. Dojdu k silnici a po ni se vydávám vlevo. Projdu si dvě klasické vesnice a pak se pomalu začínám vracet. To se mi docela líbí, z vesnic dýchá tak trošku skutečný svět. Děti a místní obyvatelé na mě volají a mávají. Na nebi se začíná zatahovat a tak to bude asi akorát. Po cestě potkávám  Dictera, který jede na kole proti mně. Už z dálky na mě mává a směje se. Zastavíme se a pokecáme a asi je opravdu ten svět malý. On už se do Sai Gonu nevrací a pokračuje dál na jih na nějaké ostrovy, tak to už se asi nepotkáme. Uděláme si tu spolu foto a vyměníme si kontakty pak se rozloučíme. Víme, že už se asi neuvidíme, ale to už tak u nás cestovatelů bývá. Jdu k místu, kde jsem z džungle vyšel. V tom mě dojedou dvě holky jedna z Holandska a druhá z Kanady a ptají se jestli nevím, kudy se dostat zpět k lodím. Posílám je kudy chci jít i já. Jedou napřed a když k onomu místu dojdu, zjišťuji, že to není ono. Jdu tedy dál a nemůžu najít cestu. Holky se za chvíli vracejí a dostaneme se společně až na okraj vetší vesnice. Vím, že tudy jsem opravdu nešel, tak se zase vracím zpátky. Začíná pršet. V jednom stánku si tu koupíme pláštěnky za 5 tis. no aspoň to. Jsou z mikrotenu a během prvního pokusu o nasazení se roztrhnou. Výhoda je, že se nemusí člověk zabývat, tím jak jí sundá, prostě ji ze sebe serve. Během chvíle je tu zase ten včerejší monzun. Na schovávání se před deštěm není čas, musíme jít hledat cestu. Zkoušíme různé cesty, je jich tu spousta a jsou si všechny podobné. Nakonec nám poradí slečna u jednoho domku. Je to taková cestička, kterou bych se asi jako jedinou nevydal. Když jsem vyšel na silnici byl tu nějaký domek, ale tady žádný není. Tak si myslím, že je to jiná cesta, ale podstatné je to jestli se dostanu zpátky k lodi. Jdeme kousek džunglí a po chvíli už to poznávám. Jdu rovnou k lodi a holky ještě musí vrátit kola. Já dorazím turch 3 min po odjezdu lodi, který byl plánován na 15:45h. Loď na nás čeká a tak všichni nasedneme a jedem zpátky do přístaviště. Přestává pršet, ale jsem celý mokrý. Mám trošku obavy z klimatizace v autobusu, abych tam nezmrznul. V přístavišti si zajdu ještě na WC a počkáme tu chvíli než přijede náš autobus. Jinak už tu není ani noha. Nastoupíme do busu a vydáváme se na zpáteční cestu do Sai Gonu. Jede se stejnou cestou a po cestě se setmí. Do Sai Gonu přijíždíme v 18:30h. Po cestě v autobusu uschnu. Jdu do hotelu, kde si dám teplou sprchu a převléknu se do suchého. Pomalu si tu začínám připadat jako kachna. Vracím se zpátky do ulic, musím ještě vyřídit nějaké věci pro zítřejší přesun. Na hlavní ulici u parku procházím nějaké cestovky a sháním autobus do Phnom Penhu v Kambodži. Je to hlavní turistická destinace, kam jezdí autobusy několikrát denně. Nakonec seženu jeden za 12 USD. Vyberu si odjezd ve 14 hodin. Po úspěšném vyřízení se jdu do nějaké restaurace navečeřet. Procházím se v ulicích a nejprve se jdu podívat do ulic dole pod náměstím okolo ulice Nguyen Tran. Zajdu se podívat do jednoho velkého elektra. Zjišťuji, že ceny tu jdou stejné jako u nás. V jedné ulici mě pak zaujme obrovské množství lidí. Čekají naprosto všude a čekají na děti až půjdou ze školy. Mají asi nějaký večírek. Jinými ulicemi se zase vracím zpátky na kruhový objezd , kde je i malý lunapark. Jdu zpátky centra nad Buffalo bar. V jedné restauraci se dám kebab a najím se . Pak se vracím do ulice De Tham a na jejím rohu se nechám naháněči ukecat na předražené pivo v Buffalu baru. No posadím se a dám si jedno u Metalliky, kterou tu hrají. Docela věc sedět v komunistické teda socialistické zemi v západním baru a koukat na lidi a policajty co stojí kolem. No nevím, myslím, že bez takových zážitků se celkem bez problémů obejdu, i když po delší době slyšet mou oblíbenou skupinu nebylo od věci. Odcházím a jdu se podívat po okolních krámcích. V jednom si koupím klasický Vietnamský lampion. Potom se vracím zpátky do hotelu, kde si dopíši poznámky z dnešního dne a po sprše si jdu lehnout.

 

Den 14
Sobota 20.11.2010,  33°C, Sai Gon, Vietnam

 

Dnes ráno vstávám po 8 hodině. Musím zabalit a po 9 hodině jdu dolů do přízemí hotelu. Vyřídím všechno potřebné s majitelem, zaplatím mu domluvenou cenu. Rozloučím se a odcházím. Jdu opět na hlavní ulici do kanceláře, kde jsem si koupil lístek na autobus do Kambodže. Domluvím se a v kanceláři si nechávám svůj bágl. Odtud jdu na poštu poslat zbylé pohledy. Z pošty jdu na ulici Le Duan, po které jdu směrem k řece. Po cestě se zastavím v parku s pěkným stromem. Z větví se spouštějí kořeny, ty po tom co se dostanou k zemi začnou sílit. Nakonec strom vypadá jako, když ho tvoří stovky malých kmenů jeden vedle druhého. Udělám si tu foto a mezitím ke mně přichází prodavač limonád a kokosových ořechů. Má klasické místní nosítko z bambusového klacku. Na jeho koncích má pověšené bedny s ledem a v nich všechno co je na prodej. Prý si to mám vyzkoušet. Zkusím to opatrně zvednout a skoro nic se neděje. Nevím kolik to váží, ale je to opravdu síla. S větší silou to zvednu a dám si na rameno. Nicméně moje rameno na to není zvyklé a tak to pěkně tlačí, i když jen stojím a nikam s tím nejdu. Za chůze se to celé pohupuje a tak na to člověk musí být opravdu zvyklý. No musím uznat, že je to dost těžká práce za těch pár peněz co denně vydělají. Koukám na jednu pani co jde kolem, s tak dvojnásobně velkým nákladem. Chvíli jsem ještě v parku, koukám do průvodce kudy se vydat dál. Udělám si tu fotku japonských luceren, které jsou v parku okolo stromu. Pak jdu ulicí dál až na křižovatku s ulicí Dihn Tien Hoang. Po této ulici jdu dál a po cestě se zastavuji jednom templu. Není ničím zvláštní a tak se jen chvíli dívám a jdu zase o kus dál. Je teplo 33°C. Na konci v ulice bloudím a hledám podle průvodce templ, který je jak píší jeden z nejzajímavějších v Sai Gonu. Dojdu až k hlavní ulici Dien Bien Phu. Po cestě jsem si jen koupil vodu a jinak jsem nic zvláštního neviděl. Na hlavní ulici se dávám k řece a jdu ke kruhovému objezdu. Přejdu asi dvě ulice a dávám se zpět mezi domy napravo. Templ je někde tady a dobře schovaný. Bloudím tu dokola a nemůžu jej najít. Potkávám další cestovatelé, kteří jsou na tom úplně stejně jako já. Tak bádáme společnými silami. Nakonec zjistím, že to jsou Češi, žijící od 68 roku v Německu. Tak pokecáme trošku česky a po chvilce jdeme zase hledat dál. Nakonec projdu ještě několik ulic a onen templ najdu. Je to malý templ nijak zajímavý. Z ulice je vstup do malé zahrady a v ní je malý templ. Nic zvláštního na něm není. Tak se jdu posadit do parku a pozoruji věřící. Provádějí zde různé činnosti, jako zapalování vonných tyčinek, pouštění vlaštovek a podobně,… Před templem je červená kašna a za ní je lampa u které hoří tyčinky a modlí se lidé. Vlevo je něco jako obrovský krb s plechovými vrátky. Do nich vhazují hořící tyčinky po obrovských svazcích. Na druhé straně je bazén, ve kterém je spousta barevných želv. Samotný templ má červenou barvu. Uvnitř je klasický oltář se sochami a obrazy Buddhy a jiných bohů. Jinak je vnitřek tmavý a ponurý. Je tu neuvěřitelné množství kouře, ve kterém se ztrácejí fresky na zdech i stropech. Po stranách nechybí sochy démonů. Zůstanu jen chvilku, protože v tom kouři to opravdu nejde. Odcházím z templu ven a ještě chvíli pobudu v zahradě, než se vydám na zpáteční cestu. Opouštím templ a jdu jinou cestou zpět k ulici po které se dostanu zpátky k citadele. Po cestě si fotím komunistické bilboardy s rudými symboly. Jdu dál až k paláci sjednocení. Před ním se dávám doprava přes park, kde si dopřeji malý odpočinek. Odtud jdu po ulici až na kruhový objezd a zněj, jdu do parku u ulice Le Lai. Během mé dnešní procházky jsem zjistil, že jsem panu majiteli guesthousu zapomněl vrátit klíč, tak mám ještě za povinnost vyřídit jednu věc navíc. Jdu tedy zpět k hotelu a vracím klíč majiteli. Ten o tom ještě ani nevěděl a tak se směje. Rozloučíme se podruhé a asi už definitivně. Vracím se na ulici, okolo které jsem strávil několik posledních dní. Najdu si nějakou restauraci a jdu si dát oběd. Restaurace je úplně prázdná a tak to snad nebude trvat moc dlouho. Po jídle se vracím do kanceláře. Převléknu se do suchého, protože jsem se pěkně zpotil. Už si pomalu zvykám, že jsem neustále v mokrém. Venku se zase začíná zatahovat, děje se to každý den skoro ve stejnou dobu. To budou ty monzuny. Po chvilce přijede ke kanceláři sběrné taxi, které mě naloží a odveze na konec ulice k lunaparku. Před lunaparkem je autobusák. Zajedeme na něj a vyloží mě u jednoho z parkujících autobusů. Dám si bágl do zavazadlového prostoru a jdu si sednout dovnitř. Uvnitř je zase mrazák, ach jo. Jakmile nastoupím venku začíná poprchávat. Jedeme ven z města a míříme přímo na hranice, za chvíli vybere steward naše pasy a od každého 25 USD na vízum.. Venku zase prší a tak pozoruji klasické okolí, které je všude stejné. Na hranici jsme těsně před soumrakem a hned procházíme odbavovací procedurou na vietnamské straně. Dojedeme k celnici, kde všichni vystupujeme. Budova připomíná svým vzhledem palác. Na ní vlaje kambodžská vlajka. Jdu dovnitř, ale od okénka mě zase pošlou ven, že si nejprve musím vyřídit vízum. Tak si říkám, že když už si jsem zaplatil v busu tak, že by to mělo být vyřízené. Steward čeká venku a tak jdu za ním, prý je to pořádku. Vezme si můj pas a říká, že tu mám počkat. Pak jde k okénku u silnice a něco tam chvíli vyřizuje. Kecáme venku s dalšími cestujícími. Pak se vrací i s pasem a ukazuje mi vízum. To jsem rád a vracím se zpátky do budovy. U okénka ukážu, že mám vízum a ostatní spolucestující na mě mávají z druhého konce budovy, že mám jít k nim. Jdu do chumlu, který čeká u budek. Tady probíhá poslední kontrola a dostanu vstupní razítko. Jsem v Kambodži. Opouštíme budovu a vracíme se zpátky do autobusu. Jedeme ven z celního prostoru a asi tak 500m za ním zastavujeme u restaurace na jídlo. Venku už je tma, a tak tu čekám venku u busu. Lítá tu spousta hmyzu. Pozoruji místního prodavače na kole, který má na baterku připojený magnetofon. U reproduktoru má přidělaný megafon. Tak si dovedete přestavit jak ta hudba s pořádnými basy zní. Nevím jestli se mám smát a nebo se divit. No spíš je to úsměvné. Lituji, že nemám kameru. Po večeři jedeme dál, silnice jsou tu překvapivě dobré a tak jedeme dost rychle. Stále jedem po silnici 1 a zastavíme na parkovišti před městem Phumi Banam. Silnice tu končí u velké řeky Mekongu. Čekáme tu asi tak hodinu na trajekt. Přijede, otevře se brána a začne naloďování. Nájezd je docela katastrofální a tak se autobus s lodí pěkně kymácí. Vedle naloží kamiony, tak, že jsou to jen centimetry. Vyplouváme a asi po 20 minutách jsme na druhé straně. Po ještě lepším nájezdu než byl na druhé straně probíhá vykládání aut z trajektu. Náš autobus odjíždí skoro poslední a jak je trajekt už lehký zvětšil se úhel mezi výjezdem a lodí. Když vyjede předkem, chytne za beton a zůstane tam vyset. Tak začnou manévrovat s trajektem, aby se předek autobusu nadzvedl a mohl tak vyjet. Nakonec se to povede a autobus vjede přímo do řeky a projíždí kousek vodou. Docela akční zážitek. Vracíme se zpátky na silnici a jedem podél Mekongu do Phnom Penhu. Před městem jsou policejní zátarasy a kontroly. Několik jich projedeme a na jedné nás zastaví a pošlou stranou. Je tu mnoho odstavených autobusů a nechtějí nás pustit dál. Prý zrovna začal ve městě Vodní festival. Říkají, že tvá 3 dny. Nakonec řidič vymyslí úplatky a všichni z autobusu se na ně složí. Chce od každého 2 USD. Projíždíme celkem čtyři kontroly a vždy to vyřeší úplatek, takže to vychází co kontrola to 0,5 USD na osobu. V busu bylo tak 25 lidí. Tak myslím, že je to v pohodě. Nicméně poslední kontrola je přímo v centru u mostu přes řeku. Za řekou zastavujeme na ulici, kde má tato společnost kancelář. Tady vystupuji, autobus pokračuje dál. Seběhnou se ke mně rykšáci a nabízejí mi předražený odvoz a hotel. Využívají toho, že je noc a ještě probíhá festival. Tvrdí, že je všechno plné a podobně. Prý za hotel 15 - 20 UDS. Stará známá písnička. Jdu od nich pryč a hledám něco podle průvodce, ale jsem dost stranou od míst, kde jsou hotely. Dělám to tak, že se vzdálím z toho chumlu a pak si chytnu jiného, který jede normálně kolem a sním se většinou domluvím normálně. Nakonec zastavím jednoho na křižovatce s bulvárem Mao Tse Thunga. Ten sežene guesthouse za 6 USD kousek za tímto bulvárem. Je to větší kousek od centra, ale to mi moc nevadí. Tak souhlasím, nejprve objedeme dokola stadion a pak projíždíme docela malými špinavými uličkami kus za centrum. V duchu si říkám co to bude. Dojedeme do jedné uličky a jsme u guesthousu. Majitel je trošku vyprdlý. Není zvyklý, aby u něj bydleli cizinci. Pořád se omlouvá, že jeho pokoje sou malé a tak podobně. Říkám mu, že je mi to jedno jen aby to mělo vodu a postel. Jde mi ukázat pokoj a je to taková klasika malý pokojík s koupelnou. Všechno v koupelně funguje tak, že si napustíte velký kýbl s vodou a malým kyblíkem se poléváte jako sprcha a stejným kyblíkem splachujete i WC. Na to jsem zvyklý a tak to není pro mě žádný problém. Stejně je to jen na přespání, nic víc nepotřebuji a zdá se mi to i zbytečné. Pravda je, že ve Vietnamu je za stejné peníze komfort tak o 30% vyšší. Tam je běžné mít v koupelně sprchu a splachovací WC. Souhlasím a majitel tomu stejně nechce moc věřit. No myslím, že místní by mu tu za 6 USD nebydleli. Já jsem rád i za to. Chce zaplatit dopředu, tak mu dávám peníze a pak se vyrovnám s rykšákem. Jdu na pokoj dát si sprchu a spát.

 

Den 15
Sobota 21.11.2010,  33°C, Phnom Penh, Kambodža

 

Vstávám v 8 hodin a v 9 hodin opouštím hotel a vydávám se do ulic Phnom Penhu.  Dole v recepci se domlouvám s majitelem, že ještě zůstanou, o a on mi nabízí jestli se nechci přestěhovat do většího a lepšího pokoje s TV. Musí mi ho jít ukázat. V pokoji zjišťuji, že má nad dveřmi otevřené z cihel udělané větrací okýnko, a tak by to mohl být problém s komáry. S díky odmítám, stejně jsem línej se stěhovat a říkám mu, že mi ten můj stačí a že to v pořádku. A vycházím na ulici před hotel a zjišťuji jak se jmenuje. Ptám se majitele a chci, aby mi ukázal, kde se nacházím, a ještě kde se dá koupit jízdenka na autobus do Kompong Thom. Říkám, že jízdenka se dá koupit na křižovatce Psam Domkor s bulvárem Maa a ukazuje mi cestu. Podle majitele je to jen kousek asi 100 metrů. To je paráda nebudu se muset potom při odjezdu nikam daleko vláčet s batohem a v pohodě to dojdu pěšky. Žádný název ulice nenajdu a tak se vydávám na hlavní ulici podle návodu majitele hotelu. Udělám si foto cedule hotelu pro jistotu. A potom pokračuji po hlavní ulici směrem k bulváru Maa. Je vidět že už je to taková okrajová čtvrť, nic okázalého, nic pro turisty. To se mi na tom nezávislém cestovaní líbí, že nakonec člověk skončí v takových místech o kterých by dříve ani nepřemýšlel. Jsou to obyčejné ošuntělé domky se spoustou prachu a špíny. Jdu po ulici a asi dva bloky přede mnou je malý most přes černou řekou. Je to dobrý orientační bod, je cítit už na dálku. Nechápu, že každá řeka v Asii musí vypadat takhle. Jedinou výjimkou snad byla Čína a trošku Mekong. Dojdu na velkou křižovatku u marketu (market je doslova a do písmene vietnamská tržnice na kterou jsme zvyklí), je tu spousta lidí a už jenom přejít ulici je docela výkon. Před marketem je malé parkoviště s autobusy, a tak se tam jdu zeptat odkud jezdí autobus do Kompong Thom. Procházím autobusákem a zjišťuji informace. Nakonec se mě ujme jeden chlapík a ten mě odvede zpátky přes ulici do rohové budovy přímo na křižovatce. Kde je kancelář a prodávají v ní jízdenky. Bylo to sem asi 500 metrů ne 100 metrů jak tvrdil pán z hotelu, ale i tak je to v pohodě. Zjišťuji, že autobus jezdí každých jeden a půl hodiny a stojí 5 USD. Jdu od kanceláře vpravo a na velké křižovatce zase vlevo okolo kina s kopulí na Monireth Blvd. Po cestě se zastavují ještě v několika kancelářích a zjišťují si cenu jízdenky. Většinou je dražší. Dojdu až ke stadionu u kterého se dávám po Samdach Preah Sihanouk Blvd. Projdu okolo kanceláře, kde jsem včera vystoupil z autobusu a to stále po stejném bulváru. Mířím do centra k památníku nezávislosti. Na rohu si koupím v pekárně něco k snídani a jdu dál. Teplota mezitím stoupá k třiceti stupňům a tak je mi příjemně. Po cestě vidím jeden malý templ za tmavě šedou betonovou zdí, jdu na něj podívat. Vchod z ulice je zdobený, taková malá brána a obě jeho strany lemují barevné a statní vlajky. Templ je zelený a má zlatou střechu. Jelikož je svátek vody je všechno zavřené tak se na ně můžu podívat jen z venku. Na nádvoří je kolem templu jedna hrobka vedle druhé. Trošku si to projdu a pak zase pokračuji dál k památníku. Pozoruji ulici co všechno se dá na chodníku dělat. Především se po něm nedá chodit na to je tu málo místa, zato perfektně slouží jako parkoviště a prodejna motocyklů. Chodit se musí po okraji silnice jinak to nejde. Dojdu až k památníku nezávislosti, který je postavený uprostřed kruhového objezdu a za ním je park. Je postavený z červeného pískovce. První patro je nejvyšší a jeho střechy potom tvoří asi dalších pět stupňů. Je postavený ve stylu Angkorských templů. V jeho rozích na každém stupni střechy jsou sochy Nagy. K památníku ze silnice vedou schody ze všech čtyř stran. Také tu vlaje obrovská Kambodžská vlajka. Od památníku se jdu podívat do templu Lanka Wat, který je na křižovatce. Na křižovatce je zastavěná cedule Unesco. Obcházím to trošku z boku a dostanu se do templu. Templ je zase stejný jak ten předchozí. Vyjdu z něj na ulici Norodom, kde chvíli sedím a pozoruji naproti přes ulici prodavače.  Jsou to prodavači nějakých telefonních společností a jsou 2 nebo 3 hned vedle sebe, každý z nich má puštěnou hudbu z obrovských reprobeden a jeden přeřvává druhého. Mají v tom obrovské množství basů a tak reprobedny pěkně chrastí. Potom se vracím zpátky na hlavní ulici k památníku do parku. Pokračuje parkem k dalšímu kruhovému objezdu, vlevo je v parku Kambodžsko-Vietnamský monument a za ním je Stříbrná pagoda. Na kruhovém objezdu je socha na zlatém trůně (Samdach Sang Chuon Nat) a vpravo za ním je buddhistický institut. Ulice za objezdem je plná stánků. Prodavači zde nabízejí všemožné zboží a všude hraje hlasitá hudba z reprobeden. Celá ulice až k řece připomíná něco jako naší pouť. Jen s tím rozdílem, že tady místo zboží prodávají třeba i prací prášky a mýdla. Prodavači tu rozdávají letáky, které se válí všude kolem. Projdu si to tam i zpět, okolo institutu se vydáváme k vládnímu paláci napravo od sochy. Ten je taky zavřený, tak udělám jen foto přes plot a vracím se zase k objezdu se sochou. Pokračuji v davu na druhou stanu okolo parků do centra k řece. Nejprve jdu k řece za divadlem, probíhají tu závody dlouhých lodí se spoustou veslařů. Jsem rád, že shodou okolností jsem se dostal i k něčemu takovému. Na břehu chvíli koukám a fotím, pak si jdu sednout do parku. Potom se vracím jednou z ulic na bulvár vedoucí okolo vládních paláců a stříbrné pagody. Nevýhodou festivalu je to, že do těchto paláců nedostanu. Jsou několik dní zavřené po celou dobu slavností. Tak se musím spokojit pouze s tím, že si je obejdu z venku. Procházím kolem stříbrné pagody, koukám na ni z venku a přes bránu si dělám foto zahrady, kde jsou sochy bohů a slonů. Pokračují dál okolo zdi vládního paláce k hlavní bráně. Paláce jsou pěkně zdobené a jsou žluté. Všude na nich vlají statní vlajky a jsou vyzdobené spoustou fresek a ornamentů. Minu jeden velký zelený park (Mok Vaeng) po pravé straně a dostanu se k jinému po levé straně ulice (Veal Preah Man). Procházím parkem a jdu rovnou do Národního musea za ním. Všechny tyto významné budovy jsou postaveny ve stylu templů. I muzeum připomíná templ postavený z červeného pískovce, ale to jen imitace z betonu. Stavba je to pěkná, střechy jsou taky pěkně vyřezávané a zdobené. Před muzeem je malá zahrada. Všude na ulicích a vlastně vůbec všude je neuvěřitelné množství lidí. Je to díky svátkům vody. Do města se sjíždí lidé z celé země. Jdu se podívat do muzea. Platím vstup 2 USD. Všechny památky uvnitř jsou většinou vykopávky z Angkor watu. Muzeum je postavené do čtverce a uprostřed je krásné nádvoří s parkem. Tvoří tak úžasný kontrast zelené zahrady a červené budovy. Prohlédnu si památky, které jsou tu vystavené, jsou to většinou sochy zvířat a různých bohů, všude dominuje Naga. Po prohlídce muzea se vracím zpátky k Mekongu, kde ještě chvíli pozoruji závody lodí na řece. Pokračuji dál bulvárem vedoucím okolo řeky až k dalšímu teplu. Jmenuje se Wat Ounalom. Je také zavřený.  Je to veliký komplex, se spoustou bran. Koukám na místní jak lezou pootevřenými branami dovnitř. Dokonce jednou cpou i motorku, rozhoduji se tam také vlézt a prohlédnout si aspoň nějaké z templů. Všechny temply jsou světle žluté nebo bílé. Jejich střechy potom jsou zlaté nebo stříbrné v kontrastu s jinou barvou, která je buď tmavě červená a nebo zelená. Projdu si celý areál,  podívám se kam chci a nikomu z místních to vůbec nevadí, jsou to naprostí pohodáři. Jen se usmívají, kéž by takových lidí bylo víc i u nás. Koukám na detaily, kterými jsou temply vyzdobeny a moc se mi to libí. Potom zase jinou branou templ opouštím a jdu dál tím pravým turistickým centrem se spoustou obchodů, restaurací a hotelů. Dojdou až k parku, ulicí projdu na velký kruhový objezd na kterém je kopec s templem a parkem okolo. Přímo proti ulici je vchod do parku, kde místní odchytávají turisty a chtějí po nich zaplatit vstup. Místní neplatí nic a cizinci 1 USD. Chvíli si tu sednu v parku vedle jedné místní rodinky. Je to paní s dvěmi dětmi. Menší z nich dělá blbinky a tak se ptám jestli si můžu udělat nějaké foto. Pro změnu blbnou všichni no aspoň je veselo ne. V parku je neuvěřitelná spousta lidí a taky neskutečný bordel a  všude se válí odpadky, papíry, igelity no prostě síla. Na vrcholu kopce je několik templů a stupa. Ze čtyřech světových stran k nim nahoru vedou schody, na zábradlí je zase Naga. Uprostřed jeden velký templ, o kolo je pár menších a několik pagod. V jedné z pagod je velký duben. Toto vše má červenou barvu. Zastavím se u jednoho menšího, kde právě několik věřících hraje nějaké mantry. Mají různé nástroje, takové malé zvonkohry okolo sebe a oni sedí uvnitř. Samozřejmě také bubny, flétny a něco jako bambusový xylofon. Chvíli tu poslouchám a pak jdu zase o kus dál. Uvnitř velkého templu je to spousta soch Buddhů a kreseb na zdech. Opouštím templ a jdu se okolo podívat na bílou stupu vzadu za ním. Zaujme mě pohled na park dole pode mnou, kterému dominují obrovské hodiny se spoustou lidí kolem. Z druhé strany templu mě zaujmou obrovské válce, které připomínají svým tvarem a vzhledem květy. Slouží jako pece v kterých se spalují zbytky použitých tyčinek. Z horní a spodní části válce jsou vytesané něco jako listy. Nahoře občas nějaký list chybí a místo něj je tam okénko, které slouží jako komín. Z jedné strany šlehají žluté plameny a stoupá dým. Prošel jsem si celý areál kolem dokola a už nezbývá nic jiného než se vrátit zpátky dolů do města. Jiným schodištěm sestupuji dolů a vydávám se souběžnou ulicí s tou po které jsem sem přišel podél Mekongu. V jedné ulici je obrovský strom na kterém visí velcí netopýři. Jdu okolo pošty a vracím se do centra. Procházím se uličkami kousek nad královským palácem. Najdu si tu nějakou restauraci v které se zastavím na večeři. Jídlo je to výborné, ale je o něco dražší než ve Vietnamu. Přijde mně tak na 5 USD včetně pití. Z restaurace odcházím až za tmy. Vracím se zpátky k řece. Celé nábřeží je plné lidí, takže se to nedá skoro hnout. Opravdu jsem takový dav už dlouho neviděl, kupodivu se ale všichni k sobě chovají ohleduplně a tak je to docela v pohodě. Všichni čekají u břehu řeky na ohňostroj. Po řece pluje asi 5 lodí s rozsvícenými obrovskými symboly. Co znamenají nevím. Během této platby co se lodě přibližují, se na nebi spouští malý ohňostroj. Ohňostroj je takový že občas vyletí nějaká raketa a až zhasne tak letí druhá, u nás by takový ohňostroj nikdo neocenil. Zato tady lidi nadšeně jásají při každé ráně nebo světelném efektu. Říkám si jak jsme u nás zhýčkaní, že to jde i takto. Jdu dále k centru, kde projdou přes park Mok Vaegn k osvětleným královským palácům. Chvíli tu ještě pobudu a udělám si tu nějaké noční foto. Nakonec se rozhoduji přelidněné centrum opustit a vydat se nočními ulicemi zpátky k mému hotelu. Vydávám se ulicí Keo Chea ven z centra. Celé centrum je uzavřeno pro dopravu a tak další pořádný šrumec začíná až na křižovatce s bulvárem Preah Norodon, kde je taková doprava, že se sotva dá přejít ulice. Mám chození dost, jedné restauraci se zastavuji na kafe. Chvíli tu posedím a odpočinu si. Kafe je dobré, koukám na okolí a jsem spokojen. Jen by v té restauraci nemusel být takový mrazák. Nejlepší by bylo si s tím sednout venku na schody. Jdu dál, minu Monivong blvd a ulicí Okhna Tep Phan se dostanu Monireth blvd, ke stadionu.Okolo stadionu dojdu až na křižovatku s bulvárem Maa u kina. Vracím se k Marketu do špinavé uličky. Podle vůně míjím černou řeku a po chvíli jsem zpátky v hotelu. Na pokoji jsem před 22 hodinou, dám si sprchu a dopíši si deník.

Ještě malá poznámka k penězům. Nemá cenu je měnit, protože se všude dá bez problémů platit americkými dolary. Místní lidé vám za dolary většinou vrací kambodžské riely, takže jich máte taky docela dost. Nejlepší je to udělat tak, aby vám nakonec žádné riely nezbyly, protože nevím, kde byste je vyměnili nazpátek. Pokud si chcete nějaké jejich peníze vyměnit tak to není problém v podstatě u kohokoliv a každý vám je rád vymění. Momentálně to bylo zhruba 4000 rielů za 1 USD.

 

Den 16
Neděla 22.11.2010,  34°C, Phnom Penh, Kambodža

 

Ráno vstávám v 7:30 hodin a balím. Po 8 hodině opouštíme hotel. Dole na recepci mám vzkaz, od majitele, že mám zaplatit 6 USD za druhý nocleh a zprávu s přáním dobré cesty.  Kluk co tu pomáhá neumí slovo anglicky, ale peníze za ukázání pokoje při příjezdu to chtěl hned. Opouštím hotel a stejnou cestou jdu jako včera na křižovatku s bulvárem Maa. Jdu přímo do kanceláře si koupit lístek, nejbližší volný spoj na který mají lístek jede až 10 hodin. To nemám moc velkou radost. Koupím si lístek za 5 USD. A pak se jdu podívat kousek po okolí, kde bych si koupil něco k jídlu. Nakonec objevím pekárnu, tak si tu něco koupím za 4 tis. a potom hledám místo, kde bych si mohl v klidu sednout. Jako naschvál tu není jediná lavička nebo místo, kam by se dalo schovat. Nakonec najdu jedno místo před garáží, kde se posadím na zeď a dávám si snídani. Vtom se garáž otevírá a přijíždí majitel domu. Když mě vidí tak mě zve k sobě domů ke stolu. Říká, abych se najedl v klidu u stolu. Ještě mi nabízí své jídlo na ochutnání. Přinese nějaké národní jídlo v banánovém listě. Je to taková lepkavá hmota, něco jako rozvařená rýže něčím plněná. Není to nic zvláštního, je to vlastně tak nějak bez chutě. Samozřejmě ochutnám a pochválím. Ještě přinese něco k pití. Pán je rozený vypravěč a vypráví o svých známých, kteří žijí v Německu. Neustále dokola opakuje určité věci a tak čas docela pěkně rychle uteče. Vypráví o jeho zemi porovnává to s okolními zeměmi. Tak se zase trošku člověk něco doví. Trochu se zapomenu a najednou koukám na hodiny kolik už je. Musím se s ním a jeho ženou rychle rozloučit a vrátit se zpátky k autobusové zastávce. No myslím, že přijdu pozdě než v domluvený čas. Koupím si ještě u kanceláře vodu a v tom už je tu sběrné taxi. Rychle mě naloží a jede se mnou stejnou cestou kterou jsem šel včera. Zastavuje i u stejných kanceláří, kde jsem se včera ptal na cenu autobusů. Nakonec zajedeme mezi malé uličky někde u centra na autobusové nádraží, kde to je přesně jsem nezjistil. Je tu i docela dost turistů. Zastavujeme u autobusu, vystupuji, nakládám věci do svého autobusu a ještě čekám venku na odjezd. Cílová stanice mého autobusu je Siam Reap. Takže jsem zaplatil jízdenku až tam a po cestě si můžu vystoupit kde chci. Odjíždíme z města, ve 12 hodin zastavujeme někde u restaurace na oběd. Mají tu opět smaženou specialitu, kterou jsou pavouci, brouci a podobně něco podobného bylo včera i na trzích v centru. Odskočím si na WC a chvíli se posadím u jednoho stolu. Jede se docela pěkně rychle a ve 14 hodin jsme na místě v Kompong Thom. Přejedeme centrum a řeku, mám pocit, že na mě zapomněli a tak mě vyloží až kus za centrem u nějakého buddhistického templu. Vystoupím z autobusu a jdu k lavičce hned vedle. Dám si na ní bágl a koukám do mapy, kam bych se šel ubytovat. Podle průvodce se musí vrátit zpátky do centra za most. Jakmile se vydám na cestu přidají se ke mně motorkáři. S jedním z nich se domluvím na levném ubytování za 6 USD. Nasednu na motorku a vracíme se zpátky, přejedeme přes most a odbočujeme do leva k centru naproti nějakému hotelu. Menší uličkou jedeme asi tak 500 metrů skoro na konec městečka. Jsou tu naproti sobě dva guesthousy. Nejprve jdeme do toho vlevo od silnice a když se mi nebude líbit tak může jít se podívat ještě do toho naproti. Hotýlek je to pěkný a čistý, tak mi nebrání nic v tom abych tu zůstal. Dostávám hned první pokoj napravo a recepcí. Dneska to šlo úplně super, rychle a bez jakýchkoliv problémů. Ono všeobecně tady to funguje a nejsou problémy skoro nikde. Samozřejmě s drobnostmi se, kterými se setkáte všude, ale s Indií se to nedá vůbec srovnat. Rovnou se domlouvám s mým motorkářem, že by jsme ještě dnes podnikli cestu k hrobkám Sambor Prei Kuk v džungli. Domlouváme se že se sejdeme tak za hodinu asi trošku odpočinu a dám si sprchu. Za hodinu se sejdeme před hotelem, nasednu na motorku a vydávám se stejnou cestou odkud jsme přijali od autobusu. Jedeme kousek po hlavní silnici a pak z ní sjíždíme na silnici číslo 64. Asfaltová silnice je jen ta hlavní silnice vedoucí napříč celou Kambodžou a jakmile s ní sjedete čeká vás už jen uježděná hlína a prach, díry, zvířata a bahno. Je to asi 30 km za městem. Jedeme několik kilometrů po černé silnici. Jakmile nás mine nějaký náklaďák v protisměru nevidíme ani na metr. Po několika kilometrech za městem odbočujeme doprava na nějakou menší místní komunikaci. Jedeme přes malé vesničky ležící v džungli. Všechny domy ve vesnicích jsou postaveny na kůlech a jsou z rákosí a listů palem. Pod domky mezi kůly parkují motorky, povozy, krávy a jiná domácí zvířata. Na silnici se pohybuje taky kde co, od kol, motorek, povozů, auto jen občas po krávy, psi, prasata a další zvířata. Všude okolo silnice je spousta dětí, které na mě volají, mávají a smějí se. Tak jim to oplácím a je docela sranda stejně jako jízda po tomto terénu. Projíždíme ještě několik dalších vesnic. Za jednu z vesnic zastavujeme u malého domku, kde se prodávají lístky. Musím si tu koupit lístek za 3 dolary a vracím se zpátky k motorce. Mezitím se tu seběhne několik dětí a nabízejí mi šály a podobné cetky pro turisty. Docela mě pobaví šála ve 34 stupňovém teplu. Jsem úplně špinavý od prachu ze silnice. Nasedám zpátky na motorku a jedeme rovnou do džungle. Projíždíme kousek lesem a zastavujeme na malém parkovišti u nějaké budovy a několika stánků. Moc lidí tu není. Jdu na záchod, který je o kousek dál, kde se chci pořádně umýt a od prachu. Bohužel na WC neteče voda. Tak se vrací zpátky u stánku si koupím PET flašku s vodou a umyji se s ní. Pak už se vydávám po cestě do džungle mezi zbytky paláců a hrobek. Všude okolo rostlou stromy se širokými kořeny. Koukám na první takový strom ve svém životě, ještě jsem nikdy nic takového neviděl, fotím jejich impozantní propletené kořeny sahající do ohromné výše. Jdu k první skupině chrámů, ta je označená jako severní a jmenuje se Prasat Sambor. Tyto chrámy jsou ze 7 století a jsou o 600 let mladší než Angkor Wat. Ten byl založen v 6 století u města Isanapura. Zahrnuje plochu více než 1000 akrů a ohraničují ho dvojité stěny. Bylo tu na 150 chrámů a věží. Chrámy byly zasvěceny Shivovy. Chrámy jsou postaveny z větších a menších cihel stejně jako byly i obvodové stěny. Stěny chrámu byly zdobeny reliéfy v hinduistickém stylu. Byl na nich často zastoupený lev, i když tady nežije. Komplexu dominuje jeden větší chrám a okolo jsou v pravidelných tvarech postaveny zdi a věže. Vše je postaveno v pravidelných čtvercích. Většina už je dost zchátralá a vítězí nad nimi všudy přítomná džungle. Po prohlídce severní skupiny jdu k centrální skupině. Tady je v centru jediný Lví chrám obehnaný dvojitou zdí. Vzadu za chrámem šest malých věží. Jdu dále do jižní skupiny. Ta byla tvořena asi největším počtem chrámů. Ve venkovní části je 9 chrámů a ve vnitřní 6 + 1 hlavní, velký. Pak se vracím okolo centrální části a směrem k osamoceným chrámům v džungli Prasat Trapeang Ropeak. Najdu jen jeden samotný, který za tu cestu moc nestojí. Ovšem pokud se chcete pěkně projít džunglí pak je to pěkná cesta pod jasmíny. Koukám na džungli, která je všude okolo a poslouchám zvuky, které z ní vychází. Příroda je v tomto směru úžasná. Podle šipek a ukazatelů jdu ještě dál do džungle, ale nic už tu není. Potkávám místní zemědělce s povozem taženým buvolem. Otáčím se a vracím se za nimi po cestě zpátky k silnici. Okolo 17h jsem zpátky na prašné silnici a jdu směrem k parkovišti. Můj motorkář už mě vidí a jede mi naproti. Nasednu a vracíme se zpět, kousek jedeme stejnou cestou a pak někde odbočíme a jedeme jinou asi kratší cestou zpátky do města. Jedeme asi hodinu a během toho se setmí. Zbytek cesty potmě po těchto silnicích je opravdu zážitek. Snažíme se dostat se co nejblíže k městu, aby jsme ujeli dokud je vidět co největší kus. Silnice je špatná a noční jízda po ní je opravdu nebezpečná. Vracíme se na 64 kousek před městem a dojedeme poslední kus cesty než se dostaneme na asfalt. Slunce zapadá a je to pěkný pohled v tom prachu. Ve městě jsme za tmy. Jedeme rovnou do hotelu. Zaplatím za cestu dohodnutou cenu 5 USD. Rozloučíme se a motorkář odjíždí. Já jdu na pokoj a jdu se zbavit přebytečného červeného prachu. Po sprše se vydávám ještě do města k hotelu na hlavní ulici. Zajdu si do jedné asi ze tří restaurací na jídlo. Dám si nějakou rybu a pití. Platím obvyklých 5 USD. Potom se jdu podívat k mostu, vedle kterého jsem zahlédl park.  Park je malý, je tu několik mladých lidí, jdu se do něj také na chvíli posadit. Je tu docela dost komárům a tak tu moc dlouho nevydržím. Vyženou mě. Nikam jinam se tu jít nedá a tak se pomalu vracím do hotelu. Byl to jedem z moc pěkných dnů plný zážitků. Budu na něj moc rád vzpomínat.

 

Den 17
Pondělí 23.11.2010,  34°C, Kompong Thom, Kambodža

 

Dnes ráno vstávám v 9 hodin a balím.  Jdu ještě za paní domácí na recepci, kde zaplatím účet za hotel. Rozloučím se a okolo desáté hodiny vyrážím do města k malému náměstí. Jdu do centra, naproti hotelu kde jsem byl včera na večeři je tu několik lidí u malé autobusové zastávky. Ptám se jestli odtud jezdí autobus do Siam Reapu. Tvrdí že ano a zastavují první autobus, který jede kolem a snaží se mi prodat předražený lístek. Odmítám a jdu v cestě kousek dál. Projdu okolo parku kde jsem se byl včera podívat k mostům vedoucím přes řeku. Je tu nový most a vedle něj je most starý. Konstrukce starého mostu je betonová a nový je klasický železný. Přejdu po starém mostě na druhou stranu a pokračuje k templu, který jsem viděl včera při svém příjezdu. Komplex chrámů se nachází vlevo od silnice. Tvoří ho několik budov bílé a oranžové barvy. Od silnice je odděluje nižší zídka. Jednou branou se dostanu dovnitř areálu, jdu se podívat na první chrám vlevo ode mě. Nechám si tu na lavičce batoh a jdu se projít. Je to asi třípatrová budova se zvláštním schodištěm, které spojuje z venku ochozy. Balkony a sloupy jsou zajímavě zdobeny a na vršcích sloupů jsou sochy které podpírají ochoz nad nimi. Vypadá to velice zajímavě. Před budovou dole stojí spousta soch jsou to různé postavy a zvířata nebo postavy na koních nebo slonech. Na proti této budově je malý altánek, ve kterém je velké socha ležícího Buddhy. Na zdech altánu jsou namalované fresky. V zadní části se staví jeden obrovský templ, je několik pater vysoký a právě na něm dělají střechu. Před ním je strom, na kterém jsou různé sochy zvířat ptáci, opice, hadi a podobně. Jdu ještě okolo dalšího templu s několika sochami u vstupu a okolo několika dalších hrobek  pravou částí areálu. V menším altánku je socha sedícího Buddhy. Vyfotím si zábradlí tvořené všudypřítomnou Nagou. Vracím se zpátky k lavičce, kde jsem si nechal batoh, chvíli se tu posadím a koukám na celý areál templu. Pobíhají tu mniši mávají na mě a zdraví. Po chvilce se vracím zpátky k hlavní silnici a jdu k lavičce, u které mě včera vyložil autobus po cestě z Phnom Penhu. Dám si bágl na lavičku, a jdu k silnici. Koukám na projíždějící autobusy, co mají za nápisy za oknem. Jakmile jede okolo první s nápisem Siam Reap, tak na něj zamávám, aby mi zastavil. Řidiče a stevarda to očividně pobaví, protože na tento způsob zastavování autobusů jsou zvyklí pouze od místních. Ptám se jestli jdou do Siam Reapu. Odpovídají že ano, uložíme bágl do zavazadlového prostoru a potom mi steward ukazuje místo, kam se můžu posadit. Platí standardních 5US  dolarů za celou cestu, a jsem zase na cestě. Vyasfaltovaná hlavní silnice je opravdu dobrá, jede se docela rychle. Kolem 12 hodiny zastavujeme na oběd a malou pauzu. Po zastávce pokračujeme v cestě dál a ve 14 hodin přijíždíme do cíle naší cesty v Siam Reapu. Národní silnice číslo 6 vede skrz celé město a centrum. Autobus zastavuje na autobusovém nádraží, které je vlevo od silnice hned na okraji města. Jakmile vystoupím z autobusu seběhnou se ke mně taxikáři a motorkáři a nabízení předražený odvoz do centra a do hotelu. V průvodci píšou, že nemusíte využít jejich služeb, protože na parkovišti kousek vedle parkuje spousta minibusů od hotelů. Taxikáři to vědí a nechtějí nechat turisty dojít k těmto minibusům. Jakmile se ovšem dostanete k minibusu domluvíte se jaký hotel chcete, naloží vás a zdarma odvezou do hotelu. Naplní minibus a jedeme všichni do centra města. Přejedeme přes řeku, mineme královské zahrady a stále po silnici číslo 6 jedeme kousek za centrum. Za benzínkou odbočíme do malého hotelu Jasmín Lodge. Tady všichni vystupujeme a jdeme na recepci, podívat se dovnitř na pokoje a zjistit ceny. Je to tu pěkný, ale trošku dražší za hotel chtějí 12 dolarů za noc, což mi přijde docela dost. Rozhodl jsem se jít podívat jinam a při odchodu se domlouváme na ceně 8 dolarů bez klimatizace. Stejně jí nikde nepouštím. Nakonec tedy za tuto cenu zůstanu. Rozhodl jsem se užít si trošku přepychu, i když si myslím, že v centru by nebyl problém sehnat jakýkoliv jiný pokoj za 6 UDS. Po ubytování a vybalení se vydávám ven. Jdu se podívat na Kesararam templ hned naproti přes ulici. Mám na něj výhled přímo z pokoje. Udělám si foto z balkónu jeho dominantní zlaté střechy. Je žluto býlí posazený v pěkné zahradě. Ze silnice k němu vede malá zlatá brána. Jinak není ničím zvláštní. Venku u benzínky se domlouvám s jedním tuk tukem, že se večer zajedeme podívat na západ slunce nad Angkor Watem. Angkor byl odjakživa jedním z mých snů a tak se moc těším až ho uvidím. Na samotnou prohlídku tempům vyrazím zítra, je tu toho spousta a tak jim budu věnovat další dny. Vrací se kousek zpátky ke královským zahradám a po ulici Sivatha rd. se vydávám do centra. Mám dneska celé odpoledne volno, a tak se chci podívat po zajímavých místech v tomto městě. Podle průvodce jich tu moc není a tak si myslím, že to moc času nezabere. Jdu ulicí až k centrálnímu marketu, kde se dávám jednou z ulic k řece. U řeky pozoruji děti, které lezou na strom a skákají do ní. Jdu podél řeky dál ulicí Pokambor Ave k templu Preah Prom Rath. Je to zahrada s několika temply vzadu. Vpředu je vydlážděný prostoru na kterém je malá zahrada. Zahrada je přeplněná všemi možnými věcmi, sochami, hrobkami, stožáry s vlajkami a podobně.Okolo jsou narovnané květiny v nádobách. Uprostřed dominuje stavba připomínající velkou gondolu se sochou Buddhy. Okolo lodě jsou dlaždice čisté a lesklé, takže vypadají jako voda. Vstup do největšího chrámu je tvořen zábradlím z těla Nagy. Po obou stranách jsou hrobky všemožných tvarů a barev. Jsou tu lavičky, takže si to můžete sednout odpočinout si. Jdu se podívat do vnitř, u vchodu sedí mnich. Mává na mě, že se mám jít dovnitř podívat. Jakmile se dostanu dovnitř, vidím před sebou uprostřed malý templ s oltářem. Okolo něj je postavený ochoz, který tak tvoří uzavřený prostor chrámu. Po celém obvodu ochozu jsou vyobrazeny obrazy z Buddhova života. Od jedné z cestovatelek dostanu k vyobrazeným výjevům výklad, za což chci poděkovat. O buddhismus jsem se nijak hlouběji nezajímal a tak detaily neznám. No aspoň jsem se zase dozvěděl o tom něco víc. Obejdeme celý chrám kolem dokola a stejným místem, kterým jsem sem vstoupil zase chrám opouštím. Po mostě přejdu na druhou stranu řeky a jdu ještě kousek dál dolů po proudu. Dostanu se na velkou křižovatku u a za ní se jdu podívat na chrám Damnak. Je tu docela velká zahrada s asi pěti budovami. Chrámy jsou opět ve stejném stylu, jeden je žluto červený jiní je krémově býlí. Zahradě okolo jsou hrobky a stožáry s vlajkami. Jedinou zvláštností je zlatá třípatrová pagoda. Je obehnána malým zlatým plůtkem, a na každém patře vedle dveří jsou pověšené prapory. Je už docela dost hodin, tak chrám opouštím a přes most jdu na ulici Hospital st. Je tu tržnice, kterou procházím a  vracím se k centrálnímu marketu. Po ulici kterou jsem šel do centra se vracím zase zpátky na křižovatku ke královským zahradám a zpátky k benzinové pumpě. Můj tuk tuk už tu na mě čeká, domlouváme se,že se skočím jen převléct a můžeme vyrazit. Je 16:30 h a my se vydáváme zase na křižovatku u královských zahrad. Tentokrát jedeme na opačnou stranou jež kudy jsem před chvílí šel. Přejedeme na ulici Charlese De Gaulle, kde ke je prodejna lístků. Zastavujeme zde a musím si jít stoupnout do fronty k okénku. Okénko se otevírá v 17 hodin a začne prodej lístků. Musíte se stoupnou k okénku, kde vás vyfotí digitálním fotoaparátem a vytvoří vám lístek s vaší fotografií. Nejdřív nás vyfotí, pak nás postaví stranou a musíme čekat až budou vstupenky hotové. Kupuji si ji na obvyklé 3 dny za 40 dolarů. Potom přijde paní a začne rozdávat hotové vstupenky. S ostatními si ukazujeme vstupenky a smějeme se, že tam všichni vypadáme jako exoti. Vracím se do tuk tuku a jedeme, k místu kde probíhá kontrola lístků. Procvaknou vám příslušný den a jste vpuštěni do celého areálu templů Angkoru. Kde po několika málo kilometrech se dostaneme k vodnímu příkopu, který je okolo Angkor Watu. Objíždíme templ okolo vodního příkopu a jedem k mostu a vstupní bráně, koukám na tu nádheru už se těším se tam zítra půjdu podívat. Koukám na tři dominantní věže vykukující přes hnědočervenou hradbu. Jedním slovem prostě nádhera. My jedeme ještě kus dál za chrám, kde se dostáváme opět do džungle. Tady zastavujeme na malém parkovišti a já se vydávám s desítkami dalších turistů po cestě vlevo od silnice do prudkého kopce. Míříme na vrchol k chrámu s názvem Prasat Phnom Bakheng. Dole se prodávají suvenýry a hraje tu místní kapela veteránů. Její členové, byly zraněni všude přítomnými minami z války. Vystoupám na samotný vrchol kopce a vlevo vedle mě se najednou objeví první červenohnědý chrám. Mířím k hlavnímu vstupu a po obrovských prudkých schodech spíš lezu než jdu nahoru. Prostor na nohy je tak malý, že musíte jít bokem a dávat pozor, aby jste neuklouzli. Chrám je tvořen pěti terasami na jejichž krajích a prostředcích jsou postaveny věže. Vystoupám nahoru až na předposlední terasu a jdu se podívat odkud by bylo nejlepší místo na focení západu slunce. Je tu spousta lidí, tak to asi bude docela problém. Naštěstí jsou lidi k sobě docela ohleduplní a tak si mezi sebou místo na focení udělají. Fotím věže chrámu osvětlené červeným zapadajícím sluncem a čekám až se zešeří. Jakmile se zešeří lidé začínají odcházet, bojí se zůstat večer v džungli. V dálce je v džungli vidět obrovské jezero Western Baray. Slunce je kus nad zemí schovává za mraky a tak samotný západ není vůbec vidět. Vyfotím aspoň nějaké siluety chrámu s červeným nebem v dáli.  Projdu si terasu chrámu kolem dokola a podívám se ještě na okolí. Je odtud pěkně vidět i samotný Angkor. Jsem tu skoro až do tmy a pak se vydávám na zpáteční cestu. Několik nás tu zůstalo a tak se potmě vracíme, najít cestu není zas takový problém. Džungle okolo po setmění ožívá a její zvuky se zpestřili. Je to nádhera jen to poslouchat. Dostanu se úplně stejnou cestou zpátky dolů na parkoviště. V mumraji, který tu panuje mi dá trošku zabrat najít mého tuk tuka. Ten už mě očekává a už zdálky na mě mává. Nasedneme a vydáváme se na zpáteční cestu k hotelu. Zaplatím domluvenou cenu, teď nevím přesně 4 USD a domlouváme se jestli pojezdu zase zítra tak, že ho tu někde najdu. Zajdu si dát na pokoj sprchu, v recepci koukám na televizi. Ukazují, že se v hlavním městě Phnom Penhu při slavnostech stalo nějaké neštěstí a na jednom z mostů se ušlapalo něco okolo 400 lidí. Později jsem se dověděl, že most byl přelidněný a někde tam probíjela elektřina. Lidi zpanikařili a následně se tam ušlapali. No moc pěkné zjištění a zvláštní pocit, když si člověk představí, že se tam ještě před malou chvílí mezi těmi lidmi pohyboval. Je to smutné a tragické. Všichni jsou z toho zdrcený. Vydávám se zpátky do centra města. Musím najít nějakou restauraci, kde si dám něco k večeři. Najdu restauraci a za 3 dolary se dobře najím. Potom se jdu ještě podívat na Centrální market, což je vietnamská tržnice. Mají tu spoustu zajímavých věcí, suvenýry pro turisty. Kopie všeho možného, od hodinek, hadrů. po šály, šátky a jiné drobnosti. Courám se městem a relaxuji, zajdu se ještě jen tak narychlo podívat na noční market. Mají tu pěkná bambusová prostírání, přívěsky, náramky a podobné cetky. Jen tak koukám a courám se propletenými uličkami. Nakonec se pomalu vracím zpět k hotelu. Po cestě se ještě zastavím v jedné internetové kavárně. Vyřídím poštu z domova. Zajdu si do samoobsluhy koupit něco malého k jídlu a hlavně nějakou vodu na pití. Na rohu ulice u královských zahrad jsem si všiml prádelny, domluvil jsem se, že jim tam přinesu své věci, zítra než vyrazím na Angkor Wat. Těsně před půlnocí se vracím na hotel.

 

Den 18
Úterý 24.11.2010,  32°C, Siam Reap, Kambodža

 

Vstávám po 8 hodině, a po 9 hodině se vydáváme do ulic. Nejprve mířím na roh ulic u královských zahrad, kam dám ono prádlo do prádelny. Potom jdu po ulici směrem k Angkorským chrámům. Je to stejný směr jakým jsme jeli včera večer s tuk tukem. Jdu stále po ulici, až dojdu k chrámu, který je na levé straně vedle silnice. Od ní ho odděluje plot tvořený tělem, Nagy, kterou drží malí mužíci zpátky. Motiv je stejný na obě strany. Naga a celý plot je zelenomodrý.  Mezitím je průchod a vstup na zahradu okolo kempu. Uprostřed je několik věží v Angkorském stylu. Fotím nějaké detaily, které jsou hodně podobné chrámům, které jsem navštívil v Indickém Khajurahu. Opouštím templ, pokračuji ulicí směrem dál po cestě zastavuji nějaké tuk tuky, ale chtějí nehorázné peníze. Většinou nabízejí malý a velký okruh po chrámech, ale já jsem se rozhodl že dnešní den si udělám malý okruh sám. Prostě si to obejdu tak jak to mě bude vyhovovat. Nakonec mě jeden za 1 USD odveze ke vstupní bráně samotného Angkor Watu. Pomalu tomu nemůžu ani uvěřit, vystoupím a  zaplatím domluvenou cenu a jdu rovnou na most vedoucí k chrámu. Na mostě jsou sochy, zbytky zábradlí a Nagy. Procházím přes most na druhou stanu k vnější zdi chrámu. Vstup je tvořen několika budovami (galerií) se třemi věžemi. Zeď má obvod 3,6km a vysoká je 4,5m. Věž uprostřed je nejvyšší a po obou stranách má dvě symetrické věže o malinko menší. Procházím nejvyšší branou dovnitř, a kochám se nádherou staveb. Je to taková chodba se vstupy nebo spíš průchody. Vypadá to velice zvláštně a zajímavě. Uvnitř chodeb jsou okolo dveří a oken vyryty různé ornamenty, které připomínají zvířata a rostliny. Jiná výzdoba tu ovšem není, ostatní stěny jsou holé a prázdné. Průchody mezi budovami jsou odděleny vysokými kamennými prahy a nebo pár schody. Zajdu se podívat do jedné z chodeb a oknem si fotím hlavní část chrámu, ke kterému od hlavního vchodu vede nízký ochoz. Vedle ochozu stojí dna menší chrámy, za kterými je rybník. Okolo ochozu bylo zase klasické zábradlí. Samotný velký chrám je obehnán další obvodovou zdí nebo vlastně chodbou s budovami a průchody. Po stranách jsou podstavce vedle vchodu a na nich jsou umístněné sochy lvů. Ve všech čtyřech rozích má postaveny vysoké věže. Procházím na nádvoří, kde je všechno symetrické. Od dveří vedou chodby a před nimi je ještě ochoz se sloupy. Průchodem se dá dostat na nádvoří a do další části hlavního chrámu. Věže a chrámy jsou vyzdobeny reliéfy, ornamenty a sochami bohů. V některých galeriích najdete vytesané zobrazení devátů. Do nejvyšší části chrámu, kde je 5 věží ve tvaru hrací pětky vedou prudké schody. Po těch se dostanu na tu nejvyšší terasu a do nejvyšší věže chrámu. Koukám na okna, která mají v sobě kamenné příčky. Dalo by se to přirovnat k mřížím. Přemýšlím nad tím jak je asi dokázaly vyrobit.  Prochází chodbami chrámů a v jedné z nich najdou sochy Buddhů a nějakou buddhistickou výzdobou s oltářem. Posadím se a koukám do průvodce co o Angkoru píší. Byl to královský palác a hlavní město z počátku 12 století. Byl největší a je nejlépe zachovalým náboženským centrem od svého založení. Nejprve byl hinduistický a pak buddhistický. Je vrcholným příkladem khmerské architektury. Chrám je postaven jako by do vrchu a to proto, že má představovat mýtickou horu Méru. Je tedy rozdělen na chrámový vrch a chrámy s galeriemi. Narozdíl od ostatních chrámu je obrácený na západ. Na chvíli se tu posadím a vstřebávám atmosféru tohoto místa. Pomalu se vracím zpátky k místu kudy sem do chrámu přišel. Celá prohlídka mi zabrala něco přes 2 hodiny. Opouštím chrám, ale nemůžu se na něj  vynadívat, nicméně je čas jít zase o kus dál. Po mostě přes vodní příkop se vracím zpátky na parkoviště u silnice. Tady si vezmu po malém smlouvání jiného tuk tuka a za 1 USD se nechám odvést k Angkor Thom. Jedeme okolo chrámu, kde jsem se byl včera podívat na západ slunce. Přejedeme přes most a projedeme jižní branou v obvodové zdi komplexu Angkor Thom. Míříme do samotného centra této oblasti. Jejím hlavním centrem byl chrámový komplex Byon. Je to obrovský komplex postavený na podstavci se spoustou vchodů, oken a chodeb. Nejzajímavější na něm je 54 věží na kterých je zobrazena tvář Lokešváry. Kamenná tvář je postavena z kvádrů a kouká se do všech čtyř světových stran. Ochozy jsou pak posety reliéfy ze života Khmerů a jejich každodenního života. Jako byl  rybolov, tanec, náboženské motivy až po bitvy, boje a kohoutí zápasy. Projdu si celý komplex a projdu si nějaké chodby chrámu, nakonec se dostanu na horní terasu a prohlížím si věže s tvářemi. Chvíli tu posedím, opouštím chám opačnou stranu než jsem sem přišel. Přejdu silnici, jdu se podívat na nedaleký altán se sedící sochou Buddhy. Podle šipek jdu k chrámu Baphoun. Je to spíš jen hromada suti, ale ke které vede pěkná dlouhá terasa na sloupech. Právě tu probíhají rekonstrukce, tak se do něj nesmí. Procházím okolo a kolem zdi jdu k zadní části chrámu. Je tu průchod a dostanu se tak do dalšího Phimeanakas. Koukám jak na zdi okolo chrámu rostou stromy s mohutnými kořeny. Samotných chrám je uprostřed. Je to obrovská terasa postavena z červených kamenů a na její vrchol vedou provizorní dřevěné schody. Na vrcholu jsou zbytky královského paláce. Odtud se jdu podívat k bazénům, které jsou hned za královským palácem. Po cestě okolo nich jdu k bráně, kterou projdu se dostávám na terasu slonů. Po té dojdu k další terase s názvem Leeper king. Okolo ní je labyrint chodeb se spoustou vytesaných sošek a ornamentů. Na druhé straně silnice jsou už jen zbytky templů a věží. Procházím se kolem a jdu se podívat na další dva Tep Pranam a Preah Palilay. Tady už čekají malé děti, které vám nabízejí spoustu suvenýrů jako jsou šály, magnety, píšťalky a jiné drobnosti. Mají dobře naučené věty jako nemá žádné peníze, potřebuji je na školu a tak dále. Prostě vědí jak zapůsobit na turistu, aby z něj vytáhli peníze. U jednoho ze stánku si kupuji drahou vodu a od jedné prodavačky si koupím nakonec magnety. Jsou sice pochybné kvality, ale nekupte to za dolar. Mířím směrem k severní bráně a opouštím tento areál. Jdu po silnici k dalšímu chrámovému komplexu s názvem Preah Khan. Cesta vede džunglí sice po silnici, ale je to docela pěkný kus  procházky, odhadem bych to tak typ na 3 kilometry. Přicházím asi po necelé hodině cesty k chrámům. Ty jsou trošku jiné, vypadají už jako spíš běžné budovy bez věží.  Všude okolo leží kameny, stěny chrámu jsou zvenku docela pěkně zdobené, reliéfy a složkami. Uvnitř je to skoro stejné jako ve všech, holé chodby a průchody z jedné místnosti do druhé. Střídají se tu budovy, chodby, ochozy, malé nádvoří mezi budovami a podobně. Procházím spoustou chodeb, ochozů a nádvoří než si projdu celý tento chrám. Projdu jím na opačnou stranu a dostanu se k jezeru. Chci se jít ještě podívat na chrám Ta Prom, který není daleko pokud se to vezme džunglí. Ptám se místních na cestu. Říkají že je to nebezpečné, a nechce se jim cestu moc vysvětlovat. Říkají, že se mám raději vrátit na parkoviště s taxíkem to celé objet. To se zase moc nechce mě, toužil jsem po procházce džunglí a tak ji nějak podniknu. Říkají že se tu naposledy někdo ztratil a objevili je až za 3 dny s malárií. Nakonec mi cestu vysvětlí, tak že se mám držet stále hlavní cesty a pokaždé, když se dostanu na nějakou jinou velkou mám jít doprava nikdy ne doleva a už vůbec nikdy nechodit přes řeku. Cesta je bahnitá a se spoustou malých klikatých uliček, takže skoro ani nevíte po které cestě jdete. Je tu spousta hmyzu, ale jde to. Projdu kus džungle, dostávám se na otevřenější prostor, kde je širší cesta, Míjím nějakou řeku ve které dva místní rybáři chytají ryby. Pro jistotu se jich ptám, kudy se dostanu na Ta Prom. Ukazují na další velkou cestu kousek přede mnou a že mám jít doleva. Trochu se divím, ale co půjdu do leva. Cesta je to velká a široká. Všude okolo je džungle, musím říct že se mi taková procházka moc líbí. Jdu po cestě docela dlouho, více jak půl hodiny a najednou se cesta zužuje a mizí.  Na jejím konci se dostáváme k řece a vedle stojí nějaký malý domeček. V domku bohužel nikdo není koho bych se zeptal na cestu. Chvíli zvažuji co dál. Zkoumám trošku okolí jestli někde nenajdu cestu, bohužel tu žádná není jen jedna jediná, která vede na most přes řeku. Nedá se nic dělat musím přes řeku. Přejdu přes most na druhou stranu a jdu po malé úzké cestě, která se po malé chvíli začne rozšiřovat. Docela si oddechnu, když už na cestě vidím vyšlapané stopy v písku. Z dálky slyším nějaké bubnování a tak si myslím, že se blížím k nějakému z chrámů u kterého hraje veteránská kapela. Jdu ještě kus lesem a najednou potkám nějakého chlapíka, který jde proti mně. Ptám se ho jestli se tudy dostanou k chrámu Ta Prom. Ukazuje mi na cestu a říká, že se mám stále držet této cesty. Pokračuji ještě kus džunglí a najednou se dostanu k chrámu Ta Nei. Je tu pár lidí a dvě auta. Zajdu se podívat na chrám na jehož rohu roste obrovský strom na zdi. Udělám si tu nějaké foto a jelikož se připozdívá jdu dál. Chci se ještě dostat na ten Ta Prom a hlavně ven z Džungle. Po pár metrech se dostávám na další křižovatku. Rozbahněné cesty vedou na obě strany. Tak zase nevím kudy. Nejprve to zkouším doprava a dostanu se na nějakou mýtinu s domem, kde opět nikdo není. Slyším zase to bubnování, které jde ale z džungle.... no asi to kapela nebude. Vracím se zpátky a jdu druhou cestou. Zase jsem ztratil drahocenný čas. Druhou cestou se konečně dostanu k silnici. Chrám Ta Prom je kousek přede mnou. Během chvíle jsem u něj a jdu rovnou dovnitř. Projdu branou s tváří a jdu k chrámu, který je takřka stejný jako ty poslední dva jen je mnohem větší. Jinak je vše stejné. Nejzachovalejší je střední část a směrem do stran se chrám mění v hory sutin. Lezu kde se dá a fotím hlavně kontrasty, ve kterých si příroda hledá své místo na místech, které člověk vytvořil k jiným účelům. Obrovské stromy a propletenými kořeny rostou na zdech a samotných chrámech. Všechno je od vlhla černé a porostlé mechem. Dostávám se konečně k vysněnému místu, které nechybí v žádném filmu a nebo dokumentu. Jsou to obrovské stromy rostoucí přímo na chodbách chrámu. Jen samotná velikost kořenů plazících se po zdech je impozantní. Procházím si chrám a opouštím ho skoro za tmy. Jdu zpátky na silnici , která je součástí malého okruhu Angkorem. Stopuji si tu nějaký odvoz a pomalu mířím z centra vyčůraných tuk tukářů. Ti zase využívají blížící se tmy a nasazují nehorázné sumy. Nakonec si zastavím jednoho učitele, který u jednoho z chrámů prodával obrázky, které mu namalovali jeho děti ve škole. Domluvili jsme se na 3,5 USD a odveze mě až před hotel. Rozloučíme se, já jdu na pokoj udělat nějakou menší očistu. Jsem za celý den docela pěkně propocený. Po zkulturnění se zase vydávám zpátky do města a jdu do nějaké restaurace na večeři. Po večeři se jdu trošku courat po marketech. Nic jiného se tu stejně dělat nedá. Nakonec se vracím zpět do hotelu a jdu spát.

 

Den 19
Středa 25.11.2010,  30°C, Siam Reap, Kambodža

 

Ráno vstávám po 8 hodině. Zajdu na roh ulice do prádelny, pro vyprané prádlo. Prádlo je vyprané a zabalené v igelitovém pytlíku. Zaplatím 1,5 USD. Při návratu do hotelu po cestě potkávám tuk tuka, se kterým jsme se jeli podívat na západ slunce první den. Včera večer jsem se s jedním domluvil na ceně a že spolu pojedeme dneska velký okruh po chrámech. Navštívil jsem totiž včera i Ta Prom, který je součástí velkého okruhu. Tudíž jsme se s tuk tukářem domluvili na jiných chrámech a také na nižší ceně než je běžné. Chce abych to velké kolečko absolvoval s ním. Vysvětluji mu, že už jsme spolu domluveni, a že už to asi nepůjde zrušit na to mi tvrdí, že to s tím druhým domluví a pojedeme spolu. No moc tomu nevěřím, ale nechávám to na něm ať to zařídí jak chce. Domlouváme se, že bude čekat přímo před hotelem v 9 hodin. Chvíli ještě pobudu v hotelu. Potom odcházím z pokoje a jdu na smluvené místo před ním. Nasednu do tuk tuku a jedeme opět směrem k chrámům. Po cestě projedeme vrátnicí, kde mi opět zkontrolují lístek a míříme na stejnou cestou jako jsem šel včera k chrámu Preah Neak Poan. Zastavujeme na parkovišti, a domlouváme si místo, kde se zase sejdeme. Mířím k chrámu. Nejprve musím přejít po lávce nad vodou, která je všude okolo. Dokonce nalevo od cesty vidím zatopený jeden rákosový dům. Vstoupím dovnitř chrámu, který je postavený ve tvaru kříže. Je to vlastně komplex čtyř menších bazénů postavených okolo jednoho velkého uprostřed. Uprostřed velkého bazénu je postavený kruhový chrám. Není moc velký a je jediný v celém tomuto komplexu. Hlavní bazén je s ostatními menšími propojen  chrliči, které zásoboval vodou. Název tohoto chrámu vychází od Nagy. Je to socha hada, která se plazí kolem základny chrámu. Chrám byl určen pro lékařské účely. Je postaven na základě rovnováhy, kterou mají představovat čtyři malé bazény okolo (země, voda, oheň a vítr). Věřili, že vykoupáním se v těchto bazénech se obnoví rovnováha v těle a tím dojde k uzdravení. Prostřední velký bazén je sloužil jako zdroj vody. Ve vodě před chrámem je socha Bahaly, který se transformoval do koně a symbolizuje tak utopení prevence. Přes chrliče jsou postavené malé mosty na kterých jsou vytesány sošky a reliéfy. Projdu si celý komplex kolem dokola, a potom se vracím zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišel. Dojdu na parkoviště, kde na ně čeká můj odvoz. Pokračujeme spolu k dalšímu chrámu, kterým je Ta Som. Ten je hodně podobný včerejším chrámům jako je Ta Prom. Je ohraničen obvodovou zdí s průchody a věžemi. Věže na sobě mají zase tváře. Samotný komplex je tvořen propojenými budovami se spoustou chodem a ochozů. Nejzachovalejší jsou opět středy budov a kraje jsou polorozbořené. Tyto chrámy mají na sobě i věže. Zajímavá je výzdoba hlavně kolem oken. Je tu spousta reliéfů a pěkné sošky. Na zadní bráně (východní)roste posvátný fík, takže to vypadá, že má celou vstupní bránu ve své moci. Je to velice zajímavý kontrast chrámů a přírody. Je tu také spousta prodavačů suvenýrů hlavně dětí. Ti vám nabízejí kde co. Udělám si tu několik černobílých fotografií, vypadají totiž velice zajímavě. Potom se vrací zpátky k silnici a parkovišti, kde na mě čeká můj odvoz. Nastoupím a jedeme k East Mebon. Ten je postavený na červenohnědém podstavci s obvodovou zdí. Okolo je spousta věží s centrální třípatrovou terasou. Na terasách jsou menší věže a na vrcholu je jedna centrální obklopená čtyřmi menšími. Nahoru vedou schody za všech čtyř světových stran a po stranách jsou sochy lvů a na rozích teras jsou sochy slonů. Chrám byl zasvěcen Šivovy. Odpět se vracím a jedeme ještě k chrámu Pre Rup. Ten je stejný jak ten předchozí. Udělám si jeho prohlídku a vracím se zase nazpátek k tuk tukovi. Jedeme okolo rybníku, který je nalevo od silnice k Banteay Kdei. Je to chrám postavený ve stylu Ta Promu jen je o malinko menší. Je tu několik samostatně stojících chrámů a v současnosti chátrají. Byly postaveny ze špatného, nekvalitního kamene. Dominantou je obrovský strom na jeho konci, který roste před jedním z ochozů, což je opravdu nádhera. Po jeho prohlídce se vracím zpátky a jelikož máme dost času tak se domlouváme s řidičem, že by jsme se ještě zajeli podívat na komplex chrámů Rulos západně od Siam Reapu. Domluvíme se na malém doplatku. Nasednu a pomalu opouštíme chrámový komplex Angkor, koukám na chrámy kolem a v duchu se s nimi loučím. Jedeme okolo jezera Sra Srang k chrámům Rulos. Zastavujeme kousek po odbočení z hlavní silnice u chrámu Preah Ko. Tento chrám je zase asi metr vysoká červenohnědá terasa s šesti symetrickými uspořádanými věžemi. Nahoru na terasu vedou schody, vedle kterých stojí sochy lvů. Prohlídka je rychlá, protože tu nic moc není. Vracím se zpátky k silnici a k parkovišti, kde je rytecká dílna. Koukám jak vytesávají do kamene různé ornamenty, sošky a podobné věci. Hned vedle dílny jsou vystaveny obrovské modely různých chrámů z okolí. Pokochám se jejich uměním a po chvíli zase kousek popojedeme k dalšímu chrámu. Tím je Bakong. K chrámu vede vysoký násep přes vodní příkop a okolo je všude pěkná zelená kvetoucí zahrada. Před chrámem po pravé straně je nějaký moderní buddhistický chrám. Projdu kolem k bráně, která je přímo přede mnou. Samotný chrám je tvořen asi pěti terasami s centrálním schodištěm z každé světové strany vedoucí na horní terasu. Schodiště je hodně prudké a vede k jediné věži, která je postavena na samotném vrcholu chrámu. Ve stínu jednoho průchodu se schovává několik dětí, když vidí, že se blíží nějaký turista vyskočí a spustí naučenou písničku. Shání příspěvek na školu. Okolo schodů jsou opět postavené různé sochy a na ostatních trasách byly malé věže. Na prostranství okolo byly postavené taky nějaké menší chrámy, ze kterých už zůstaly jenom zbytky. Projdu si horní terasu a jelikož tu nic jiného není, tak se to na chvíli posadím a koukám do okolí. Vychutnávám si zdejší atmosféru. Terasy jsou docela dost vysoké a taky je tu pěkný výhled do okolí. Potom se stejnou cestou vracím zpět, míjím děti s naučenou písničkou a nakonec se po náspu vracím zpátky k mému odvozu. Jedeme stejnou cestu zpátky až na hlavní silnici. Po té jedeme ještě kousek směrem od města než odbočíme doleva a míříme k poslednímu chrámu Lolei. Je to jenom několik rozpadajících se věžní postavených z malých cihel. Okolo chrámu je menší zahrada s buddhistickým klášterem a školou. Jeden pán tu shání dobrovolníky pro práci. Projdu se tu trošku po okolí, to je asi všechno co se tu dá dělat. Nakouknu do nového chrámu, kde je oltář s velkým sedícím Buddhou. Výzdoba chrámu je červeno žlutá a mezi sloupy jsou natažené barevné praporky. Strop je vymalovaný freskami na tmavě modrém podkladě. Vracím se a jdeme zpátky do města. Vracíme se k hotelu, kde platím domluvenou cenu. Jelikož jsem měl připravené peníze jen na velké kolečko, tak mu musím dát 10 USD bankovku. Dělá si nějaký srandičky, a nechce se mu moc 2 USD vrátit. V jednom okamžiku jsem mu moc nerozuměl a tak mu nakonec kývnu a ty 2 dolary mu jako dýško nechávám. Mě to nevytrhne a on má radost. Rozloučíme se, vracím se zpátky do hotelového pokoje, kde spáchám menší očistu. O něco později se vydávám zpátky do města, nejprve se jdu podívat do královských zahrad. Zahrady jsou docela malé a tak si je v klidu během chvíle projdu. Na jejich konci se posadím na lavičku odkud pozorují okolí a dopisuji deník. Na stromech v parku zase visí netopýři. Přejdu po mostě na druhou stranu řeky a vydávám se směrem proti jejímu proudu. Jdu se ještě podívat na poslední tempo Wat Preah Inkosey (Lanka templ), který je na okraji města. Chvíli bloudím úzkými uličkami a nemůžu ho najít. Nakonec ho úspěšně najdu za pomoci místních lidí. Je to už taková klasika, která je tu všude stejná. Vracím se k řece a fotím si přístřešky postavené na jejím protějším břehu. Celou cestu až do centra jdu podél řeky a koukám na rybáře, kteří tu chytají ryby v naprostém smetišti. Je to taková přehrada z pet flašek. Zajdu si do centra do restaurace na jídlo a pak se vydávám na tržnice. Chci tu koupit nějaký suvenýr, který přivezu domů. Různých věcí tu je spousta, tak nemám strach o to, že by něco nevybral. Už za tmy se zastavuji v cestovní kanceláři hned vedle nočního marketu. Koupím si tu plavbu lodí na zítřejší den do Battambangu za 21 USD. Procházím se ulicemi večerního Siam Reapu a jdu pomalu zpět do hotelu. Zastavím se ještě na Internetu. A na pokoji jsem před půlnocí.

 

Den 20
Čtvrtek 26.11.2010,  32°C, Siam Reap, Kambodža

 

Dnes ráno vstávám v 5:30 hodin a balím všechny zbylé věci. Pak jdu dolů na recepci zaplatit účet. Samozřejmě mi naúčtují za každou noc o jeden dolar navíc. Zkouší, že prý to mají napsaný tak v knize. Nemám chuť se s nimi moc dohadovat a pak to nechávám být. Tak opouštím recepci a hotel bez rozloučení a jdu ven čekat až přijede odvoz. Ten přijíždí na čas 6:30 hodin a po naložení jedeme společně sbírat další turisty po městě. Jezdíme po městě tak dlouho až se autobus naplní. Potom se konečně vydáváme směrem za město do přístaviště, které je asi 15 kilometrů daleko. V přístavišti jsme okolo 7 hodiny. Dojeli jsme na kraj mokřin u jezera Tonle Sap. Jdeme k lodím a nasedáme na palubu. Na lodě jsme rozděleni podle toho, do jakého cíle cesty kdo míří. Některé lodě poplují zpátky do Phnom Penhu a jiné zase do Battambangu. Lodě mají dvě patra a tak jdu rovnou na střechu. Dole je místo, kde si můžete sednout ke stolu ve stínu. Na střeše žádný stín není, ale zase je odtud lepší výhled na okolí a krajinu. Na přední části lodi jsou uložené bágly a za nimi je možné si sednout. Když je vše naloženo, je možné se vydat se na cestu. Nejprve míříme různými kanály mezi zelenými listy rostoucími na vodě, mezi keři a stromy vykukujícími z vody směrem k jezeru. Na listech pozoruji volavky, čápy, kormorány a jiné ptáky. Cesta je mezi listy občas úplně uzavřena, prodíráme se,  že má motor co dělat. Při vplouvání do velkého jezera se namotají listy na vrtuli motoru a musíme zastavit. Posádka ji jde očistit, po malé chvíli pokračujeme zase dál. Teď míříme na druhou stranu jezera. Na jezeře jsou asi metrové vlny a tak to docela houpe posádka mezi vlnami kličkuje tak, aby je loď nepřejíždí přímo, ale šikmo. Na druhé straně jezera vjíždíme zase do stejného porostu jakým jsme už jeli. Nejprve se začne objevovat na hladině tráva, listy, keře a nakonec vysoké stromy. Postupně se začínají objevovat i plovoucí domky domorodců, kteří žijí přímo na hladině jezera. Domky jsou postavené z rákosí na dřevěné desce z prken přímo na hladině. Pod deskou jsou nějaké barely, aby byl dům dobře nadnášen. V domcích a na jeho verandách jsou vidět mnoho nahých dětí, které na nás mávají a volají. Místní lidé v domcích vaří a dělají naprosto všechno. Také jezdí v malých dřevěných loďkách a chytají ryby okolo v jezeře. Loďky mají většinou poháněné motorem z auta a jezdí docela rychle. Je to zajímavé, jak dokáží všechno přizpůsobit, aby to sloužilo i nadále pro jejich potřebu. Pozoruji jak lidi v loďkách zápasí s vlnami od naší lodě, které jsou docela vysoké. Postupně se mění okolní krajina, stromy jsou až 10 metrů vysoké a mezi nimi je spousta plovoucích vesnic. Je 12 hodin a v jedné větší vesnici zastavujeme u plovoucí restaurace. No do restaurace to má daleko, je to spíš takový obchod, se spoustou všeho možného. Je tu i pověšené nějaké zboží po kterém leze spousta mravenců. Je vidět, že už tu nějaký pátek visí. Záchod po projití restaurace je taky zážitek. Je to taková kadibudka postavená přímo na vodě. Kam se koná potřeba nemusím asi zdůrazňovat. Jezero je univerzál, bere se z něj voda na mytí, úklid, vaření, slouží jako koupelna i WC. Raději jsem si nic nedal, ono tu stejně nic moc nebylo. Jedeme okolo plovoucí školy, u které kotví několik loděk a na jejím ochozu pobíhají dětí ve školních uniformách. Ve vesnici je postavený i chrám. Je to normální zděná budova postavená na betonových sloupech. Ty jsou tak vysoké, že i když stoupne voda v jezeře, tak se chrám nezatopí. Chrám je bílý se zlatou střechou a, vedle něj stojí ještě jedna zděná budova s velkou červenou střechou. Okolo jezdí lidé v loďkách, které jsou plné ovoce, zeleniny a jiného zboží a sortimentu. Jdeme zase o kus dál a pozoruji po cestně primitivní jeřáby se sítěmi na ryby. Také jsou zajímavé benzínky. To jsou stojany s PET láhvemi, u kterého zastaví loďka a podle potřeby se místnímu do nádrže vyprázdní určitý počet PET láhví. Kus za vesnicí se dostáváme do 3 metry vysokého porostu, který roste všude okolo na jezeře. Uprostřed je projetá jen malá cesta, do které se vejde sotva naše loď. Tímto kanálem jedeme a okolo švihají větve z keřů. Je to pěkný zážitek. Kanál uprostřed křoví je dost dlouhý a není vidět kde končí. Potkáváme tu i několik lodí a výhybné manévry jsou docela psina. Vjedou co nejvíc do křoví a pak se o sebe dřou loděmi až okolo sebe projedou. Postupně se hladina jezera snižuje, a je vidět, že je tu jen trochu vody jinak samé bahno. Vidím ještě několik menších plovoucích vesnic. Postupně se okolní jezero ztratí a zůstává jen klikatící se bahnitý kanál. Břehy se postupně zvedají a mění se v řeku. Povaluji se na střeše, kde je 32°C. Na březích okolo, se pohybují pracující muži a ženy s dětmi, nahé děti mávají z domků a nebo ze břehu. Mají tu jen takové přístřešky s rákosovou střechou na kůlech. Koukám na lidi jak pod nimi odpočívají. Na spoustu rybářů ve vodě okolo. Loď kličkuje už v takhle úzkém korytu a k tomu ještě mezi nataženými sítěmi. Ty jsou poznat podle toho, kde plavou ve vodě prázdné PET láhve a nebo kanistry od oleje a podobně. Koukám jak se lidí a děti koupou ve špinavé řece. Někteří zde na břehu konají očistu, myjí si vlasy a perou prádlo. Domků okolo stále přibývá a stejně tak přibývá i odpadků na břehu řeky. Občas to vypadá jako smetiště. Domky jsou postupně lepší a mění se i materiál z kterého jsou postaveny. Dojíždíme pomalu do centra malého města Battambang. Podjedeme betonový most a po asi půl hodině připlouváme do přístaviště.  Opouštím loď, a vydávám se nahoru na ulici nad přístavištěm. Je tu docela dost nahaněčů, kteří mi nabízí ubytování nebo odvoz. Myslím, že sehnat tu ubytování není problém, ale já zde zůstat nechci. Mým cílem je hraniční město Poi Pet. Koukám do průvodce a podle mapy se vydávám směrem do centra. Jdu po hlavní ulici National Highway 5 a po cestě se zastavuji v několika hotelích, abych si zjistil cenu, kdyby náhodou nic nejelo. Na autobusové nádraží je to asi 500m a tak jdu pěšky směrem k soše Vishny. Ulice jsou číslovány od řeky. Chytne mě tu jeden tuk tuk a nabízí, kde co. Tak spolu dojdeme na autobusák, který je na čtvrté ulici od řeky a vlevo od NH5. Autobusová zastávka je přímo na benzínové stanici. Koupím si v kanceláři jízdenku na autobus za 4 USD. Odjezd je v 17:00 hodin. Mám ještě čas a tak se domlouváme na prohlídce nejzajímavějších míst s tuk tukem. Jedeme do centra k řece a podle ní jedeme k muzeu a vládní residenci. U vchodu jsou sochy lvů a děla. Za nimi je červená zeď se stejnými okny jako jsme viděl v chrámu Angkor Wat. Otáčíme se a vracíme se k řece, kde zastavujeme v malém parku s fontánou a sochou Nagy. Přejedeme po mostě na druhou stranu, kde si rychle proběhnu chrám Sangker Wat. Ze silnice k němu vede brána se sochami slonů a na vrcholu jsou kamenné tváře. Vše je inspirováno chrámem Angkor Thom. Vzadu za bránou je nádvoří se zlatým chrámem uprostřed. Po stranách jsou červené sochy tahající za tělo Nagu. Po stranách chrámu jsou sochy démonů se stožáry na vlajky. Po rychlé prohlídce se vracím zpět k tuk tukovi a jedeme se podívat na velký kruhový objezd s černou e sochou Ta Damboung, který je symbolem města. Můj průvodce vypráví nějaký příběh vázající se k této soše. No musím, říct, že už si ho nevybavuji. Měl něco společného s tím, že pěstoval nebo prodával černou rýži. Lidé se jí bály a nechtěli jí, on jim chtěl dokázat, že je v pořádku a po čase celý zčernal. Potom se vracíme zpátky a zaplatím mu domluvených 1,5 USD. Mám ještě čas a tak se jdu podívat do centra na centrální market, kde se prodává spousta ovoce a zeleniny. Odtud se vracím zpět k autobusáku a na proti v restauraci si zajdu na jídlo za 2 USD. Po 17 hodině se vracím na benzínku a jdu si vyzvednout batoh z kanceláře. Sedím na lavičce na pumpě a čekám, až pojede autobus. Vedle mě je několik dětí a chtějí se nechat vyfotit a pak ukázat fotku ve foťáku. Tak si tu trošku povídáme a čekám na autobus, který přijede v 17:30 hodin. Jdu si naložit batoh do zavazadlového prostou, venku se už stmívá. Loučím se s dětmi a v 17:40 hodin se vydáváme zase na další cestu. Po cestě se nic neděje a v hraničním Poi Petu jseme po 20h. Zastavujeme na autobusovém nádraží v centru. Na nádraží zjišťuji, že už dneska nic nejede, a tak se vydávám do ulic najít nějaký nocleh. V ulici naproti nádraží zahlédnu ceduli hotelu. Hotel vypadá pěkně a čistě, jdu se zeptat na cenu, ta je obvyklých 7 USD. Je to ulice souběžná NH5 vedoucí na hranice. Rozhoduji se jít podívat ještě na ulici NH5 jestli tu nenajdu nějaký jiný hotel. Na ulici se vydávám vlevo směrem z města. Nejdu jen asi 2 hotely, ale cena je stejná a kvalita horší. Jeden místní na motorce mi nabízí svůj hotel, který je kousek od autobusáku na druhou stranu, než kudy jsem se vydal já. Jdu tedy zpět a už na mě v hotelu čeká. Jdu se podívat, ukazuje mi první pokoj. Vážně jsem už toho viděl dost, ale tohle je opravdu síla. Pokoj je špinavý, bez oken, černé stěny a v rohu je odpadová trubka. Pod trubkou na zemi je jakýsi kopec zkamenělých usazeni, které už to snad století vytékají. Odmítám, on mi chce ukázat jiný. Tak abych neurazil jdu se podívat. Pokoj je stejný jak ten první, jen tu chybí ta odpadní trubka. Tak se rozloučím a vracím se zpět do hotelu u autobusáku. Pokoj je pěkný, sice žádný zázrak, jen v posteli rajtuje 7 cm velký šváb. Tak ho musím zavraždit a pak už je to v pohodě. Jdu si dát sprchu, dopíši deník a o něco později jdu spát.

 

Den 21
Pátek 27.11.2010,  29°C, Poi Pet, Kambodža

 

Vstávám po 8 hodině a dobaluji zbytek věcí. Musím také někde nechat opravit batoh. Už se na něm během této poslední cesty urvaly 4 přezky a sotva drží pohromadě. V 8:30 jdu ven, v jednom krámku přímo naproti hotelu ještě koupím vodu. Chtějí mi vrátit kambodžšké peníze a tak si od nich nechám vrátit v Thajských bátech. Kurz je za 4 USD 120 bátů, takže 30 bátů za dolar. Potom ještě jdu na autobusové nádraží, kde hledám nějaký spoj dále do Thajska. Zjišťuji, že odsud nic nejezdí a že musím po svých překročit hranici a za hranicí najít teprve něco dalšího. Vrátím se zpátky do hotelu pro věci a jdu dolů na recepci, kde zaplatím účet. Jdu okolo autobusového nádraží směrem k hlavní třídě NH5. Kousek od křižovatky narazím na směnárnu, kde si vyměním 20 USD za 601 bátů. Dávám se vpravo a pokračují k hranici. Hranice je vidět v dálce přede mnou. Je to asi jen jeden kilometr a tak jdu pěšky, i když mi po cestě spousta tuk tuků nabízí odvoz. Když dojdu k velkému kruhovému objezdu, který přejdu na druhou stranu, dostávám se k malé budově po pravé straně, je to první kancelář s názvem Departures. Velkým orientačním bodem je kasino, které je hned za touto budovou. U okénka dostanu nějaké formuláře, které musím vyplnit a dostanou výstupní razítko z Kambodže. Projdu okolo kasina a po mostě minu jednu smrdutou řeku a dostávám se k budce na thajské straně. U prodavačky s ovocem utratím posledních několik kambodžských peněz. Tady musím opět vyplnit formulář, pak jdu k okénku. U okénka po kontrole pasu dostanu vstupní razítko a bez jediného dotazu jsem vpuštěn do Thajska. Projdu celním prostorem a dostávám se ven za hranici. Na parkovišti stojí spousta tuk tuků. Nakonec se s jedním domluvím na rozumné ceně 30 bátů a nechám se od něj dovézt na autobusové nádraží v Aramyaprathet, které je 7 kilometrů daleko. Autobusové nádraží je vlastně přímo v centru, po hlavní silnici se dostanete na křižovatku ve tvaru písmene T. Nádraží je přímo naproti. Řidič mě odveze až na autobusové nádraží, kde mě vyloží. Zaplatí mu domluvenou částku a jdu hledat kancelář odkud jezdí autobus do Khoratu. Je právě 10 hodin a já obcházím kanceláře. Jeden z místních se mě ptá, kam chci jet. Když mu řeknu mu cíl mé cesty, takt mě odvede do jedné z kanceláří úplně na konci autobusového nádraží. Kancelář je zavřená, ale má otevřenou rohovou čekárnu. Říká, že se tu mám posadit a počkat, že autobus pojede ve 12 hodin. Sedím a čekám, až někdo přijde a bude prodávat lístky. Nic se ale neděje tak sedím a pozorují okolí. Po 12 hodině se začne čekárna plnit lidmi. Ve 12:20 hodin přijede autobus, jeden chlapík jde do kanceláře, který hned všem prodá lístky. Lístek stojí 190 bátů a v té hodnotě dostanu několik barevných lístků. Naložím bágl do zavazadlového prostoru a jdu si sednout dovnitř autobusu na nějaké volné místo. Po malé chvíli se rozjíždíme a vydáváme se na další cestu. Stevardka projde autobusem a od všech cestujících vybere ty lístky, které jsme si před chvílí koupili, takže nikdo nemá nic. Jedeme z města po silnici 348 směrem na sever. Nejdřív se jede v nížině a okolí je pořád stejné jako v Kambodži. Před Lam Nang Pong se silnice začíná zvedat do hor a my začínáme stoupat. Cestovní rychlost klesá, okolo jsou zelené kopce a my pokračujeme dál až na křižovatku u Nang Rong se silnicí číslo 24. Odbočujeme na tuto silnici a po cestě zastavujeme v několika menších městech, kde se trošku obmění cestující. U nových cestujících probíhá proces prodeje a výběru lístků. Chlapík jim lístky prodá a stevardka je od nich po chvíli zase vybere. Je to docela sranda to pozorovat. Na jedné zastávce přistoupí mniši, ti mají cestování za darmo. Sedne si vedle mě a prohodíme spolu během cesty pár slov. Taková ta klasika odkud jsem a kam jedu a tak. Kousek před městem najedeme na dálnici, po které se jede už docela rychle a za chvíli se dostáváme na kraj města. Projíždíme centrem a jedeme kolem řeky. Na jednom místě potom odbočujeme doprava na ulici Thanom Milltraphap. Po asi tak po 500 metrech zajíždíme na velké autobusové nádraží. Tato ulice je zároveň i hlavní silnicí číslo 2 vedoucí do Vientiane. Přijíždíme sem v 16:30 hodin. Jakmile vystoupím z autobusu vezmu si svůj bágl a jdu hledat další spoj. Za pomoci místních lidí se dostanu do nové budovy u hlavní silnice. Je to velká budova s čekárnou uprostřed. Po jejím obvodu jsou kanceláře prodavačů jízdenek, restaurace a nějaké krámky a v rohu je i WC.  Jezdí tu několik autobusů v různé hodiny. Některé autobusy jsou levnější a jiné jsou zase o dost dražší.Chvíli tu obíhám s jedním chlapíkem nějaké další kanceláře a jednu i venku na nástupišti. Nakonec, ale skončím v té kanceláři, ve které jsem se ptal první. Na nejbližší autobusy jsou jízdenky už beznadějně vyprodané a tak nakonec volím jeden spoj, který jede v 23:30 hodin za 270 batů. Mám docela dost času a tak si můžu jít v pohodě prohlédnout centrum města. Chtěl jsem autobus, který pojede přes noc, abych se na hranice s Laosem dostal ráno za svítání. U kanceláře se převléknu a bágl s věcmi si necháme u nich v zázemí. Vracím se zpátky na autobusové nádraží a za pomoci místních najdou autobus do centra města. Ten jezdí z konce nástupiště za 8 bátů. Vracíme se stejnou cestou jakou jsme sem přijeli autobusem. Pak odbočujeme na náměstí, které je okolo Chumphon gate. Projedeme ho celé kolem dokola a nakonec zastavujeme zhruba uprostřed na ulici Ratchadamnem. Zajdu se podívat na náměstí, uprostřed kterého je park s bránou a sochou Tao Suranari na podstavci. Vydám se do uliček po levé straně náměstí a dostanu se na Mae Gim Hang market. Je tu trh s ovocem, zeleninou, rybami a všemožným jídlem. Během chvíle se stmívá, tak už toho asi z města moc neuvidím a ani nevyfotím. Projdu trhem a jdu se podívat na jeden chrám vedle u silnice. Projdu branou na nádvoří. Uprostřed kterého je postavený samotný chrám obehnaný dvoupatrovou budovou. Na stěnách budovy jsou fresky s lidmi, chrámy a stupami. Za zdí je postaven bílý chrám se zdobenými štíty. Ty jsou obehnány zlatými ornamenty. Červená stupňovitá střecha má půdorys kříže a uprostřed všechny čtyři střechy se sbíhají do věže uprostřed. Zajdu se ještě podívat na zvonici. Potom se vracím zpět na náměstí a jdu se podívat na jeho horní část, kde je postavený malý dřevěný chrám na bílých hradbách. Hradby tvoří spodní patro chrámu, zbytek je dřevěný se stupňovitou střechou rozdělenou na tři části. Pravá a levá třetina je ve stejné výši, Prostřední třetina je tak o 2m výš a svými okraji zasahuje nad obě nižší střechy.  Hradby jsou postaveny podobně, prostřední z boku je taky nejvyšší a na jejím vršku je svítící znak. Střechy chrámu sou osvíceny a tak to ve tmě vypadá velice pěkně a zajímavě. Zajdu si vedle chrámu do restaurace na večeři. Docela to jde, ale okolo lezou švábi a pobíhají krysy. Krysy tady pobíhají snad opravdu všude. Za večeři zaplatím i s kafem, které jsem si dal později 60 bátů. Jdu na ulici na druhé straně náměstí a po ní se vydávám směrem do spodní části. Po cestě koukám na kluky na skateboardech a do krámků, kterých je všude plno. Prodávají tu vše možné pro turisty, jako všude tady v Asii. Ve spodní části náměstí je Národní muzeum a pod ním je chrám Sutchinda. Park pokračuje vlevo od náměstí a je v něm spousta stánků a nějaké trhy. Na stáncích se prodávají opět suvenýry, oblečení a jídlo. Vepředu před stánky je postavené pódium, na kterém probíhá nějaká pěvecká soutěž. Chvíli tu zůstanu a pozoruji zpěváky a tanečníky. Před pódiem sedí porota a ostatní stojí za nimi. Koukám na lidi a  jak se tu baví a udělám několik fotek. Chvíli courám po stáncích a koukám co tu mají. Zastavím se v jednom, kde pani prodává čaje. Dá mi židli a musím skoro všechno ochutnat. Nakonec tu nějakou dobu pobudu a koupím si jeden pytlík černého čaje. Zajdu se podívat na chrám a jdu si do jedné ulice sednout na kafe. Pozoruji místní život a u kafe si dopíši svůj deník. Když odcházím, tak sem přijedou se slonem a všichni lidé si ho fotí. Vracím se pomalu zpátky na místo, kde jsem vystoupil z autobusu. Na zastávce hledám nějaký spoj zpátky na autobusák. Neprodávají jízdenky moc dopředu a já se musím dostat do 21 hodin zpátky na autobusové nádraží. Musím si koupit jízdenku na hranice 2 hodiny před odjezdem autobusu. Samozřejmě žádný minibus tu není, jen okolo nějaké pojíždějí, tak si občas nějaký zastavím a ptám se jestli nejede na autobusové nádraží. Je tu pořádně otravný tuk tuk, který chce abych jel s ním za nehoráznou cenu. Odhání mi autobusy, tak je to docela problém, protože se pak nestihnu vrátit na autobusák do 21 hodin. Každý autobus odežene, já se nemůžu dostat pryč. Tak si jdu zeptat ještě jiných tuk tuků, ale cena je stejná. Ten první už je neskutečně otravný a hnusný, tak se seberu a jdu pryč. Ještě něco pořvává na ulici za mnou, ale je mi to jedno. Vracím se zpátky nahoru na náměstí, kudy vede hlavní silnice. Je už 21:30 hodin, a tak je jasné že už to nestihnu. Jdu po ulici směrem k autobusovému nádraží a dojíždíme mě můj milý otrava. Zase něco mele. Nakonec si na této ulici seženu jiného, který právě vychází z krámu a domluvíme se na ceně 40 bátů za odvoz na nádraží. Tem můj zase něco pořvává a opravdu nasraně odjíždí. Konečně. Nasednu a tuk tuk vyrazí. No jede jak opravdový závodník. Motor řve, výfuk čoudí a my se ženeme ulicemi a přes křižovatky za pomoci místních pravidel o silničním provozu zpět na nádraží. Na nádraží jsem opravdu po chvilce a jdu do kanceláře. Lístky samozřejmě už nejsou, a tak hledám zase jiný spoj a opět lítám mezi kancelářemi. Další autobus jede 0:30 hodin, ale nestojí už 270 nýbrž 410 bátů. Tak to odmítám a nakonec volím další autobus, který jede v 1:30 hodin za 270 batů. Snažím se je ukecat, aby mi prodali lístky už teď a ne zase 2 hodiny předem, abych nedopadl jako před chvílí. No chvíli se dohadují a nakonec mi lístky prodají. Jsem konečně rád, že mám lístky v ruce. Stejně už nikam nevyrazím a budu trávit zbytek večera tady na autobusovém nádraží. V čekárně je zase zima z klimatizace, a tak si jdu sednout a na nástupiště na lavičku. Koukám jaký tu panuje šrumec v tak pozdní hodinu. Neustále přijíždějí a odjíždějí autobusy. Jinak se tu nic zvláštního neděje.

 

Den 22
Sobota 28.11.2010,  29°C, Khorat, Thajsko

 

Čekám venku na nástupišti až do 0:30 hodin. V tuto hodinu se přesouvám zpátky do haly, ke kanceláři ve které jsem si koupil lístky. Chci být na očích, aby na mě náhodou nezapomněli. Autobusů je na nástupišti totiž spousty a vůbec netušíte který je ten váš. Pravda je, že na lístku máte číslo autobusu, ale ty vůbec neodpovídají. Sedím u kanceláře až do 1:15 hodin, kdy mě potom organizátor z kanceláře odvede na parkoviště k autobusům. Odvede mě k jednomu z autobusů jedoucí do Nong Khai. Samozřejmě, že podle čísla autobusu se orientovat nedá, protože je úplně jiné. Posadí mě v autobusu do spodního patra hned za řidiče. Jsou to takové lůžkové sedačky a tady na těch prvních je spousta místa i pro nohy. Vejde se mi sem i batoh, který pak může využít tak, že se na něj natáhnu nohy. Jsem tak skoro celý natažený jako v posteli, Tak to bude paráda. Jedinou nevýhodou je výbuch z klimatizace na zdi, který je přímo naproti mně a opět z něj fouká ledový vzduch. Prospím tak celou cestu a probouzím se až hodinu před cílem naší cesty za svítání. Zastavujeme v jednom větším městě, kde vystupují tak dvě třetiny cestujících. Já jedu dál, po cestě koukám na nějaké maratónce, kteří tu hned takhle po ránu běhají po uzavřené polovině silnice. Přjíždíme na autobusové nádraží ve městě Nong Khai. Vystupuji z autobusu, a hned se na mě vrhne spousta místních tuk tuků. Domluvím se s jedním na odvozu přímo na hranice za 30 batů. Vracíme se kousek zpátky nějakými menšími uličkami na hlavní silnici. Tou jsme s autobusem přejeli. Po najetí na tuto silnici jedeme směrem k hranicím. Zastavujeme ještě v jedné agentuře, kde vyřizují laoská víza. Zajdu si tedy sednout dovnitř a s paní z agentury se bavíme o podmínkách, které jsou potřeba pro vyřízení víza. Problém je, že jsou o dost dražší než píšou v průvodci. Chtějí za vyřízení 36 amerických dolarů plus 400 místních bátů. Prý je to poplatek za vízum a autobus. Tak její pomoc odmítám a vracím se zpátky k mému odvozu a pokračujme dále na hranice. Rozhodl jsem se vyřídit si vše sám na hranicích. Zastavujeme přímo před hranicí, kde vystupuji a platím domluvenou částku. Projdu odbavením v první budově a dostávám se na prostranství za ní. Po pravé straně stojí malé autobusy a u nich nějaké dvě ženské prodávají jízdenky za 20 batů. Po levé straně je hraniční budova. Zajdu si ještě na WC a pak jdu směrem k mostu Přátelství. Přes ten se musím dostat na druhou stranu a tak se dostanu k celnicím na laoské straně. Dostanu se k nějaké budce, a celník mě nepustí dál. Prý nemohou jít přes most pěšky. Přes most se dá dostat jedině minibusem, který jezdí od celní budovy. Musím se tedy vrátit zpátky, koupit si lístek jet autobusem. Problém je, že už nemám báty a ženská mi nechce na dolary vrátit. Vypočítá cenu podle nějakého jejího zázračného kursu na 1 USD. Což odpovídá přirážce 50%. Sice je to jen jeden dolar, ale štve mě ta zlodějna. Nakonec mi stejně nic jiného nezbude a nastoupím do autobusu. Jedeme hned přes most na druhou stanu. Na druhé straně opět zastavujeme u celní budovy, kde všichni vystupujeme a jdeme k prvnímu okénku z boku budovy. Tady si musím vyzvednout formuláře. Ty vyplním při čekání ve formě u druhého okénka. Jedna ženská tady musí předbíhat jakoby už jí ten jeden člověk vytrhnul. Nakonec se dostanu k okénku, kde ode mne vyberou vyplněný formulář, pas, jednu fotografii. Zaplatím 30 USD poplatek za vydání víza a k tomu ještě 1 USD poplatek za práci v neděli. Čekám na rohu budovy u okénka, až bude můj pas vyřízený a dostanu ho zpátky. Pochvíli se otevřou dveře u prvního okénka, kde jsem si vyzvedával formulář a celnice lámaně čte jména v pasech a rozdává je. Když mám zpět svůj pas i s laoským vízem jdu do směnárny, kde si vyměním 50 USD za 401,000 kip. Za zády mám malou budku ve  které je další celník. Když se otočím a pořád zkoumám místní peníze, tak si ode mě vezme můj pas zkontroluje ho a pustí mě dál do Laosu. Jdu ještě kousek a najedenou si uvědomím, že se mi jde nějak lehce a příjemně. No bodejť by ne, když jsem tam nechal bágl. Tak se pro něj vracím zpátky. U budky říkám celníkovi, že jsem tam nechal svůj bágl. Směje se a pouští mě pro něj. Nazpět už okolo něj jen proběhnu a na dík mu zamávám. Opouštím prostor hranic a vycházím ven, kde je spousta taxikářů a tuk tuků. Nabízejí mi nehorázně předražený odvoz do města za 300 bátů. Je tu takový kruhový objezd na kterém zastavují autobusy a po pravé straně je autobusová zastávka. Na autobusové zastávce stojí docela dost lidí a tak jdu k nim. Ptám se jich jestli odsud jezdí autobus do centra města. Říkají že ano, prý přijede za chvilku. Čekám na zastávce, když přijede malý autobus tak si u řidiče ještě jednou ověřím a jestli jde opravdu do centra Vientiane. Je to hlavní město Laosu a na poměry na jaké jsem zvyklý je to opravdu malé město, má něco málo přes 300 tis. obyvatel. Řidič mi uloží bágl do zavazadlového prostoru a mně posadí do autobusu. Zaplatím jízdenku, která stojí 5 000 kip. Do centra je to 25 km. Jedeme okrajovými částmi města a zastavujeme u nějakého pouličního prodavače. Jedna z cestujících si tu nakupuje nějaké jídlo. Jedem po ulici Th Tha Deua na autobusové nádraží v centru. Na nádraží jsme v 9 hodin. Z tohoto autobusového nádraží nic do Luang Prabangu nejede. Musím se tedy dostat na druhé nádraží, které je na opačné straně města. Ještě u některých lidí zjišťuji, jestli neví kde je a jak se na toto nádraží mám dostat. Nakonec se dám do řeči s jedním chlapíkem, který nabízí odvoz sběrným taxi přímo do Luang Prabangu. Cena je trošku vyšší, ale oproti průvodci ne o moc. Chce 150,000 kip, ale ukecám ho na 120,000 kip. Byla by chyba jet rovnou do Luang Prabangu a nezastavit se ve Vang Viengu, který je přímo po cestě. Domlouváme se spolu, kdy a v kolik hodin se sejdeme, Mám mezitím ještě čas, podívám se okolo autobusového nádraží a kupím si něco k jídlu a něco sebou na cestu. Před 11 hodinou se sejdeme na rohu autobusáku s ještě dalšími šesti cestovateli a pak jdeme kousek do města asi tak přes dvě křižovatky. Na rohu čekáme až přijede náš řidič. Dělá se pěkné teplo, tak se ještě narychlo převléknu. Všichni jedeme do Vang Viengu. Po chvilce přijede něco jako malý transit a všichni nasedneme. Vydáváme se přes město a míříme k horám. Zatím jedeme ještě po rovině, ale to se má po chvíli změnit. Po rovině k horám ještě ujedeme asi 80 km a jede se docela rozumně. Tady se začne silnice zvedat do hor a rychlost se snižuje na minimum. Jedeme stále po silnici číslo 13. Koukám na okolí jak se mění v zelené kopce s všudy přítomnou džungli. Stoupáme a silnice se klikatí po úbočích kopců stále výš a výš. Vesnice se zmenšují a jsou rozloženy na malém prostou těsně vedle silnice. Okolo vesnic místní lidé pěstují banány a jiné plodiny. Políčka jsou malá v prudkých svazích kopců. Vesnice jsou spíš takové chatrče na dřevěných kůlech, vyrovnávající tak svah terénu jen v těch větších jsou některé domy i zděné. Většina je jen postavená ze dřeva. Okolo domků jsou vidět domácí zvířata, které se potloukají i po silnici. Vidím tu běžně prasata, kozy, krávy, psi a slepice. Lidi chodí okolo silnice a nosí všemožné věci do svých dřevených domečků. Běžně je vidím jak nesou i kanistry s vodou. No život tu asi není moc lehký. Ve větších vesnicích jsou v centru zděné domy, ale nic moc zvláštního to není. Jediné pěkné městečko je již zmíněný Vang Vieng, které je postaveno v údolí okolo řeky. Hlavní silnice prochází okrajem městečka. Odbočujeme z ní vlevo a zajíždíme na silnici, která je souběžná se státní silnicí číslo 13. Tato silnice prochází samotným centrem a na konci města se zase napojuje zpět na 13tku. Městečko je to malé na délku může mít tak kilometr. Je ale posazené v pěkném údolí, za městem protéká řeka a vzadu za ní se zvedají vápencové hory. Celé město je zasazeno do nádherně zelené džungle, která vládne všude kolem. Zastavujeme přímo v centru a děláme si malou přestávku. Je vidět, že městečko je turistickou destinací a tak je dost odlišné od těch všech ostatních, kterými jsme projížděli. Všichni tu vystupují a tak se trošku porozhlédnu kolem a udělám nějaké foto okolí města. Jede s námi ještě holka, ale jen kousek a pak jí zase v nějaké jiné vesnici vyložíme. Jinak je to stále stejné. Jen v jednom místě stoupáme na paso ve výšce 1350 mnm. Stoupání k němu vede po úbočích okolních kopců, takže i přesto, že vidíte paso kousek v dálce před sebou dostat se k němu je na dlouho. Může to být několik desítek kilometrů, ale při všech těch zatáčkách to trvá více jak hodinu. Silnice kličkuje stejně jako v Nepálu a neexistuje tu jediný most nebo tunel. Zastavujeme v jedné vetší vesnici s názvem Phou Khoun, která je zvláštní tím, že je v ní křižovatka. Vesnicí prochází silnice 13 po které jedeme a doprava z ní odbočuje silnice číslo 7. Na křižovatce stojí okolo silnice tržnice, kde si můžete nakoupit všechno možné od oblečení, domácí potřeby, pneumatiky až po ovoce a jídlo jako sušené ryby a podobně. Tyto dvě silnice jsou hlavní mezi Laoskými horami a jsou i nechvalně známé přepadenými a rozstřílenými autobusy. Nalevo od křižovatky se něco bagruje ve svahu kopce. Nejspíš tu dělají náves na klasický místní market. Dva bagry nakládají hlínu z kopce na náklaďáky a ty jí odvážejí za město, kde jí vysypávají do strže vedle silnice. Tvoří tak dva placi současně. No aspoň nemají problém kam s vytěženým materiálem. Zastavujeme tu. Jdu si projít trhy okolo silnice. Leze na mě rýma, to je z toho busu na hranice. Tak si kupuji nějaké ovoce, protože v restauraci pochybného vzhledu jsem s domluvou neupěl. Po asi dvacetiminutové přestávce jedeme zase dál. Jedeme po 13nátce dál a asi půl hodiny a dostaneme se na dohled od vesnice na protější kopec, který byl za ní. Pomalu se začíná šeřit a stmívat. Je to opravdu nekonečné. Celková vzdálenost je pouhých 380 km, ale při této rychlosti to jedeme skoro 10 hodin, což odpovídá rychlosti 40 km za hodinu a to bych řekl, že ještě díky tem rychlejším prvním 80 km z Vientiane. Na posledních 50km se mi udělá nějak zle od žaludku a mám pocit, že tu poslední hodinu nepřežiji. Naštěstí zastavujeme u domu řidičovy milenky a tak se jdu trošku projít. Řidič po cestě koupil od nějakých kluků u silnice nějaké hlodavce a ještě nějaké ovoce a zeleninu. Tak jí to šel odnést domů. No pak už zbytek cesty nějak vydržím. Musím, říct, že se mi tohle ještě nestalo. Po asi půl hodině jsme v cíli naší cesty v Luang Prabangu. Zastavujeme v centru u chrámu Wat Ho Siang na ulici Th Chao Fa Ngum. Vystupuji z auta a jdu hned do uliček pod chrámem hledat hotel. Během chvíle je mi už fajn a jsem zase schopen fungovat normálně. Uličky spojují tuto hlavní třídu města s ulicí Th Khem Khong vedoucí po břehu Mekongu. Projdu několik uliček a hotely jsou na každém kroku. Zjišťuji cenu a ta se pohybuje okolo 50-60,000 kipů. Najdu i jeden za 40,000, ale moc se mi nelíbí. Nakonec se vracím do  hotelu ve kterém jsem se byl podívat mezi prvními ten je za 50,000 a je pěkný. Koupelna je na chodbě společná, ale čistá. Domluvím se s paní domácí a jdu se na pokoj ubytovat. Je slušností nechodit v domě v botách, jelikož jsou nečisté. Tak se zouvám před každým domem venku. Vybalím a jdu si dát sprchu. Po sprše se vydávám do centra města na ulici Th Sisavangvong, která navazuje na silnici, kde jsem vystoupil z auta. Na začátku je jedna větší křižovatka a za ní je malé náměstí s parkem okolo chrámu Phu Si. Celá ulice je uzavřená pro dopravu a všude jsou stánky se suvenýry. Je to noční market a můžete si ty vybrat vše možné. Je tu úplně jiný sortiment zboží, než ten který jsem mohl vídat do teď. Mají tu spousty ručně dělaných šál, šátků, přehozů a oblečení. Pak je tu spousta klasických lampiónů a malovaných obrázků. Je to pěkné a market je velký. Procházím si jím a pak jdu do jedné z restaurací za marketem na večeři. Najím se za 40,000 kip a pomalu se vracím zpět druhou polovinou marketu k mému hotelu. Po cestě si ještě koupím vodu a na pokoji jsem po 23 hodině.

 

Den 23
Neděle 29.11.2010,  26°C, Luang Prabang, Laos

 

Dnes ráno vstávám po 8 hodině. Po 9 hodině odchází z hotelu a vydávám se dolů na ulici vedoucí kolem Mekongu. Všude okolo jsou staré domky dole zděné a nahoře k a obložené dřevem. Ze silnice před vchodem mají malé terasy s židličkami. Je to tu jedna restaurace vedle druhé a na každé vlají rudé prapory. Rudé prapory se srpy, kladivy a hvězdami jsou tu na každém kroku. Pravda je, že to vypadá pěkně, i když by se to podle mě dalo řešit jinou symbolikou. Nu což. Na protější straně silnice je vyvýšený břeh a na jeho konci je asi půlmetrová zídka. Jsou tu zahrádky, které jsou součástí restaurací na druhé straně silnice. Vše je umístněno pod vysokými stromy. Samotný Mekong je o několik metrů níže a občas k němu vedou z břehu prudké schody. Na břehu řeky kotví spousta lodí. Od malých lodiček místních lidí až po velké, které vozí turisty. Můžete si zde najmout kteroukoliv chcete je to jen otázka vkusu a peněz. Já chci najít loď, kterou bych se dostal na druhou stranu a zašel se podívat na chrámy. Jdu tedy po nábřeží směrem do centra města a hledám nějaké přístaviště. Podle průvodce má být kousek odtud převoz. Na druhém břehu je v jednom místě vidět i silnice vedoucí dolů k řece. Po cestě mě zastavuje spousta nahaněčů a nabízí mi výlet buď autem k vodopádům a nebo plavbu lodí po řece. Pro plavbu je také několik destinací kam si můžete zajet. Nejčastější je plavba k jeskyním se sochami Buddhů. Nakonec mě zastaví jeden, který mi nabízí platbu po Mekongu. Součástí je zastávka ve Whisky vesnici a jeskyně se sochami Buddhů. Mají už tři japonské turistky v letech, které na tuto platbu chtěli jet, ale neměli další lidi do naplnění počtu. Mohu využít toho, že mě potřebují a můžete cenu usmlouvat. Nakonec jí usmlouvám na 50,000 kip. Nasedneme do tuk tuku a jedem kousek dál po ulici až se dostaneme k místu odkud jezdí převoz. Naše loď je úzká měří asi 20 metrů a i s ponorem má tak 2 metry na výšku. První dvě třetiny lodě  zabírá otevřená střecha pod kterou je umístěno několik malých židliček. Zadní třetinu zabírá a takový malý domek ve kterém je umístěný motor a jiné vybavení lodě. Motor je klasický z auta, jako nádrž slouží 20 litrový barel a na chlazení se používá voda z řeky. Nastoupíme v přístavišti na loď a hned se vydáváme proti proudu řeky. Za městem zastavujeme u jedné větší lodi, která funguje jako čerpací stanice. Má na palubě dva stojany s počítadly v dolarech. Hadice jsou dlouhé, tak aby pohodlně dosáhli do každé kotvící lodě. Pistole na hadicích jsou zavěšeny na dřevěných sloupech, které podpírají střechu čerpací stanice. Pani co to obsluhuje jednu vezme a vleze s ní na naší loď. Společně s naším řidičem otevřou plastový barel a dotankují ho. Máme natankováno a můžeme jet dál. Proud v řece je docela silný a tak kličkujeme sem a tam. Z vody taky kouká spousta kamenů a  skal, takže to občas vypadá jako slalom. Po malé chvíli město úplně zmizí. Všude okolo jsou kopce ovládané zelenou džunglí. Řeka se klikatí touto krajinou dál směrem k vysokým horám, který se objevují v dáli. Po cestě zahlédnu jen pár domků na břehu řeky a  občas nějakého rybáře. Míjíme několik jiných lodí, které se už vracejí z jeskyň. Je nádherné počasí, sice už není takové teplo jako před pár dny, ale je modro a je to velice příjemné. Teplota se pohybuje tak okolo 25°C. Loď jede celkem rychle a jednom místě nás předjíždí dva motorové čluny obrovskou rychlostí. Zastavujeme nejprve ve Whisky vesnici, ale Japonky chtějí nejprve do Jeskyně. Mě je to jedno a tak se jede dál do jeskyní. Celá cesta proti proudu trvá 2,5 hodiny. Ujetou vzdálenost proti silnému proudu řeky nedokážu odhadnout. Můžu to jen tak tipnout na 20 km, ale opravdu nevím. Zastavujeme u mola na levém břehu řeky. Vystupujeme a jdeme k pánovi co tu sedí na dřevěné židli pod klasickým místním slunečníkem. Ten vybírá vstupné 20,000 kip za osobu. Břeh je skalnatý a hned za molem začínají schody obehnané na bílo natřenou zdí. Zeď zároveň tvoří zábradlí okolo schodů a chodníků vedoucí ke vchodům do jeskyní. Další velká bílá zeď se špičkami uzavírá vchod do spodní jeskyně. Vypadá to jako hradby. Z chodníku sem vedou strmé schody. Uvnitř je malý prostor a všude na skalách okolo je spousta malých soch Buddhů. Uprostřed je vytesaný oltář a na něm je jedna socha větší se stupou. V podstatě ani není co prohlížet ani kam jít. Udělám si foto a koukám na přístaviště dole pod jeskyní. Opouštím jeskyni a po chodníku jdu na opačnou stranu k druhé jeskyni. Cesta kousek stoupá a po chvilce jsem u druhé horní jeskyně. Ta je o poznání větší a její vchod je uzavřen bránou. Na pravé straně vedle vchodu sedí na bílém podstavci zlatá socha Buddhy. U vchodu půjčují baterky. Jdu se podívat dovnitř, v přední části je jen několik fresek na zdi a nějaké nápisy. V zadní části jeskyně je úplná tma, a okolo je několik sošek Buddhů. Vracím se zpátky stejnou cestou k lodi. Jdu na palubu a čeká na zbytek cestujících. Potom se vydáváme zpět po proudu řeky do Whisky vesnice, kde zastavujeme na prohlídku. Je to jen malá vesnice postavená na břehu řeky, která je zaměřená na tahání peněz z turistů. Po zakotvení u břehu se po dřevěném molu a několika schodech dostanu přímo do vesnice. Na začátku nějaká paní, která tu prodává po domácku vypálenou whisky. Ochutnal jsem to, ale nemá to naprosto žádnou chuť, je to podle mě o ničem. Vesnici tvoří jen několik dřevěných domů a chatrčí. Každý domek je v podstatě stánek ve kterém prodávají tkané látky, přehozy, šály, šátky a podobné věci. Mají toho tu spoustu a je to v podstatě to samé co měli v centru Luang Prabangu večer na trhu. Procházím stánky, koukám co tu mají a debatuji s prodavači. Nakonec se dostanu do malého templu, který je v pravé části vesnice. Ten je opravdu pěkný. Je to několik zděných budov a jsou pěkně zdobené. Převládá tu bílá, červená a zlatá barva. Okolo altánků jsou různé sochy a dominantou chrámu je dvoupatrová pagoda se špičatou střechou. Tu podpírají čtyři červené sloupy zdobené zlatou barvou. Za chrámem vykukuje džungle s obrovskými palmami a bambusy, jejichž stonky mají průměr i 20 cm. Bambus tu slouží jako stavební materiál naprosto na všechno. Jsou z něho postaveny chatrče, terasy, molo, schody, zábradlí, prostě všechno co vás napadne. Vlezu do jedné chatrče, která vypadá jako restaurace, protože na terase je spousta plastových židliček. Její majitel tu na terase spí a tak ho nebudím. Jdu se podívat k zábradlí odkud se mi rozprostírá pěkný pohled na okolní džungli s Mekongem. Procházím si ještě vesnicí a narazím na domky ve kterých místní obyvatelé spřádají vlákna na tkaní látek. Mají takové primitivní stavy, je to několik s tlučených prkýnek zatížených cihlami. V jednom je usazeno kolo z bicyklu a přes provázek je spojeno s vřetenem. Roztočením kola se pohání vřeteno, přes které pak spřádají vlákno, které odvíjejí z držáku, který mají hned vedle. Jdu se zeptat jestli si to můžu vyfotit a udělám si pár pěkných fotek. Zásadně se lidí ptám, abych je neurazil a nechoval se jak ignorantský turista. Většinou lidi souhlasí a ještě si pak popovídáme. Procházím dál vesnicí a narazím na stejné zbudované stavy na kterých tkají látky, které hned vedle prodávají. Stačí jim k tomu několik kulatin, trámků a provázků a mají stav. Musím říct, že toto mě ve vesnici opravdu nadchlo, koupím ještě pár nějakých věcí, abych měl něco na památku. Pak se pomalu vracím zpět k lodi a už na mě mávají, že mám jít. Opouštíme vesnici a vydáváme se na zpět do města. Cesta nazpět je samozřejmě rychlejší, protože se jede po proudu. Po cestě je pěkně vidět chrám na levém břehu Wat Chom Phet. V přístavišti ve městě jsme v 15 hodin, takže celá cesta nám zabrala 5 hodin. Musím říct, že se mi cesta líbila, úžasná byla hlavně plavba po řece, okolní krajina a lidi ve vesnici. Rozloučíme se s řidičem lodi a Japonkami a pak se koukám do průvodce, co vymyslet dál. Rozhoduji se obejít celé centrum města a podívat se na všechny chrámy, kterých tu je požehnaně. Jdu se podívat až do zadní část města, které je na soutoku s řekou Nam Khan. Je tu chrám Wat  Xieng Thong do kterého se platí vstupné 20,000 kip. Je to klasický chrám se stupňovitou střechou, tmavé barvy se zlatou výzdobou. Byl postaven roku 1560, postupně byla u chrámu dostavěna knihovna a bubnová věž. Okolo stojí 12m vysoká stupa a hrobky s ostatky královské rodiny. Zajímavá je taky mozaika stromu života na průčelí chrámu. Procházím uličkami a nakonec se vracím na ulici Th Sakkarin, kde se jdu podívat do malého chrámu Wat Khili. Vracím se po ulici zpět do centra města. Na ulici, hlavně tedy na pravé straně je mnoho chrámů, ale v průvodci je nemám. Tak si je všechny projdu a podívám se na ně. Jsou všechny v podstatě stejné se stupami, hrobkami, bubnovými věžemi, sochami Buddhů pod altány. Jen jeden je trošku jiný, podle internetu by se měl jmenovat Wat Sene. Je vysoký a zdobený mozaikami. V něm stojí asi 6m vysoká zlatá socha Buddhy. Na protější straně ulice jsou domy ve starém koloniálním stylu. Jsou to bílé domy s okenicemi a velkými sloupy, mezi kterými jsou terasy. Na balkónech vlají laoské a rudé prapory. U jednoho z domů parkují staré naleštěné mercedesy. Dojdu až k chrámu Phu si, který je na vrcholu kopce. Vchod je přímo v centru, tak kde včera večer byl noční market. Kopec je zároveň nejvyšším místem města. Ze silnice vede schodiště kolmo nahoru tak do poloviny kopce, kde se nachází vstupní brána s budkou. Tady si musíte koupit lístek za 20,000 kip a můžete po již úzkých cestách klikatící se lesem a 300 schodech stoupat až na samotný vrchol kopce. Na vrcholu je malý skromný chrám That Chomsi s malým oltářem. V přední části je zlatá stupa a v zadu je stanoviště, kde bylo umístněno dělo. Dnes tu zbyly z něj jen nějaké ostatky. Je odtud pěkný výhled na město a na druhé straně je vidět letiště. Za ním se pak zvedají zelené kopce a rozprostírá se všude džungle. Dolů jdu druhou stranou okolo děla. Ve spodní části je chrám Wat Tham Phu Si s několika budovami a spoustou soch Buddhů. Zlaté sochy stojících, sedících a ležících Buddhů jsou všude okolo cesty. Socha jednoho ležícího je opravdu obrovská. V zadní části je pak jeskyně s dalšími sochami a také jedna malá, ve které podle pověsti zanechal Buddha otisk své nohy. No asi nemám fantazii, ale otisk chodidla v tom poznat nedokážu. Menší oklikou se zase vracím dolů na ulici po které jsem šel před tím. Vycházím přes chrám, který je celý bílý s černou střechou, má zlatem zdobené sloupy a průčelí. Zastavím se ve směnárně, kde vyměním dalších 50 USD, nějak ty peníze v Laosu mizí. Čekal jsem, že to tu bude levnější, ale nestačím se divit, tak jsem zjistil, že nejlevnější z těch čtyřech zemí byl nakonec Vietnam. Zastavím se v jedné z restaurací na večeři. Zatímco tu sedím a čekám na jídlo, přidají se ke stolu malé holčičky prodávající různé náramky a přívěšky. Sednou si naproti a tak tu děláme blbiny a dohadujeme se. Něco mi stále chtěj prodat a já nic nechci a tak dokola. Učím je skládat čepici z ubrousku a tak máme na půl hodiny o zábavu postaráno. Za večeři zaplatím 70,000 kip, dám si jídlo, pití i kafe. Pod kopem s chrámem už vyrostl noční market a tak už Královský palác, který je na protější straně nestihnu. Udělám si jen několik fotek, než je úplná tma a zbytek večera se courám po marketu. Odběhnu si na pokoj, později se ještě vracím a nakoupím nějaké suvenýry. Pozdě večer se vracím do hotelu.

 

Den 24
Pondělí 30.11.2010,  26°C, Luang Prabang, Laos

 

Vstávám v 9 hodin, o něco později opouštím hotel a vydává se stejnou cestou jako včera dolů k řece. Podél řeky pokračuji dál směrem k přívozu. Zastavím se u jednoho chrámu, který má střechu hodně nízko k zemi. Ta je podepřená na koncích zlatou barvou zdobenými sloupy. Průčelí chrámu je celé zlaté s různými ornamenty a obrazy. Okolo je na zdech několik fresek vyobrazující buddhistické nebe i peklo. Jinde jsou opět fresky znázorňující Buddhův život. Vracím se zpět a jdu podél řeky, kde je tu spousta tuk tuků, které nabízejí odvoz k vodopádům. Vodopádů je okolo města několik a tak doporučuji si předem zjistit na které se chcete jet podívat, aby jste pak neskončili jinde. Největším a nejznámějším je vodopád Kuang Si, který se nachází 32 km za městem. U přívozu se vydám jedou z uliček, která spojuje obě hlavní silnice ve městě. Na křižovatce vidím pěknou cukrárnu. Nikam nespěchám a tak se rozhoduji zastavit se tu a dát si něco k snídani. Dělají tu výborné palačinky, jednu si  vyberu a k ní si dám kafe. Sedím u stolečku na ulici, koukám do průvodce a vymýšlím dnešní plán. Nemám rád žádné velké plánování a tak všechno nechávám na poslední chvíli, chuti, času a náladě. Vedle restaurace parkuje několik tuk tuků, jeden z nich mě vidí jak zkoumám průvodce. Přijde se posadit a ptá se kam chci jet, když zjistí cíl cesty, tak mi nabízí své služby. Nakonec se spolu domluvíme, že se zajedeme podívat na vodopády za 30,000 kip. Říká, že ještě sežene další turisty a pojedeme v 11:30 hodin. Dobře mám čas a jdu se ještě podívat po okolí, má strach abych mu neutekl. Musím mu vysvětlit, že se jdu jen projít, že nebudu celou dobu sedět tady v restauraci. Není tady problém sehnat odvoz k vodopádům, nabízí ho tady kde kdo. Má tudíž strach abych si nenašel někoho jiného. Kousek dál je malý chrám a na jeho zdi sedí malá opice. Tak si jí vyfotím a pak jdu přes hlavní ulici k řece Nam Khan. Cesta vede mírně z kopce k vysokému břehu řeky. Přes řeku je postavený bambusový most docela vratké konstrukce. Chvíli se tu na zdi posadím a koukám jak lidé chodí přes most na druhou stranu. V 11 hodin se vydávám na zpáteční cestu stejnou ulicí. Jdu směrem nahoru a najednou proti mně jede motorka. Moc jí nevěnuji pozornost, ale po chvíli zjistím, že jede stále na mě. Její řidič si píše SMSku a vůbec nekouká kam jede. S jinými turisty do sebe strčíme a rozskočíme se do stran, což je záchrana. Jinak by jsme asi skončili všichni na zemi. Kluk na motorce se omlouvá a my s ostatními kroutíme hlavou. Nic méně všechno dopadlo dobře, nikomu se nic nestalo a ani nikdo neskončil na zemi, takže vlastně pohoda. Vracím se zpět k restauraci, kde ještě chvíli čekám a pozoruji tuk tukaře, jak tu parkují, popojíždějí a startují svá vozítka. Jedno nechce startovat a tak strašně kouří a smrdí. Nakonec mě naloží a odveze zase zpět na hlavní ulici do míst, kde jsem byl včera večer na jídle. Stojí tu několik dalších tuk tuků. Začnou vymýšlet nějaké manévry. Je mi to jasný žádné turisty nesehnal a tak je shání teprve tady na poslední chvíli. To jsem zdrav kolik času nám to ještě zabere. Sežene ještě další dva turisty. Nakonec v jedné kanceláři sežene lepší kšeft a tak nás všechny přeloží do jiného tuk tuku. Do svého naloží ty druhé turisty a odjíždí. Na konec seženou nějakou větší skupinu, ale ta chce jet ještě někam jinam. Udělají reorganizaci dvou tuk tuků do jednoho naloží tu skupinu a lidi z ně přesunou k nám. Nakonec jsou obě vozítka plná. Je nás šest a my se po hodině konečně vydáváme na cestu. Ti z prvního platí 25,000 kip. Ten můj chtěl 30,000 kip, byl o něco dražší a tak je mi jasné jak to udělal. Přešoupnul nás tři k druhému. Tomu zaplatil jeho 25,000 kip za osobu a zbytek si nechal. Projdeme celým městem a na konci zajíždíme zase dolů k řece. Je tu nějaká budka, kde se musíme zaregistrovat než opustíme město. Potom jedeme po silnici číslo 1 do okolních laoských hor schovaných v temně zelené džungli. Jedeme po silnici, která je celkem dobrá. Po cestě je několik dřevěných mostů. Je to konstrukce jen z prken podepřená nějakými trámy, které vidět nejsou. Prkna jsou naskládaná kolmo k silnici a jsou o něco níže než asfalt. Ve směru jízdy jsou pak přes první kolmá prkna naskládaná další. Ty jsou čtyři vedle sebe a tvoří tak vystouplé pruhy pro pneumatiky auta. Samozřejmě jak se přes ně jezdí jsou některá uvolněná a nebo chybí úplně, takže vjet na ně je pěkný tankodrom. Připravím si foťák a nakonec se mi podaří vyfotit jeden lepší s kovovou konstrukcí. Cesta trvá necelou hodinu, jedeme se přes několik vesnic s klasickými chatrčemi a domky. Všude okolo vládne džungle s úžasnými zvuky a barvami. Potkáváme několik turistů na kolech, kteří si je půjčili ve městě a vydali se k vodopádům vlastními silami. Dobrý nápad, ale cesta je stále jen a jen do kopce. Dojedeme do vesničky, kterou se dostaneme až na konec ke vstupu do parku. Vedle silnice vlevo je malé parkoviště a několik stánků se suvenýry a jídlem. Zaparkujeme a domlouváme se na času odjezdu za 3 hodiny. Jdu k bráně do parku a kupuji si tu vstupenku za 20,000 kip. Silnice vede nahoru do mírného kopečku, ale stezka pro pěší je vyšlapána vpravo od silnice. Ukazují tam i šipky a první mě vede k výběhu s černými medvědy. Po cestě se dostanu k malé řece, která protéká přímo mezi stromy, keři a všude přítomnými bambusy. Tvoří tak spoustu kaskád se zelenými ostrůvky. Je jich tu opravdu nepočítaně. Voda je nádherně čistá ale studené. Jde se stále nahoru proti proudu. Po cestě narazím na několik menších vodopádů tak okolo jednoho metru vysokých. Pod nimi jsou přírodní bazény, ve kterých je možné se vykoupat. Já bych, ale do té ledárny nevlez. Několik otužilých turistů tu, ale dovádí a skáčou do bazénů z vodopádů a podobně. Tady konečně uplatním stativ a také filtru pro focení s dlouhými časy. Je tu hodně prudké světlo a tak vyfotit něco s dlouhým časem je dost problém. Všude okolo rostou exotické rostliny, které od nás známe ze skleníků a nebo bytů. Jsou tu Vánoční hvězdy nebo Durmany velikosti stromu a podobně. Okolo poletuje spousta nádherných obrovských motýlů. Je docela smutné pozorovat některé turisty, kteří se tu jen povalují ve vodě, hulí trávu a pobíhají s kartóny piva. Dost smutná úroveň pro takové nádherné místo. Dojdu postupně až k hornímu vodopádu, který se svými 50 metry je největší. Pod ním se voda hromadí v tyrkysovém bazénu. Pozoruji tu nádhernou kombinaci co dokáže příroda vymyslet, Zelená džungle všude okolo, padající voda a do toho slunce přímo nad vodopádem, které do údolí posílá pruhy světla mezi listy stromů. Cesta dál pokračuje po levé straně vodopádu džunglí směrem do prudkého kopce. Cesta je velice špatná, ale vylézt se to dá s troškou opatrnosti. Musím si trošku nadávat, že zrovna sem jsem si nevzal pořádné boty, ale sandály. Doporučuji sem pevnou obuv rozhodně je to lepší a pohodlnější. Cesta na vrchol vodopádu mi zabere tak půl hodiny. Jdeme společně s dalšími cestovateli a navzájem si pomáháme. Na vrcholu trošku bloudíme. Nakonec se musíme zout a brodit se asi tak tři čtvrtě metru hlubokou vodou v jezírcích na hraně vodopádu. Místní tu postavili zábradlí, protože bez něj by uklouznutí a pád dolů do vodopádu asi nebyl žádný problém. Výhled na okolní kopce je nádherný. Jeden kluk tu sedí a hraje na malou kytaru nebo spíš tak brnká. No ale pohoda je vidět, že si vychutnává atmosféru tohoto místa. Chvíli tu pobudu a udělám si několik fotek. Čas se pomalu nachýlil a tak se musím vydat na zpáteční cestu. Sestup po strmé stěně je taky docela sranda, ale jde to. V džungli ještě narazím na několik pěkných rostlin a květů, tak se jimi kochám a fotím je. Během chvíle jsem zpět na parkovišti u tuk tuku. Nikdo tu zatím není a tak se courám okolo a koukám do stánků co tu mají. K jídlu toho tady na výběr moc není. Chvilku po mě přichází kluk co jel s námi a pak další. Poslední jsou samozřejmě dvě Američanky, které jsou hvězdy už od pohledu. Ty přicházejí sice poslední, ale na jejich obhajobu musím říct, že ne o moc. Okolo 16:30 hodin se vydáváme na zpáteční cestu a ještě bereme dvě holky co sem přijeli na kolech a na zpáteční cestu jim už nezbyly síly. Kola se přidělají na střechu a jede se. Po cestě na kraji města vidím odbočku k jiným vodopádům 2 km daleko. Zastavujeme přímo v centru u parku, kde je večer market. Všichni vystoupíme, rozloučíme se kromě Američanek, ty zmizí beze slova. Kluk z výletu mi doporučil západ slunce na druhé straně řeky, kam vede ten bambusový most. Jdu se tam podívat. Projdu celé centrum a jdu rovnou k mostu. Koukám na děti jak z něj skáčou do vody. Na druhé straně je pěkná restaurace, má posezení venku pod stromy a obrovskými bambusy. Vypadá to moc pěkně. Je odtud výhled na řeku, ale ne na zapadající slunce. Jdu se ještě podívat kousek po bahnité silnici směrem z centra. Vidět nic není, protože mám před sebou kopec s chrámem, kde jsem se byl včera večer podívat a slunce zapadá za ním. No asi myslel jiný most. Tak se vracím zpět do města a během chvíle se setmí. Vracím se přes celé město zpátky do hotelu, kde si dám sprchu a převléknu se. Dnes se rozhoduji jít na nábřeží kolem řeky Mekongu. Dám si večeři na jejím břehu s posledním výhledem na ní. Provázela mě na mé cestě posledních několik dní a tak to bude takové nostalgické rozloučení. Najdu si jednu zahradní restauraci vlevo od silnice, kde se zastavím. Perfektně se tu najím i s předkrmem. Jídla tu mají všeobecně výborná a tak zase trošku experimentuji. No většinou je to smažená rýže s nějakým masem, zeleninou a spoustou koření, nebo nějaké maso na Kari a podobně. Můžete si teda objednat i hady nebo žáby, ale to už neriskuji. Jako předkrm si dávám nějaké zeleninové rolky. a něco k pití. Zaplatím za vše 50,000 kipů. Pak se vydávám zase jednou z uliček okolo královského paláce na noční market, kde strávím dost času nakoupením nějakých suvenýrů. Dost smlouvám baví mě to a místní taky. Z marketů se jdu ještě podívat do ulic vzadu za ním, kde spousta pouličních prodavačů smaží a dělají palačinky přímo na ulici. U jednoho si jednu nechám udělat s džemem a mangem. Je výborná a stojí 15,000 kip. Procházím se ulicemi a koukám do cestovních kanceláří, které jsou na každém rohu. Hledám nějaký autobus do Phonsavanu, chtěl jsem původně ještě zajet do Nong Khiaw. Není to sice daleko, ale po místních silnicích to zabere hodně času a byl by pak velký problém dostat se do Phonsavanu od tamtud. Musel bych se zase vrátit sem a pak jet dál. Zabralo by to tak tři dny. Takže si v jedné kanceláři kopím lístek na sběrný taxík za 110,000 kip do Phonsavanu a tam se uvidí co dál. Zajdu si naproti ještě na Internet. Zbytek večera strávím couráním v centru a zajdu si na kafe. Večer se vracím zpět do hotelu a jdu ještě paní domácí zaplatit dohodnutou cenu za pokoj. Dopisuji deník a potom už jdu spát.

 

Den 25
Úterý 1.12.2010,  22°C, Luang Prabang, Laos

 

Vsávám 7:30 hodin a balím poslední zbytek svých věcí. V 8 hodin opouštím pokoj a domlouvám se s majitelkou, že si ještě nechám u ní na recepci batoh. Mám ještě trošku času do odjezdu autobusu a chci si zajít koupit něco k jídlu na cestu. Když jdu ulicí nahoru tak na mě volá jeden chlapík co jde proti mně jestli jedu do Phonsavanu. Říkám že jo, ale že tu měl být až za 20 minut. Domlouváme se, že zajede posbírat ještě jiné turisty a zastaví se zhruba za půl hodiny. Počkám na něj potom nahoře na silnici. U vedlejší pekárny mají jen nějaké plesnivé housky a jiné věci, které jsou docela katastrofa. Vracím se zpátky do hotelu pro batoh a jdu nahoru k silnici. Mezitím přivezli nové pečivo, tak si koupím něco na cestu. Po chvíli přijede můj řidič, uložíme bágl, nasednu a vydáváme se ještě pro další cestující. Když jsme plní jedeme směrem ven z města na autobusové nádraží, které je na severu. Tady zastavujeme na parkovišti pro minibusy, kterých je tady spousta. Probíhá nějaká reorganizace a přeorganizování turistů z jednoho minibusu do druhého. Někomu se to nelíbí a tak tu jsou docela zmatky. Batohy sem a pak zase batohy tam a podobně. Nějak tomu moc nerozumím a tak to neřeším. Nejprve jsem se snažil pomoct, ale je to zbytečný, ať si to udělají po svém jak chtějí. Po 9 hodině je rozhodnuto a konečně se vydáváme na cestu. V našem minibusu jedou i mniši. Vracíme se po silnici číslo 13 až do vesnice, kde je odbočka na silnici číslo 7. Zastavujeme tu a děláme si pauzu na oběd. Pak jedeme dál a zastavujeme ještě jednou v jiné malé vesnici, kde je rozestavěný dům. Je z něj pěkný výhled a tak zkouším udělat nějakou fotku, ale je to proti slunci tak z toho asi moc nebude. Mniši se tu fotí mobily navzájem. Jinak nic zvláštního. Koupím si tu plněnou bagetu a docela se najím. Pak jedeme zase dál. Jede se ještě 2,5 hodiny a do centra Phonsavanu přijíždíme před 16 hodinou. Na kraji města vystupuje jedna pani, ale nějak to přejela. Musíme otočit celý minibus a vrátit se a vyložit jí přesně tam, kde jí to vyhovuje. Vidím tu i  autobusové nádraží odkud jezdí autobusy dál. Tyhle minibusy s turisty zastavují přímo v centru kousek od Simmaly restaurace. Město je taková nudle postavená okolo hlavní silnice. Jen v centru je velký kruhový objezd a pár domů se táhne i směrem vlevo od silnice. Na parkovišti už čekají hotelový nahaněči a jakmile vystoupíme vrhnou se na nás. Jeden mi nabízí ubytování od 30 do 50,000 kipů hned za autobusákem v souběžné ulici s hlavní silnicí 7. Jdu se sním podívat do jeho Sabadee guesthousu. Je pěkný a čistý. Beru pokoj za 40,000 kipů, ubytuji se a vyřídím na recepci nebo spíš v předním pokoji, kde bydlí místní, nezbytné papírování. Jdu se ubytovat a dám si sprchu. Venku je docela zima a já se pořád potýkám s rýmou a kašlem. Obléknu na sebe teplé oblečení, které jsem měl při cestě z domova. Jdu na hlavní ulici a jdu se podívat na její konec směrem na Nong Haet. Zastavuji se v informačním centru MAGu, které zajišťuje odminovávání. Všude na ulicích a v každém hotelu nebo restauraci je vystavená ohromná sbírka munice a různých zbraní. Na bomby tu narážíte na každém kroku. Prohlédnu si informační centrum, fotky a vystavenou munici. Je to až depresivní dozvědět se co tu všechno je v zemi. Tvrdili, že po dobu celé války ve Vietnamu tu Američané vyprázdnili v průměru každých 8 minut plný bombardér bomb. Laos je země s největším počtem nevybuchlých bomb na osobu. Po cestě se zastavuji v různých kancelářích, které nabízejí výlety na planiny džbánů. Zjišťuji kolik by stál výlet. Cena se pohybuje okolo 120,000 kipů. Taky by se dalo půjčit motorku za 80,000 kipů. Vracím se zpět do centra a cena je všude více méně stejná, liší se jen o pár drobných. Zajdu na kruhový objezd a za ním si najmu jednoho tuk tuka za 20,000, aby semnou zajel na autobusák a zpátky. Chci si zjistit jak jezdí odtud spoje, abych mohl naplánovat další cestu. Jak jedeme už se stmívá a je pěkná zima. Zjišťuji spojení a jezdí odtud autobus přímo do Ha Noie, ale jen jednou týdně a to v pondělí. Hledám něco po cestě na hranice směrem k Ha Noii. Nechám se vyložit v centru. Sháním směnárnu a hotely, ale peníze se mi vyměnit nepovede. Nakonec musím vybrat z bankomatu, abych měl aspoň na večeři. Jdu do restaurace na jídlo a najím se za 20,000 kip. To už je o hodně míň než do teď. Po večeři už venku není ani noha a je tu naprosto temno, pusto a mrtvo. Není tu absolutně co dělat a tak se vracím na hotel. Teplota už venku klesla na pouhých 16°C a opravdu mrznu. Je to skok během pár dnů z 34 na 16 °C. Přitom přijet sem teď z Čech tak bych si liboval jaké je tu teplo. U nás je podle zpráv -13°C.

 

Den 26
Středa 2.12.2010,  25°C, Phonsavan, Laos

 

Ráno je v pokoji 15 stupňů a na mou rýmu to není nic moc, ale co se dá dělat, musím to nějak vydržet. Vstávám v 7:30 a po 8 hodině opouštím hotel. Jdu se nejprve podívat na autobusák, na který jsme včera přijeli. Je tu jenom ten řidič, se kterým jsme včera přijeli nikdo jiný. Procházím tedy autobusákem a jdu na hlavní ulici. Na ulici projdu ještě několik kanceláří a koukám co mají v nabídkách. V nabídce jdou různé kombinace tří planin se džbány, trosky ruského tanku a některé k tomu ještě Whisky a bombovou vesnici. Vyberu si samozřejmě ten, který má nabídce všechno za 120.000 kip. Jízdu na motorce odmítám, kvůli mé rýmě, i když vím, že mě to bude mrzet. Odjezd je 9 hodin a tak mám ještě docela dost času. Můžu si zajít naproti do restaurace na něco k snídani a hlavně si dát horký čaj. Vyberu si vajíčkovou omeletu ale nemají čaj. Majitel nasedne na motorku a jede ho někam shánět. Nakonec mi čaj přinesou 10 minut před odjezdem. V restauraci je několik turistů a také jedena sedmdesátiletá babka. Babča se vždycky na někoho vrhne a bombarduje ho spoustu nesmyslných otázek. Po 9 hodině se vracím zpátky k autobusu a čekám na jeho odjezd. Během chvíle sem přijdou všichni z restaurace, pochopil jsem, že celou naší skupinou tvoří osazenstvo, které jsem viděl v restauraci. Nejlepší sranda asi bude s babkou, která je trošku sentimentální, na tom není nic špatného. Problém je v tom, že se každého ptá na to samé a několikrát za sebou. Nasedneme a jedeme za město. Na velké křižovatce ještě ve městě natankujeme a pak už míříme po silnici číslo 10. Jedem po silnici asi tak 5 kilometrů než odbočíme na jednu prašnou cestu doprava. Ujedeme ještě několik kilometrů a zastavujeme ve vesnici, kde je jen několik slaměných chatrčí. Jdeme se podívat do jedné z nich, nějaká babka, tu ve dvou 200 litrových barelech destiluje onu místní whisky. Do jedné skleničky, která je tu univerzál, nám nabere na ochutnání. Je to stejný patok jako ta ve vesnici na Mekongu. Zájemcům o koupi na leje do petflašek, které má vedle postavené. Já si povídám s Rakušankou, která studovala v Bangkoku tropické choroby. Nastydlá je taky pěkně, to máme všichni z těch jejich klimatizací. Povídáme se o focení a objektivech, protože já mám objektiv, který si chtěla koupit před cestou. Tak jí ukazuji nějaké fotky a podobně. Jedeme dál podívat se na planiny džbánů 2a a 2b. Dojedeme k jedné budce a závoře. Vstupné neplatíme je v ceně toho lístku. Všude okolo jsou pole plné bomb z války. Nesmíte opustit cestu. Na cestě k planinám je cesta odminovaná MAGem. Vytyčují jí betonové patníky na zemi. Mají na sobě nápis MAG a jsou rozdělené na čtyři části. Patníky se nachází na levé i pravé straně cesty. Pokud je například odminovaná cesta uprostřed je na obou patnících bílá vnitřní polovina. Vnější polovina je červená a znamená to, že za patníkem je neodminovaná oblast. Jdeme na první malou planinu vlevo od cesty. Je to malý zarostlý kopeček. Na jeho vrcholu je mezi stromy několik kamenných džbánů. Průvodce něco o nich povídá, ale v podstatě se jen domnívá k čemu sloužili. Je několik variant od skladování potravin, zásobníku na vodu a nebo whisky až po urny. Já bych to spíš viděl na ty urny a ty planiny sloužily jako pohřebiště. Všude okolo jsou krátery od bomb. Pohled z kopce na okolní krajinu je také dosti zajímavý. Je to taková suchá náhorní planina občas nějakým kopečkem. Vrcholy kopců jsou ještě stále poseté krátery od bomb. Udělám si tu několik fotek kamenných džbánů. Pak jdeme druhou cestou zase zpátky dolů a jdeme na protější druhý malý kopeček. Na druhé straně je to zhruba stejné jako na tom prvním. Projdu si malou planinu a babka pořad masíruje průvodce. Neustále se ozývá "hello tourguide...." a všude chce vodit za ruku, nevím jestli se bojí a nebo aby nespadla. Průvodce něco řekne a nebo zodpoví a babča se ho jinou formou zeptá znova na to samé. Všichni se tlemí a mají z toho srandu, průvodce to diplomaticky přechází, ale za bukem se pošklebuje a dělá na ostatní posunky. No docela mazec. Nic proti babče, je už starší a má na to nárok, ale zase na druhou stranu sklízí můj obdiv, jelikož tu cestuje ve svém věku sama na vlastní triko. Sice se vždycky někoho chytne a s jeho pomocí se dostane tam kam potřebuje. Pomalu se vracíme zpět k autu u budky. Nasedneme a jedeme zase o kus dál. Další zastávkou jsou trosky ruského tanku, které leží kousek od silnice na konci vesnice. Sestoupím za malý plůtek, kde stojí torzo těla tanku. Je už z části utopeno v hlíně a písku. O kousek dál ještě leží věž s poklopem pro vstup. Koukám na železo, jaký je to materiál. Pak jedeme k další planině, projedeme několik vesnic a zastavujeme u jedné restaurace. Vedle je cedule MAGu, která zase upozorňuje na všudypřítomné nebezpečí v podobě nevybuchlých bomb. Jedná se o planinu číslo 3. Cesta k ní vede asi 500 metrů rýžovými poli. Při odminovávání cesty bylo nalezeno 20 bomb, jen na tomto kousku. Tato planina už je o něco větší a je tu spousta kamenných džbánů. Některé jsou i s poklopy. Procházím se tu s klukem ze Švýcarska a povídáme si. Jsem v sestavě Katrina a Andre CH, Brigit A, babča je Ingrid D. Po prohlídce planiny se vracíme stejnou cestou a jdeme do restaurace, kde jsme zaparkovali. Máme tu v ceně zaplacený oběd. Skočím se umýt a na WC, které je klasika, kýbl s vodou a díra ve zdi. Jdu na oběd. Máme klasickou nudlovou polévku s kuřecím masem. A k pití si dám ledový čaj. Je opravdu ledový. Tak ho beru sebou a počkám až se trochu ohřeje. Jdeme do auta a vydáváme se zpět, to mě dost štve, protože cedule ukazují, že BOMB vesnice je na druhou stranu 5 km daleko. Měli ji v nabídce a cesta se nekoná. Tak se jdu zeptat průvodce a on mi říká, že nám v nějaké zastaví. Taky tu jsou ukazatele na nedaleké vodopády. Začínám litovat toho, že jsem nejel na motorce. Mohl bych si zajet kam bych chtěl. Vracíme se na planinu číslo 1, která je největší a je kousek od města. Jedeme zpět na asfaltovou silnici a zastavujeme v jedné vesnici u silnice. Je tu chatrč, prý postavená z bomb. No nevím, jdu se podívat spolu s Rakušankou. Je to obyčejná chatrč a u sloupů má přidělané pláště bomb. Je to jen nějaký chlív pro krávy. Koukneme se na sebe s Brigit a není potřeba dalších slov. Katastrofa je slabý slovo. Nestojí to ani za vyndávání foťáku. Jedeme na poslední planinu. Zastavujeme u budovy a projdeme bránou do areálu. Jdeme na kopeček po vydlážděné cestě. Je tu několik opravdu obrovských džbánů. Všude okolo jsou vidět krátery. Dole na planině, která je opravdu velká je spousta džbánů. Jdu se podívat ještě tam. Po cestě vidím jeskyni, která sloužila za války 4 roky jako úkryt před nálety. Koukám do krajiny okolo a všude jsou vidět krátery od bomb. Babka se vrací s průvodcem po cestě zpět k autu a mi ostatní jdeme společně projít planiny džbánů a přes kopec nad ní se oklikou vracíme zpět k parkovišti. Z kopce vede cesta vysokou trávou a občas vede nějaká stezka do strany. Je na ní dřevěné X, které značí, že tudy raději ne. Je docela teplo 25°C, ale fouká to. Nasedáme a jedeme zpět do města. Projíždíme okolo SOS vesnice, kde probíhá nějaká slavnost. Uvědomuji si, že jsem v LP četl, že je dnes v Laosu státní svátek. Zajímá to i všechny ostatní, tak se necháme u SOS vesnice vyložit, Jen babka se vrací zpět do města a domlouvá se, kde se večer sejdeme. Je tu fotbalové hřiště, kde se hraje fotbal. Okolo je něco jako naše pouť. Stánky s jídlem a atrakcemi. Na druhé straně je SOS vesnice je pouť. Kolotoče, malá horská dráha a podobně. Všechny jsou v docela dezolátním stavu, ale dětem radost dělají i tak a to je hlavní, nemusí být všechno za milióny jako u nás. Jsme tu jediní turisté a tak docela taky atrakce. Je tu i spousta policistů hlídajících pořádek s nezbytnými kalašnikovy. Okolo vlají prapory a všude je spousta lidí koukajících na fotbal. Procházíme si celý areál kolem hřiště. Vzadu je SOS škola s prvním a druhým stupněm. Procházím se a fotím lidi s dětmi, policajty na motorkách, děti na kolotočích, stánkaře opékající maso a kuřecí pařátky. Spousta dětí se předvádí a sami lezou před foťák a chtějí se vyfotit. Pózují mi tu dva kluci na kole a předvádějí psí kusy. V zadní části je pak jeden stánek vedle druhého se stejnou atrakcí. Tou jsou nafouklé balónky narovnané v poličkách. Dostanete tři šipky a musíte trefit 3 ze 3. Zkoušíme to všichni, ale nikomu se to nepovede. Strávíme tu pěknou část odpoledne a potom se vydáváme na cestu pěšky zpět do centra. Venku si ještě koupíme nějaké ovoce a dělíme se o něj. Povídáme si o tom kdo co dělá, kde byl a kam se ještě chystá a tak podobně. Jdeme pomalu zpět na křižovatku u benzínky a pak směrem do centra. Docela nám to utíká a ještě se zajdeme podívat na místní market. V centru se domluvíme, že si zajdeme večer někam sednout. Domlouváme se, že se sejdeme tam co ráno v 19 hodin. Jdeme všichni do svých hotelů. Dám si sprchu a trošku si odpočinu. V 19 hodin se vracím ke kanceláři, kde se postupně všichni scházíme. Část je na hotelu odchycena babkou a tak se taky připojila. Vymýšlíme kam zajít. Jen navrhuji, že by to chtělo něco někde uvnitř, je tu většina restaurací otevřená jako když sedíte venku. Setmělo se a už se razantně ochlazuje. Babča chce jít do nějaké indické restaurace, ale to se ostatním moc nelíbí. Nechtějí jí to říct na férovku, což moc nechápu, ale asi je dneska taková doba. Tak nakonec jdeme do "Craters" restaurantu nedaleko odtud. V restauraci právě promítají video o válce v Laosu, hledání a odstraňování bomb. Babča se chtěla odpoledne koukat na tento film a všechny přemlouvala aby šli sní. Jenže jsme šli na tu slavnost. Najednou tu zase být nechce, film jí nezajímá a prý se tu kouří. Tak nás přemlouvá, že máme jít jinam. Nakonec se asi trošku naštve, sebere se a jde jinam. Ještě říká, že nás bude někde čekat, že máme za ní přijít. Sedíme v restauraci, koukáme na film a povídáme si u čaje Lipton. Ve 21:30 hodin jdeme vedle na internet, kde skoukneme poštu a napíšeme nějaké ty maily. Mě to moc nebere a tak po 30 minutách odcházím. Loučím se s ostatními a jdu se podívat do centra. Zjišťuji, že se dají peníze vyměnit na recepci hotelu jen se to chce zeptat. Projdu se zase ještě jednou k marketu a zpět. Už tu nikde nic není, opět je všude temno a ticho. Jdu okolo Internetu a ostatní tam ještě sedí. Na babku se asi vyprdli. Prý se na ně přilepila už včera a nejde se jí zbavit. V kanceláři u hotelu na hlavní třídě si koupím lístek do Nong Hetu. Je to vesnice na hranicích a podle LP by v ní měl být památník a spousta věcí týkající se války. Byla prý za války skoro celá kompletně zničená. Je něco před 23 hodinou a já se vracím zpátky do hotelu. Na pokoji si dopisuji deník a jdu spát.

 

Den 27
Čtvrtek 3.12.2010,  24°C, Phonsavan, Laos

 

Vstávám už v 6 hodin ráno a rychle balím. V 6:45 hodin vyráží z hotelu a zastavuji se ještě na recepci, kde platím dohodnutou cenu. Mířím ulicí rovnou k hotelu, ve kterém jsem si včera večer koupil lístek na autobus. V hotelu jsem v 7 hodin a už tu na mě čeká tuk tuk. Ihned nastupuji a vydáváme se do centra za velkou křižovatku, kde je po pravé straně schovaný malý autobusák. To vědět tak sem dojdou v klidu pěšky a kopím si lístek rovnou tady. Je tu několik malých rozbitých oranžovobílých autobusů. Autobusy mají za oknem ceduli Nong Het a asi jezdí dost často. Uložím bágl do autobusu a ostatní nakládají zavazadla na střechu. Koukám na zadní dveře a na podlahu v autobusu za nimi. Na podlaze totiž leží silně ojetá rezerva, ze které kouká i plátno a dráty. Nejlepší je, že kdo nastupuje musí lézt přes rezervu dovnitř. Úžasné je jak to nikoho netrápí a všichni to berou jako naprosto běžnou věc. To u nás by lidi řvali. Nakonec odjíždím hned prvním autobusem v 7 hodin a vydáváme se zase přes město směrem na hranice. Během chvíle jsme zase v horách a v džungli. Jediné kde džungle nebyla byla náhorní plošina okolo Phonsavanu. Dveře v autobusu nejdou zavřít a tak je uvnitř pěkný průvan. Potřebuji se dostat někam dolů do tepla. Tady jsem okolo 1500 m.n.m. Přes den je sice přes 20°C ale v noci to bylo v hotelu docela síla. Cesta trvá 4 hodiny a na místě v Nong Hetu jsem v 11 hodin. Nevím jak to tu bude vypadat se spojením dál, a tak se chci raději co nejvíc dostat k Ha Noii, abych se pak nehonil někde na poslední chvíli. Přeci jen počet zbývajících dní se pomalu snižuje. Vystupuji v takovém jakém si centru, kde je malá tržnice a plácek s budkou. To je asi autobusák. Jezdí tu jen nějaké sběrné taxíky a jinak nic. Ptám se jestli pojede něco na hranice s Vietnamem. Je tu už docela problém s dopravou. Říkají, že pojede jeden ve 13 hodin. Myslel jsem, že si tu nechám batoh, ale není kde a tak nevím co tu dvě hodiny budu dělat. Ve vesnici totiž vůbec nic není. Je to několik domků okolo silnice. Je tu několik guesthousů, ale to je asi tak všechno. Jdu se do jednoho zeptat, ale nikoho neseženu. Tak se podívám trošku po tržnici a pak se rozhoduji jít dál po silnici a třeba někoho stopnu na hranice. Za vesnicí silnice klesá dolů na malou planinu mezi horami. Okolo je vidět několik chatrčí, jinak tu nic není.Není tu ani nic co by připomínalo krutou historii tohoto místa. Procházím celou planinou napříč. Pozoruji místní lidi, jak se myjí u jediného veřejného kohoutky, který tu je. Okolo běhají děti s káčami. Míří na nedaleké hřiště, kde káčami trefují káčy svých kamarádů. Ty se na zemi točí v ušlapané trávě a prašné hlíně. Chvíli je pozoruji, mávají mi a volají na mě. Na konci plošiny se silnice zase zvedá nahoru. No asi to nebyl dobrý nápad vydat se takhle sem s batohem. Je dost těžký a taky mi není nejlíp. Docela se potím a venku je dost chladno 15°C. Za chvíli nebudu mít co na sebe. Tak dělám dost přestávky a stopuji auta. Nikdo mě nebere a když někdo zastaví chce za odvoz nehoráznou sumu jak 100,000 kipů. To by mě zajímalo jak to dělal můj kamarád Alexander z Moskvy. Projel všechny země stopem. Na hranice je to ještě 11 km a ke všemu tu není skoro žádný provoz. Nakonec jede okolo tuk tuk. Je to ten co měl jet z vesnice ve 13 hodin. Tak nasedám a jedeme zase o kus dál. Uvědomuji si, že jsou to moje poslední kilometry v Laosu. Řidič říká, že tam na mě čekali, že když jsem nešel, tak vyrazili. Zaplatím jeho ženě 15,000 kip. Po cestě ostatní cestující vystupují a vykládáme jejich věci co si vezou sebou. Jedeme až těsně před budovu hranic. Vystupuji a ještě spolu prohodíme pár slov a vyfotím si je s jejich svolením u tuk tuku. Rozdělím se s nimi o nějaké sušenky co jsem si koupil ve vesnici a pak už se vydávám k hranicím. Jdu rovnou do první budovy, kde si vyměním zbylé peníze na Vietnamské dongy. Ještě jich pár mám a tak jich zatím víc potřebovat nebudu. Projdu odbavením na Laoské straně a jsem vpuštěn do zóny mezi hranicemi. Je tu spousta náklaďáků. Jdu po prašné cestě dolů z kopce. U malé říčky, která tvoří skutečnou hranici mezi oběmi zeměmi si fotím hraniční patníky. Z jedné strany Laoský a z druhé strany Vietnamský. Po překročení řeky se loučím s Laosem posledním pohledem a jdu do velké budovy přímo uprostřed cesty.U okénka odevzdám pas a nemusím ani nic vyplňovat. Mám se posadit, čekám asi 20 minut. Potom mi celník vrátí pas i s razítky a já můžu vykročit opět do Vietnamu. Za hranicí se dostávám na velké parkoviště se spoustu náklaďáků. Ihned se na mě sesype spousta motorkářů a nabízí mi odvoz. Jenže chtějí nehorázné peníze, tak pomalu pokračuji pěšky dál. Tvrdí, že nic nejede a podobně. No pomalu opouštím prostor hranice a jdu po silnici dál. Po cestě se u mě zastavuje ještě několik motorkářů a nabízí mi odvoz do Muong Xen za 100,000 VND. Stopuji náklaďáky, ale žádný mě nevezme. Nevím možná nechápou co po nich chci. Stopnu jedno osobní auto a už to vypadá docela nadějně. Už mám i naložený bágl v kufru. Jenže pani je taky vyčůraná a chce zaplatit za svezení taky 150,000 VND. Nakonec mi zastaví motorkář se zlatými zuby. Je to starší pán a asi není tak vyčůraný jako ty přímo u hranice. Tak se spolu domluvíme na 50,000 VND. Je to pořádný kus, podle mapy je to jen kousek, ale jsou to samé serpentiny a klesneme až na 150 m.n.m. Ujedeme 35 km. Zastaví mi přímo u hotelu, kde si u recepční koupím lístek na autobus. To byla asi blbost, lepší je jít do centra, kde stojí autobusy u silnice a nějaký si najit sám. Koupím si lístek za 15 USD do Vinhu. Což není moc, ale myslím že by se to dalo sehnat o dost levněji. Je to 6 hodin cesty. Čekám u recepce na autobus a hned se svlékám. Je to pořádný teplotní rozdíl. Díky bohu to jsem už potřeboval. Po chvíli přijede autobus a tak do něj nastoupím. Popojedeme jen kousek k jednomu rozestavěnému baráku v centru. Kde zaparkujeme a čekáme. Řidič někam zmizí a já asi hlídám autobus. Tak dopisuji deník a pak se potloukám okolo. Koukám jaké tu prodávají pěkná prkénka. Uříznuté kolo z kmenu stromu. Opravdu pěkné a těžké. Myslím, že autobus právě přijel a pojede zpět až později. No jo no chyba. Nedošlo mi, že už nejsem v Laosu a že tady jezdí každou chvíli něco. Nezbývá než čekat, no aspoň že už není zima a tak je mi to celkem jedno. Čekám asi 1,5 hodiny a pak se vrací řidič s nahaněčem. Jezdíme po městě sem a tam a naháníme pasažéry. To tvá až do naprosté tmy. Teprve potom se vydáváme na další cestu. Pomalu mi začíná docházet, že se má letošní cesta blíží k závěru. Uteklo to ani nevím jak. Jedeme 6 hodin a těsně před půlnocí se dostávám na autobusák ve Vihnu. To jsem zvědavý jak tady budu něco teď shánět k ubytování, když už venku není pomalu ani noha. A v mém průvodci není o Vihnu ani čárka. Vystupuji na hlavní ulici QL 1A což je jediné co vím podle milníků. Kouknu do pár uliček a je tu temno a pusto. Nezbude mi jiná možnost, než přistoupit na cenu jednoho nahaněče a nechat se ubytovat s jeho pomocí. Zajdeme do jedné uličky, vedoucí z hlavní. Je tu naprostá tma a projdeme jich pár a dostaneme se k zamčené plechové bráně. Zabouchá a majitel mu přijde otevřít. Pokud to neznáte nemáte šanci, ještě takhle v noci. Jdu se podívat na pokoj. Je to docela díra, nic zvláštního ani nic hrozného. Je trošku plesnivý a mokrý. V koupelně se všechno rozpadá, ale zase teče opravdu horká voda. Hotel je za 7,5 USD (75,000 VND), Tak to je o malinko víc, ale jde to. Stejně není jiná volba. Jdu se ještě na skok podívat ven, jestli neseženu něco k jídlu. Na proti na křižovatce něco prodávají co vaří přímo na ulici, ale vypadá to dost děsně a nepoživatelně. Musím konstatovat, že takový hlad ještě nemám abych snědl něco takového. Jdu se ještě podívat k autobusáku, protože tak jsem viděl taky nějaké stánky, ale výsledek je naprosto stejný. Jen nějaké podivné maso a všechno ostatní jsou vařené vnitřnosti. Nakonec se vracím zpět do hotelu a jdu si dát tu horkou sprchu a pak zalézt do postele.

 

Den 28
Pátek 4.12.2010,  24°C, Vihn, Vietnam

 

Vstávám ráno a válím se na pokoji do 11 hodin. Docela si to dneska užívám. Času mám dost a není kam spěchat. Jsem rád, že už jsem na hlavním tahu a dostat se do Ha Noie nebude žádný problém. Jezdí tu denně několik autobusů. Jdu na recepci vrátit klíče. Nechávám si tu batoh s tím, že se půjdu podívat po městě a večer se pro něj zastavím. Jako první jdu na autobusové nádraží na které jsem včera přijel. Jmenuje se Ben xe Vin na ulici Duong Quang Trung (silnice QL 1A). Zjišťuji, že autobusy jezdí každou chvíli a tak že sem stačí zajít večer a nějaký si vybrat. Chci jet autobusem přes noc, abych se dostal do Ha Noie ráno. Jdu po ulici směrem k velkému marketu, který je za velkým kruhovým objezdem na jejím konci. Zajdu do nějakých uliček a hledám restauraci. Nakonec jednu najdu a spojím tak včerejší jídlo s dnešním obědem. Všechno v jednom. Zastavím se výborně se najím za obvyklých 55,000 VND i s pitím. Po oběde se vracím zpět na hlavní ulici a jdu po ní směrem do centra. Narazím na turistické informace a koupím si tu mapu města. Potom jdu dál a hledám brány staré čtvrti. Ty by měly být někde okolo stadiónu. Nemůžu je najít a tak trošku bloudím okolo ulice Dang Thai Than. Narazím na pěkný park ve kterém se na chvíli zastavím. Název parku si nepamatuji, ale je mezi zmíněnou ulicí a QL 46 přímo před stadiónem. Potom jdu ke stadiónu, protože před ním vidím konečně jednu ze starých bran. Je to klasická čínská brána do města, kterých už jsem potkal na svých cestách spoustu. Je zachovalá jen brána a na každé straně asi 3 metry zdi. Nad průchodem v hradbě stojí malá věž s dvoupatrovou červenou střechou. Vedle brány je cedule, ale jen ve Vietnamštině a tak se nic nedovím. Obejdu jí dokola a z druhé strany průchod slouží jako WC pro ryšáky.Vracím se tedy zpět, projdu zase parkem a jdu ulicí k Honh Son vedoucí okolo řeky. Kousek před sebou vidím kostel Nha Tho Cau Ram, jdu se na něj podívat. Je to malý světle žlutý kostel postavený uprostřed zahrady. Je zavřeno a tak se na něj podívám pouze z venku. Po ulici se vracím zase zpět k marketu. Je tu nějaký trh s ovocem a dost pekelný bordel. Má to ale opravdový nádech Asie. Taky tu půjčují nebo prodávají bambusové lešení. Udělám nějaké foto a chvíli pozoruji místní co všechno jsou schopni přepravit na svých kolech nebo motocyklech. Jeden veze na rykše takový svazek roxorů, že se divím, že se to kolo pod tou váhou nerozpadne. Přicházím k chrámu Ngay Xua. Z ulice je zavřený, ale uvnitř vidím lidi. Tak hledám jiný vchod a ten je z boku. Dostanu se do zahrady a na jejím konci je samotný chrám. Před ním je vyvýšené nádvoří na které vede několik schodů. Od chrámu je rozděleno zdobenou zdí s dvěmi průchody. Ve výklencích zdi jsou sochy tygrů a před samotnou zdí jsou dva velké bílé sloupy. Za zdí je klasické vybavení a výzdoba vichistického chrámu. Venku je několik pecí, zahrada s bonsajemi a v chrámu je několik menších zdobených oltářů se sochami Buddhů. Po prohlídce se vracím zpět na trh a procházím jeho zbytkem. Koupím si ti nějaké ovoce a jdu se podívat do velkého marketu, ke kterému jsem přišel z boku. Nic zvláštního tu není, jen spousta oblečení, padělků všech možných značek, všelijaké elektroniky, diskotékových laserů a jiných blikadel. Opouštím market a jdu dál po stejné ulici. Dojdu až k parku na jejím konci. Obcházím ho dokola a zastavuji se v kavárně Cung le hoi. Dám si tu kafe a přinesou mi ho v místním přepařovači z hliníku. Je to zajímavý výtvor. Je to takový šálek s napevno přidělaným talířkem. Celé je to postavené na hrnečku, do kterého se postupně přepařuje kafe. To je s vodou v horní hliníkové části. Sedím venku a užívám si zdejší klidnou atmosféru, která už asi nebude. Přijede sem paní na motorce s prckem a mávají na mě. Fotím si je na motorce a vyleze z toho pěkná fotka. Pomalu se začíná smrákat, zaplatím 13,000 VND a pokračuji dál okolo parku. Koukám na proletářské bilboardy na zdech. Zastavím se prodejně porcelánu. Mají tu moc pěkné věci a soupravy na čaj. Pomalu dojdu do jeho přední části, kde je zátaras v podobě kovového zábradlí. Musím to obejít, než se dostanu do parku. Jdu do centra, kterému dominuje obrovský podstavec s ještě větší sochy Ho Chi Mihna. Socha je uprostřed stejně jako velké schodiště a okolo jsou po obou stranách obrovské rudé prapory. Na střídačku srpy s kladivy a hvězdy. Vepředu jsou pak bonsaje a nebo upravené stromy. Potkávám tu několik holek co se chtějí bavit a společně se vyfotíme. Místní obyvatelé tu běhají a cvičí a v parku pochodují a hlídají vojáci. Během chvíle je tma a já se pomalu vracím zpět k nádraží. Jdu ulicí Nguyen Van Cu a Le Hong Phong. Vracím se zpět do hotelu pro bágl. Rozloučím se z dcerou majitelky, kterou šíleně zaujala nějaké neskutečná pitomost v televizi. Koupím si tu lístek za 120,000 VND a chci si tu nechat batoh. Poprvé je to problém a za úschovu chtějí zaplatit nehorázných 100,000 VND. Tak to teda ne. Zkouším i hlídače a taky nic. Tak nevím co s ním. Nakonec to vymyslím, Venku stojí autobusy do Ha Noie. Jdu se zeptat v kolik hodin jedou a domluvím se, že když si změním lístek na jejich autobus jestli mi pak dají bágl rovnou do zavazadlového prostou. Domlouváme se tak a jdeme spolu k okénku přebookovat jízdenku. Pak dám batoh do autobusu a je problém vyřešen. Vydávám se ještě jednou do města a jdu na stejnou ulici , kterou jsem šel sem od parku. Je tu spousta heren s kulečníkem. Tak si do jedné zajdu a zahraji si tu pár her. Místní kluci po chvilce stojí okolo a radí jak co hrát, je docela sranda zjišťovat rozdíly v jejich pravidlech a našich. Nicméně všichni ty pravidla mají poupravené. Zahrajeme si pár her a pak se musím rozloučit a vydat se na zpáteční cestu k nádraží. Odcházím ve 20:30 hodin a na nádraží přicházím ve 21 hodin. Jdu si sednout k busu a místní přinesou židle. Děláme tu blbiny a čekáme na odjezd. Když se nachýlí čas a chci nastoupit do busu, tak jsem zase na poslední chvíli přemístěn do jiného. To už je, ale úplně jedno protože už se nikam nechystám a ráno tak nebo tak vystoupím v Ha Noii. Jdu na své místo a čekám na odjezd do 22 hodin. Potom vyjíždíme před nádraží na ulici, kde zase čekáme pěknou chvíli a sháníme další cestující. Potom jezdíme po městě sem a tam a naháníme další cestující. Uděláme po městě kolečko a vrátíme se zase k nádraží, kde opět čekáme. No konečně se naplníme a vydáváme se na cestu.Od klimatizace je zase zima a nevypínají ani světlo a tak se moc spát nedá. Odjíždíme okolo půlnoci.

 

Den 29
Sobota 5.12.2010,  26°C, Vihn, Vietnam

 

Tak nějak trávím noc v autobuse a pozoruji svítící LED hodiny. Po 5 hodině přijíždíme na autobusové nádraží někde na předměstí Ha Noie. Venku je tam a smog. Jakmile vystoupím vrhne se na mě dav nahaněčů a navzájem se odstrkují. Jdu stranou a snažím se najít v mapě kde asi můžu být. Pár taxikářů mi pomáhá najít místo v mapě, ale orientují se v ní ještě méně než já. Nakonec se rozhoduji, že počkám, protože by mělo za chvíli svítat. Potom se u mě zastaví kluk z autobusu, který ležel vedle mě. Vysvětluji mu kam potřebuji jet. Ukazuje mi, že mám jít za ním. Tak beru batoh a jdu s ním ven na ulici před nádražím. Je tu zastávka autobusu a ukazuje mi na cedulích co kam jede. Podle mapy vybíráme nějakou zastávku blízko centra. Najdeme autobus číslo 8. Na zastávce čekám do 6 hodin než přijede autobus. Nastoupím a rozloučíme se s klukem z busu. V autobusu zaplatím jízdenku, která stojí 3,000 VND a jedu na ulici u mostu, kde jsem vystoupil poprvé po příletu. Mířím do staré čtvrti o okolo ulic P. Hang Be hledám nějaký hotel. Je ještě brzo ráno a krámky se teprve začínají otevírat. Obcházím otevřené hotely a zjišťuji ceny. Několikrát dostávám nabídku tak okolo 35 USD, což je moc. Tak hledám dál. Po chvíli se dostanu na 10 USD. Projdu ještě několik uliček a nakonec se ubytuji v jedné přímo v centru kousek od jezera Hoan Kiem. Dám si věci na pokoj a zase vyrážím do ulic. Jdu se podívat okolo jezera k monumentu Le Thai a po cestě odbočuji do uliček směrem ke kostelu st. Josefa. Zastavím se v  restauraci na snídani. Chvíli tu posedím a o něco později se vydávám k chrámu Literatury. Po cestě se zastavuji v jednom malém zastrčeném chrámu. Vládne tu klidná atmosféra okolo je klasická výzdoba jako u každého podobného chrámu. Mají tu nádobu na vonné tyčinky a zahradní lampy. V budově je malý oltář s barevnou výzdobou a sochami. Okolo jsou postavený květiny v keramických nádobách. Je tu spousta žen v hnědých hábitech. Po celém, obvodu chrámu vlají barevné praporky. Po ulici P Trang Thi docházím k zadní části Literárního chrámu. Stojím u zdi, za kterou je vidět několik budov a před mimi je bubnová věž. Jdu okolo zdi ke vstupu, který se nachází úplně na opačné straně z ulice Quoc Tu Giam. U vstupu je opět budka, kde se misí zaplatit vstupné 10,000 VND. Vedle je pak na podstavci nápis VIETNAM z umělých květin. Spousta místních se před ním fotí. Hlavně dívky u něj pózují s naučenými postoji a úsměvy. Procházím branou ve zdi do malé zahrady s parkem. Po cestě jde proti mně spousta vojáku v zelených uniformách. Za parkem je pěkná pagoda, která zároveň slouží jako průchod do další části chrámu. Je to červený dřevený domek se stupňovitou střechou postavený na kamenných sloupech s vytesanými ornamenty. Na balkóně a v parku kolem visí lampióny. Také je všude spousta vlajek a praporů. Za branou je velké nádvoří a po stranách má postaveny pergoly. Pod nimi jsou stély s vytesanými jmény úspěšných studentů. Chrám byl zasvěcen čínskému mudrcovi Konfuciovci a sloužil jako první Vietnamská univerzita. Byl založen roku 1070. V zadní části postavena velká budova v čínském stylu s kamennými draky na vrcholu červené střechy. Uvnitř je opět nezbytná buddhistická výzdoba, oltář, sochy. Okolo jsou lampióny, bonsaje. Projdu budovou a dostávám se na další nádvoří, kde jsou budovy postaveny kolem dokola. V předu přede mnou je stejně velká budova jako je ta kterou jsem právě prošel. Po stranách je několik menších v kterých jsou momentálně prodejny suvenýrů. Koukám na jednu dívku v národním kroji jak hraje na malý xylofon a jde jí to docela pěkně. Obejdu velkou budovu z levé strany a dojdu ke zvonové věži. Uvnitř je velký zvon. Po pravé straně je vchod do té velké budovy. Jdu se podívat dovnitř, kde je červeno zlatá výzdoba se spoustou ornamentu, květin, váz, soch Buddhů, a zvířat. V prostřední části je model celého chrámu a po stranách vedou schody do horního patra. Dostanu se jimi na balkón ze kterého je pěkný výhled. Bohužel je, ale smog a tak je všechno v takovém šedém oparu. Vracím se dolů a vycházím z budovy a dostanu se k bubnové věži. Pod tou je obrovský červený buben. Chvíli si tu sednu, koukám do průvodce kam vyrazit dále. Pozoruji místní jak se u bubnu fotí a bouchají do něj. Opouštím chrám a jdu zpět k hlavnímu vchodu parkem, který je hned za zdí po pravé straně. Projdu několik ulic a nakonec se jednou D Hung Vuong dostanu k parku s mauzoleem Ho Chi Mina. Je to celý komplex klasického komunistického vzhledu. Ve spodní části je Muzeum a tak hledám vchod. Musím to celé obejít a pak se proti proudu davu dostanu dovnitř. Obcházím architektonický skvost a jdu rovnou ke vstupu. Okénko, kde se prodávají lístky za 15,000 VND je zavřené, ale jsem s několika dalšími vpuštěn dovnitř zdarma. No co. Tak jdu na prohlídku. Po schodech se dostanu k obrovské soše Ho Chi Mina, která kyne pravicí. Šílené kýčovité umění, jestli se to vůbec uměním dá nazývat. Jdu dál a procházím několik dalších místností, která nevím ani jak popsat. Jsou tu vystaveny naprosté nesmysly, které nikomu asi nic neříkají. Různé dopisy, asi všechno co bylo dochováno. Různé statistiky plnění, pokroku a podobně. Grafy plnění na 150%. To je proloženo moderním komunistickým uměním a zbytky zbraní z vítězné války. Například jako je na jednom místě stůl s mapou, židle, kovová brána s plachtou, maskáčové oblečení, americký samopal, boty, helma, ešus a podobně. Odcházím ven, mám toho dost. Ještě, že sem za to neplatil. Jdu se podívat na pagodu postavenou na jednou sloupu uprostřed malého jezírka. Je to betonový sloup uprostřed špinavé vody. Na vrcholu je dřevený dome s klasickou čínskou střechou natřený na černo. Odcházím a jdu se podívat na samotné mauzoleum. To se nachází po pravé straně komplexu. Je to mramorová kostka se sloupy. Vedle jsou stěny s rudými a žlutými nápisy. Na statutech za nimi kupodivu nevlají rudé prapory.Před komplexem je široký chodník asi jako silnice a v něm jsou záhonky s  palmami a květinami. Jdu po silnici, která je samozřejmě uzavřená. Koukám na hlavní vchod, který hlídají vojáci v bílých uniformách. Chci si udělat foto a tak jdu na chodník. V tom se z boku vyřítí dva tajtrdlíci s píšťalkami  a letí ke mně. Chvíli nechápu čím jsem se provinil a asi automaticky schovávám foťák a  stahuji se zpět na silnici. Najednou sou ti dva spokojení a už nepískají. Omlouvám se i když stále nevím proč. Tak se otočí a vrací se na svá místa. Najednou si všimnu, že je na zemi namalovaná čára a za tu se nesmí. A tak je mi to jasný, narušil jsem prostor okolo mauzolea jejich velkého hrdiny…to sem tomu dal. Vyndám tedy foto a rovnou z tohoto místa si udělám fotku. To je naprosto v pořádku a bez problému. Takže se jen nesmí přibližovat. Mausoleum je už dnes zavřené, ale stejně bych tam nešel. Tak jdu dál směrem k velkým jezerům Ho Tay. Zastavím se v malém chrámu na začátku jezera. Platí se tu vstupné 2,000 VND. Je tu klid a tak si tu v parku chvíli odpočinu. Prodavač lístků mi ukazuje motýli, kteří tu poletují. Jdu dál po mostě Thahn Nien podívat se na pagodu na malém ostrůvku. Jmenuje se Chua Tran Quoc. Je to park s několika chrámy a na jeho nádvoří je postavená velká červená pagoda s 12 party. V každém výklenku je soch sedícího Buddhy. Okolo jsou pak hrobky a altány se stélami. Jdu se podívat ještě okolo do chrámu, který má opět klasickou výzdobu. Vracím se stejnou cestou zpět k silnici a jdu dál na protější břeh. Obejdu si kousek okolo břehu jezera. Pozoruji jak rybáři chytají ryby ve špinavé vodě okolo břehu. Je tu dost odpadků. Mají zajímavý způsob lovu. Na prutu mají velký hák, kterým trhají a tahají ho tak po dně jezera. Rybu prostě náhodou nějak napíchnou a vytáhnou z vody ven, nepoužívají ani návnadu. Projdu okolo a na ulici Pho Yen Phu. Hledám ještě jeden chrám, ale nenajdu ho a tak se vracím k mostu a přes jezero zpátky na druhou stranu. Zastavím se podívat na sochu v parku  a pak po ulici Hoang Hoa Tham jdu dál okolo botanické zahrady. Ta je docela pěkná a plná lidí. Hledám pomník sestřelené B52. Trošku tu bloudím, několikrát se vracím. Nakonec jdu ulicí stále kolem zahrady,  až se dostanu na ulici vedoucí okolo jednoho smradlavého jezera. Je to Ngo 15 Doi Can. Stále nemůžu nic najít a tak se ptám místních, kteří mě zase posílají zpět. Nakonec se nějakými úzkými uličkami dostanu mezi spoustu domů. Zastaví u mě pán na motorce. Žije tu a ptá se co hledám, říkám mu že ten pomník B52. Tak mě tak těch 100 metrů odvede. Je to smradlavé jezero zarostlé brčálem s rozpadajícím se okolím. Z vody koukají trosky letadla. Opravdu důstojný pomník. Chvíli tu s pánem pokecáme a pak se rozloučíme.Vracím se zpět na ulici a jdu dál, projdu zase na ulici Nguyen Thai Hoc a okolo muzea zpět do centra. Po cestě se zastavím v Leninově parku a koukám na vojenské muzeum naproti. Do muzea mě nepustí, je už zavřeno. Nepustí mě ani na dvůr je pozdě. Vracím se tedy do uliček okolo kostela a projdu jimi k jezeru. Jdu se podívat na pokoj, kde si dám sprchu a trošku oddech. Ve 20 hodin se vydávám ven do nočních ulic. Všude okolo v ulicích panuje obrovský mumraj, všude je spousta stánků a trhovců. Jdu se podívat po nějakých suvenýrech. Nejprve se zastavím v restauraci, kterých je tu naprostá spousta na jídlo. Projdu si trošku trhy, spíš jen koukám kde co mají a kolik to stojí. Koupím to co budu chtít až na poslední chvíli. Po 22 hodině zamířím  k jezeru. Jdu se podívat na osvětlený mostík vedoucí k malému chrámu Den Noc Son a na pagodu Thap Rua, která je postavena uprostřed jezera na malém ostrůvku. Vracím se zpátky do hotelu a je už zavřená žaluzie. Tak musím zaklepat a pán domácí mi jde otevřít. Zavírají ve 23 hodin. Jdu na pokoj dopsat deník a spát.

 

Den 30
Neděle 6.12.2010,  26°C, Ha Noi, Vietnam

 

Dnes ráno vstávám až po 10 hodině. Nikam se mi nějak moc nechce a tak nespěchám, spíš si vychutnávám relax. V pokoji se něco mihlo okolo batohu a za skříní. Tak chvíli pozoruji co se to děje a vidím malou myš. Podaří se mi jí úspěšně vyhnat na balkón a zavřít za ní. Pak se jdu ještě natáhnout a hle ono to šustí zase. Koukám a ona je tam ještě jedna. Tak se jí snažím z pozaskříně vyhnat za pomocí spreje proti hmyzu, ale bezvýsledně. Tak nakonec jdu na recepci a ti mě přestěhují do protějšího pokoje. Přestěhuji se a válím se ještě do 12 hodin. Potom vylézám a jdu ven. Stejně se dopoledne nedá ani nic vyfotit, venku je zase mlha, smrad  a smog. Jdu rovnou k vojenskému muzeu do kterého jsem nakukoval včera. Po cestě narazím na českou restauraci, kde vaří jídla v českém stylu a točí i pivo vyráběné v české licenci. U muzea jsem za chvíli, ale je zase zavřeno. Tak si jdu udělat nějaké fotografie s teleobjektivem. Udělám foto Vietnamského tanku, stíhačky, a děla které stojí v parku před muzeem. Tak jdu po ulici stále dolů, přejdu železniční trať a po ulici Trang Thi jdu směrem ke kostelu. Dávám se do francouzské čtvrti a jdu se podívat do vězení Hoa Lo. Po cestě se zastavuji v  místní kavárně na kafe. Pak pokračuji až ke vstupu do vězení, které sloužilo jako politické vězení pro lidi, kteří agitovali proti režimu. Během Vietnamské války tu byli věznění američtí piloti. Jak se tu měli dobře ukazuje promítané video přímo ve vězení. Je to žlutá budova s nápisem MAISON CENTRALE v půlkruhu nad dveřmi. Zaplatím vstupné 10,000 VND a procházím si spodní patro se společnými celami. Po obou stranách byly lavice, ke kterým byli vezni připoutáni. Vzadu jsou pak samostatné cely. Docela depresivní zážitek. Na druhé straně bylo popraviště s gilotinou a několik dalších samostatných cel. Část vězení byla zbouraná aby uvolnila místo vedlejšímu hotelu. V místnostech, která jsou na druhé straně za vchodem, se promítá ono zmíněné video a je tu několik vystavených dopisů od Ho Chi Mina a podobně. V prvním patře jsou vystaveny novodobé stély se jmény utiskovaných politických vězňů s nezbytnou rudou propagandou. Taky je tu model celého vězení. Po prohlídce se jdu podívat na chrám, který je asi o dvě ulice výš než vězení. Chrám je ve stejném stylu jako všechny ostatní. U vchodu prodávají čínské mince pro štěstí, tak si nějakou koupím a jdu se podívat do chrámu Chua Quan Su. Po prohlídce jdu zpět do centra a na ulici Tran Phu se zastavím v české restauraci na pivo. Pivo sice točí dost podivně, ale jde to. Cena je taky trošku vyšší 39,000 VND. Vracím se k hotelu, kde si dám večeři v  restauraci tak na půl cesty mezi křižovatkou a hotelem. V recepci hotelu se kouknu u majitele na internet. Vydávám se ještě do ulic s trhy. Po ulici jdu sále dál a dojdu k Ha Noiskému marketu Cho Dong Xuan. Nic zajímavého tu, ale nenajdu, je to všechno podobné jako u nás. Projdu marketem na druhou stranu do ulice, kde je pusto, tma a neskutečný bordel. Projdu ještě několik ulic a vracím se zase k jezeru. Zastavím se na náměstí nad jezerem. Kde jsou dva obrovské domy se spoustou obchodů a hotelů. Jeden vypadá jako záď zaoceánské lodě. Potom se jdu trošku courat do levé straně jezera. Sedím v parku a pak se ke mně přidá nějaký kluk a nabízí mi anglicky psané knížky. Smlouvá i přes to, že mu říkám, že nic nechci. Tak nabízí kde co. Nakonec si z něj dělám trošku srandu a nabízím mu směšně malou cenu, aby měl o čem debatovat. Tak mě ukecává ať dám víc a tak. Říkám mu, že víc nedám protože to nepotřebuji. Je to docela psina. Čas se začíná kvapit k 23 hodině a já se budu muset vrátit zpět do hotelu, abych nedopadl stejně jako včera. Prodavač jde se mnou, ale nic nekoupím.

 

Den 31
Pondělí 7.12.2010,  21°C, Ha Noi, Vietnam

 

Je vidět, že se blíží závěr dovolené a trávím víc času po ránu odpočinkem. No musím říct, že si to náležitě užívám. V podstatě už toho tady taky moc není co bych ještě neviděl a tak není opravdu kam spěchat. Z hotelu odcházím v 11 hodin a jdu se podívat na náměstí na dvě velké moderní budovy. V jedné z nich je KFC. Nevím proč, ale zajdu se tam podívat. Dám si něco k snídani a musím konstatovat, že je to pěkný předražený hnus. Zlatý místní jídla v místních restauracích, No vím na 100%, že jsem byl v tomto podniku poprvé a naposled. Jsou to vyhozené peníze a s místním jídlem a kulturou to nemá nic společného. Takže nevidím důvod proč podniky tohoto tipu měl vůbec navštěvovat. Vracím se zpět na náměstí a okolo jezera hledám zastávku autobusu odkud jezdí nějaký spoj k pagodám Thay a  Tay Phuong. Jsou asi 30 km za městem. Každý říká něco jiného a tak tu bloudím, podle mě to půjde, ale bude se muset asi někde přesedat. Dneska je venku opravdu chladno, je zataženo a vypadá to na déšť. Vracím se zpět do hotelu a beru si ještě nějaké oblečení. Teploměr ukazuje 21°C. Jdu zase přes náměstí a ptám se motorkářů na cestu k pagodám. Sháním někoho, kdo by tam se mnou sjel za nějakou přijatelnou cenu. Usmlouvám je v rozmezí 200 – 250 tis VND. Jdu pomalu zase ke kostelu, po cestě se ptám různých motorkářů na které narazím. Nakonec se dohodnu s jedním na náměstí nedaleko kostela. Domluvíme se na 220 tis. Pak nasedneme na motorku a jedeme okolo parku V.I. Lenina dál za město. Jedeme okolo dálnice, stavení se mění. Objevují se markety a jiné komerční stavení. Po chvilce město mizí a mi se ženeme dál a dál. Okolí je stále stejné nikde nic zvláštního. Silnice docela ujdou, okolí je rozbité, nájezdy na mosty vedoucí přes dálnici jdou nedostavěné. Jezdí se k nim po uježděné hlíně. Nikde nic okolo není ale chodníky tu okolo silnice staví. Jedu a vidím jednoho jak betonem zamazává kraje zámkové dlažby. Asi nemá nic na nařezání půlek a tak to vyplňuje betonem. O pár stovek metrů dál zase dlažbu vyndávají a házejí jí na kraj silnice. Jinde zase přes chodník s dlažbou jezdí náklaďáky, které vysýpají různou suť hned vedle silnice. Okolí silnice připomíná smeťák, kam se sype hlína, kusy betonu, dlažby, kameny a spousta dalšího.  Takže je dlažba na padrť. Takhle to jde kolem dokola. No aspoň mají stále práci. Dojedeme k vesnici Sai Son. Ve vesnici je malé náměstí s jezerem. Uprostřed je postavená malá pagoda a za ní  je ostrov s chrámem. Pagoda uprostřed jezera je na ni divadelní pavilónek pro divadlo na vodě. Zastavujeme u jezera a dělám si fotku. O kousek dál pak parkujeme a já se jdu podívat na chrám přímo přede mnou. Jedna paní na mě mává a ukazuje mi, že mám jít k ní. K chrámu vedou z obou stran pěkné zděné mosty se střechami na dřevěných kůlech z roku 1602. Jeden je zasvěcený slunci a druhý měsíci. Je tu také nejstarší Taoistický chrám z 11 století, ve kterém se uctívají duchové země, vody a nebe. Chrám je celý dřevěný s krásnou zahradou všude okolo. V zahradě jsou stromy, keře a bonsaje v nádobách. Ty jsou postaveny všude po celé zahradě. Platí se tu vstupné 5,000 VND. Za chrámem se zvedají skály a tak je prostředí opravdu moc pěkné. Výzdobu uvnitř asi nemá cenu popisovat. Je jednoduchá a pěkná jako ve spoustě jiných chrámů, které jsem na své cestě již navštívil. Na boku budovy je mapa celého chrámu. Tady zjistím, že chrám na ostrově je jen jedna část a dalších několik chrámů se nachází na vrcholcích kopců které jsou vzadu okolo chrámu. Další část hlavního chrámu je tvořena třemi dřevenými budovami postavenými těsně za sebou. Tvoří tak jeden celek. V jednom je velká červená sedící socha. Okolo je kamenné zábradlí a některé z cest vedou dál do lesa, který je za chrámem. Projdu se malou vesničkou a vyfotím si několik zvláštních domů, které tu jsou postaveny. Jeden má kruhovou bránu a dřevěný balkón. Mezi dalšími domy je stará rozpadající se cihlová brána. Tou se projde a za ní vede cesta nahoru k chrámům na vrcholku kopce. Po pár metrech se dostanu do lesa, který pokrývá okolní kopce. Stoupám po schodišti. Po cestě míjím několik stánků s občerstvením a suvenýry. Skoro na noře jsou v okolních skalách vytesané stély. Také tu je okolo schodů kamenné zábradlí se spoustou altánů a lamp. Vstoupím do prostoru chrámu, kde je různě natěsnáno mezi skalami několik chrámů. Okolní les tak rovnou tvoří zahrady, která je doplněná nezbytnými keři a bonsajemi v nádobách. Je tu také spousta soch zvířat a draků. Pod jedním větším altánem je socha stojícího Buddhy. Uvnitř chrámů jsou pak oltáře. Kousek vedle je i malá jeskyně. Všechno si prohlédnu a pak se stejnou cestou vracím zase zpět dolů do vesnice. Projdu zase na ostrůvek a paní co na mě před tím mávala a u které jsem platil vstupné se mi teď snaží vnutit nějaký ten suvenýr. Moc tady kšeftů teď nemají. Lidí jsem potkal jen pár. Vracím se zpět k mému motorkáři a jedeme k druhému chrámu nebo pagodě Tay Phuong . Jedeme zpět na hlavní silnici u dálnice a jedeme ještě asi 6 km. Po cestě drobně prší, ale je to dobrý sice jsem trošku navlhlý, ale mokrý nejsem. Po cestě se řidič ptá nějakých místních lidí, kde ona pagoda je. Po chvilce jsme na místě, zastavujeme u kraje silnice, kde je brána. Brána má zděné čtyři sloupy a mezi nimi jsou dřevěné stříšky s barevnými prapory. Za branou je slečna, která vybírá vstupné 5,000 VND. Jakmile sesednu z motorky přiběhnou ke mně děti a nabízejí mi hodně předražené suvenýry. Jedno z nich se mě drží jako klíště a jde se mnou celou cestu po schodech až nahoru. Nahoře je druhá brána a za ní je několik zděných budov chrámu a zahrada. Po stranách je několik menších budov a uprostřed jsou za sebou postavené tři propojené velké budovy. Ty tvoří hlavní propojený chrám. Jsou postaveny z klasických červených cihel s bílými kruhovými okny. Střechy jsou v čínském stylu s několika patry. Rohu jsou zatočeny směrem nahoru a jejich konce jsou ozdobeny draky. Na nádvoří jsou okolo postavy stély, lampy, kašny. Na zemi je červená dlažba. Výzdoba v chrámu je zase podobná. Zdobené dřevěné sloupy s čínskými nápisy, sochy Buddhů, oltáře s dary, vázami a květinami. Na budovách okolo je stoupa barevných praporků a lampiónů. Projdu si dokola celý chrám a pak se vracím zase ke vstupu. Holčička se na mě vrhá a zase znova se mi snaží něco prodat. Koukám ještě na ono nádherné místo a uvědomuji si, že je to můj poslední chrám. Už teď vím, že jsem asi v Asii viděl všechno co jsem chtěl a po čem jsem toužil a tak to bude chtít změnu. No uvidím co vymyslím příště. Holčička mi nabízí buddhistický zvoneček pro štěstí za 100,000 VND. Smlouvá se mnou celou cestu dolů až na prostranství, kde na mě čeká můj odvoz. Nakonec se říkám, že udělám dobrý skutek a kopím ho od ní za 45,000 což je asi 100 Kč. Myslím, že i tak je to dost, ale co. Nasednu na moto a jedeme zpátky na hlavní silnici. Kousek jedeme v protisměru. Nedaleko je podjezd, kterým podjedeme pod celou dálnicí do svého pruhu nebo spíš směru. Po cestě vidím několik autobusů. Asi by se najít dali, ale byla by to fuška. Jedeme zpět do centra stejnou cestou. Pomalu se zase objevují domy a začíná se zvětšovat ruch na ulicích. Na semaforech kličkujeme jeden vedle druhého. Jsou tu stovky motorek namačkaných jedna na druhé. Když je křižovatka ucpaná jezdí se po chodníku. Projetí křižovatkou probíhá stylem jeď dokud to jde a hlavně nezastavuj. Proud z opačné strany se začne prolínat a nakonec začnou jezdi před tebou i za tebou. Takhle se postupně přesune celý proud dopravních prostředků za tebe a tím je křižovatka projeta. Ve velkém to vypadá tak, že jedou všichni do jednoho chumlu uprostřed, kde mezi sebou kličkují až prokličkují tam kam chtěli. Projedeme zase okolo Leninova parku zpátky k hotelu. Zaparkujeme a musíme vyřídit finance. To je zase klasický problém. Nemám přesně a tak mi nechce vrátit, prý nemá nazpátek. Já mám jen 300,000 VND Tak nakonec vyhrabe 50,000 VND, ale těch 30,000 VND už z něj nedostanu. Nu což , tak to nakonec přišlo na těch oněch 250,000 VND, což je ještě přijatelné. Celá cesta nám zabrala čtyři hodiny a právě je 17 hodin. Den je zase pryč ani nevím jak. No letí to. Vracím se k hotelu, ale potřebuji na WC. Kam zalézt nevím, přijde mi to blbý. Tak si zajdu do restaurace a není to žádný problém. Potom se vracím k jezeru a v bance si ještě vyměním posledních 20 USD, abych měl na nějaké ty suvenýry. Chci taky koupit nějaké věci k vánocům, doma už na to po návratu za těch 14 dnů nebude čas. Něco mám, ale ještě něco to chce. Za poslední dva dny jsem omrknul zhruba co a tak večer chci jít na jistotu. Zastavím se na pokoji a o něco později se vydávám do ulic a podívat se na trhy. Sháním hlavně houpací síť a takovou nafukovací potvoru. Nevím co to je za zvíře je to pro děti na rajtování. Projdu si ulice a nakonec se zadaří a seženu všechno co jsem chtěl. Odnesu věci do pokoje a jdu kousek vedle do restaurace na jídlo. Dneska se moc už courat nebudu, musím ráno brzo vyrazit a ještě teď všechno připravit, abych se tím ráno nezdržoval. Konečně se dneska pořádně najím něčeho dobrého. Pak jdu do recepce, kouknu ještě na internet u majitele. Zaplatím mu za hotel dohodnutou cenu s tím, že ráno musím brzo odejít. Na letišti musím být tak v 8 hodin. Tyhle poslední přesuny nemám moc rád. Pak jdu do pokoje dám si sprchu a postupně zabalím všechny věci včetně koupených suvenýrů. Teplé věci si nechám na vrchu a zbytek už budu mít na sobě. Večer se ochlazuje na 18°C, což není žádná sláva, ale říkám si užij si to, bůh ví kdy zase bude 18°C. Místní jsou venku v zimních bundách s kožichem a stěžují si, že je pěkná zima. Zase na druhou stranu neustále chodí v těch jejich ťapkách s bosými nohami.

 

Den 32
Úterý 8.12.2010,  20°C, Ha Noi, Vietnam

 

V noci honím po místnosti několik švábů a úspěšně je vraždím. Vstávám v 6 hodin a rychle dobaluji posledních několik věcí. Jdu na recepci vrátit klíče. Z hotelu se vydávám ulicí Dihn Liet a Hang Giay směrem k hlavní silnici vedoucí okolo řeky. U železničních mostů má být autobusové nádraží odkud by měl jezdit autobus na letiště. Dostanu se na hlavní ulici a jdu po ní kus nahoru. Po cestě koukám na mozaiku, které jsou na zdi okolo silnice. Na autobusáku jsem za chvíli. Jmenuje se Ga Long Bien. Letiště se jmenuje Noi Ba a jede tam autobus číslo 17. Jdu na zastávku a odjíždím až druhým autobusem, protože první byl narvaný k prasknutí. Ten přijíždí  v 7:15 hodin, zastavuje jen na pár vteřin a když nastupuji tak se rozjede. Mám co dělat, abych s těmi dvěmi batohy nevypadl zpátky ven na silnici. Nakonec se mi podaří naskočit a jdu si najít nějaké místo. Jedeme přes most na druhou stranu řeky Song Huong (červená řeka). Jedeme okrajovými čtvrtěmi Ha Noie. Zastavujeme každých pár kilometrů. Nakonec už projíždíme vesničkami kousek za městem. Nad dveřmi je plánek se zastávkami. Venku na zastávkách jsou taky názvy. Snažím se najít nějakou co jsem viděl na zastávce na informačním plánku. Nějak se mi to ale nedaří a tak to vzdávám. No doufám, že jedu dobře a neskončím bůh ví kde. Půl hodiny trvalo než jsme se dostali za město a další půl hodinu než jsme se dostali na letiště. Přijíždíme sice z druhé strany, než, kde jsem vystoupil, ale podle vysoké věže a letištní budovy to poznávám. Není tu žádný nadchod ani podchod, tak musím jít pěkný kus po silnici za letištní budovu, kde se dá silnice přejít a stejný kuse se zase vrátit zpět. Koukám na cedule a nikde není napsáno, že by tu byly mezinárodní odlety. Jen samé vnitrostátní. Nedám se odradit a raději trošku pospíchám do haly, abych se informoval, kam mám jít. Nerad bych aby z toho byla nějaká honička na poslední chvíli. To nesnáším. U informací mě pani pošle po eskalátoru do druhého patra. Tam se ptám ještě jednou a rovnou mě směrují k okénku 41 - 45 s nápisem MOSKVA. Čekám ve frontě a za chvíli jsem na řadě a odbaven. Chvíli ještě trávím v hale a jdu se ven rozloučit s Vietnamem. Pomalu se mi ani nechce věřit, jak to uteklo a jak jsem na stejném místě stál před měsícem. No co se dá dělat, musí se jít zase dál. Vracím se zpět a jdu k okénku s imigračním úředníkem. Chvíli to trvá, protože je tu nějaký zácvik, nicméně po chvíli dostanu své poslední razítko a jsem v bezcelní zóně. Projdu rentgenem také s malým zdržením. V hale hledám mojí Gate.a čekám na odlet Během čekání utratím zbytek místních peněz a jen co se nedá utratit si nechám jako suvenýr. Čas odletu se naplnil, ale nic se neděje a čeká se stále dál. Naloďování začne se zpožděním, ale pak to zase odsýpá jedna báseň. Posadím se na své místo, letadlo je stejné jako při cestě sem. V 11 hodin jsme připraveni a startujeme. A opravdu opouštím Vietnam. Přede mnou sedí dva místní. Je to chlap se ženou. Neustále dělají všechno co se nesmí. Manipulují se stolečku a s opěradly, odpoutávají se, vstávají, otvírají zavazadlový prostor a vyndávají z něj věci. Je nějaký asi cáklý a vrcholem je když si na svém mobilu začne pouštět na plný pecky písničky. Nerozumí ani slovo a tak je s nimi těžká domluva. Letušky jen kroutí hlavou a jsou z nich permanentně v šoku. Letíme přes na Laos, Barmu, Indii, Pákistán, Afghánistán, Uzbekistán, Kazachstán do Ruska. Skoro celou cestu letíme za světla a v Moskvě přistáváme v 17 hodin místního času po 10 hodinách letu. Venku je -4°C a trošku sněhu. Procházím kontroly a rentgeny a hledám svou Gate pro další cestu. Letadlo do Vídně je u terminálu E, což je zase přes celou halu. Času mám zase dost a tak není kam spěchat. Během chvíle je tma a tak trávím čas v jedné prázdné hale psaním deníku a focením letadel. Ve 20:15 hodin jdu k letadlu, kde čekám až začne naloďování. To vypukne chvíli před 21 hodinou a Moskvu opouštíme před 22 hodinou. Po cestě dostáváme zase něco k jídlu a pití. Dám si ještě po jídle kafe. To celé zabere asi hodinu a tak cesta rychle uteče. Do přistání už zbývá jen chvíle. Ve 23 hodin jsem ve Vídni. Je to strašný za jak krátkou dobu je člověk zpátky. Jdu si k pasům pro batoh. Po asi půl hodině jsem venku v letištní hale. Jdu si najít nějaké místo, kde strávím zbytek noci.

 

Den 33
Středa 9.12.2010,  0°C, Vídeň, Rakousko

 

Něco trávím v hale koukáním na informační ceduli s časy odletů letadel. Koukám, že sem nic nepřilétá ani neodlétá od 1 hodiny ráno do 5 hodiny. Letiště je skoro prázdné. Nocuje tu docela dost lidí, ale to už je asi na letištích klasika. Co se taky dá vymýšlet, když se někam dostanete v takovouto hodinu. Hlavní je, že je tu teplo a tak nějak prospím noc na sedačce v hale. V jednu chvíli si vedle sednou nějací češi a tak chvíli poslouchám jejich hlasitý rozhovor. Jsou to takové ty běžné blbiny o dovolené jinak nic zvláštního. Nic se neděje, až po 5té hodině začne zase letiště ožívat. Vedlejší stánek s kafem je otevřený 24 hodin denně. To je taky pěkná šichta. Zajdu si jedno koupit a trávím tak čas do 9 hodin. Ráno si jdu ještě zjistit, odkud jezdí autobus. Uvnitř v hale je i informační cedule s odjezdy autobusů a vlaků do centra Vídně. Tak to je paráda. Jdu se pak podívat jestli je to napsané i na zastávce. Venku je zima 0°C, fouká studený vítr a sněží. Ach jo. Luštím nějaké sudoku co jsou v místních novinách. Před 9 hodinou se jdu podívat jestli už je na zastávce autobus. Autobus tam už je a tak beru bágl a jdu tam. Řidič je super i se stevardkou a hned mi batoh naloží do zavazadlového prostoru a pustí mě dovnitř do tepla. Jsem moc rád má jediná mikina by to asi nezvládla. Stevardka mi udělá čaj. Díky. V 9:16 hodin odjíždíme směrem do centra Vídně. Z letiště nás jede tak pět. Zastavujeme a nastupují další cestující, kteří autobus skoro celý zaplní. Opouštíme město a jedeme směrem na hranice a do Brna. Po cestě usínám a probouzím se kousek před hranicí. Do Čech vjíždíme v 11 hodin a po dalších 40 minutách jsme v Brně na jednom malém autobusáku. Máme tu 20 minut pauzu. Tak si chci koupit něco k jídlu a odskočit si na WC. Žádné WC, tu ale není a tak se ptám stánkaře. Ten mi hned vynadá, že není informační kancelář. No česká ochota pomoct, co by člověk mohl taky čekat jiného. Použiji tedy jeho boudu jako WC. Pak se spokojeně vracím a u stánku pokecám s prodavačem a řidičem našeho autobusu. Koupím si tu něco k jídlu a pak jedeme dál směrem Praha. Cesta je v pohodě a bez problémů. Na vysočině trošku sněží a jsou -2°C. Koukám na zamrzlé jezera okolo dálnice a říkám si, že to muselo být pěkné. V Praze jsme po 2,5 hodinách. Rozloučím se a vzdávám se rychle do metra. Jedu na Hlavní nádraží a jdu do haly si koupit lístek. Za 5 minut odjíždí vlak a tak ho zkusím stihnout. Doběhnu na perón a vidím už jen světla. Tak se musím vrátit zpátky a čekat v hale na další. Ten jede za hodinu v 15:50 hodin. Venku sněží a tak si jdu udělat ještě fotku ven před nádraží, kde je spousta sněhu. Chvíli před odjezdem jdu na perón a rovnou do vlaku, abych nikde nemrznul. Jedeme už klasickou cestou. Přistoupí v Holešovicích pár studentů a jejich starosti mě udivují. No škoda to řešit. Pak se osazenstvo obmění a povídáme si s jedním pánem co jede do Děčína. Vystupuji v Lovosicích. Po malé chvíli už jsem doma, tím moje letošní cesta končí.

 

Závěr

 

Cesta proběhla nad mé očekávání skvěle. Poznal jsem spoustu nových zajímavých míst, získal nové zkušenosti a poznal nové lidi. Pravda je, že některé věci jsou ve finále stejně pořád stejné, ale to už tak v životě bývá. Člověk je sám neovlivní, i když se může snažit jak chce. Nicméně děkuji, všem, které jsem na své cestě potkal a pomohli mi jakýmkoliv i třeba tím nejmenším způsobem.

Čekal jsem něco asi trošku víc dobrodružnějšího a náročnějšího na zařizování a nakonec to byla naprostá pohodička. Nekonaly se žádné problémy s lidmi ani s dopravou. Bál jsem se hlavně dopravy v Laoských horách a i to bylo nakonec bez sebemenšího problému.

Pravda je, že je Asie stále stejná a tak jsem se rozhodl pro příště zvolit už konečně jinou destinaci. Přemýšlím o Jižní Africe a nebo Střední Americe. Vidím to na tu Ameriku. Jsou tam zajímavá místa, příroda a památky.

 

Informace

Státy		Vietnam, Kambodža, Thajsko, Laos, přes Rusko
Délka cesty		33 dnů
Způsob dopravy		s batohem
Ujeté km		25.900
Náklady		14.740
Letenka		14.500
JIné náklady		2.720
PDF deník